Italský informační serve Scenarieconomici je příkladem, že pár schopných lidí udělá velmi dobré webové noviny. Často odtud přetiskují i velká média. Mladý filozof Francesco Carraro se vydává za marxistu, ale je favoritech pravicových médií nejen v Itálii, ale i ve Španělsku. „Jak dobří jsou dnes nacisté“, nazval svůj dnešní článek. Carraro se zabývá pojmovou relativizací, od základní školy jsme chápali, že nacionálsocialista je totéž co nacista. Pilný filozof Carraro vysledoval zvláštní úchylku v termínu nacista na informačním monopolu Wikipedie. Carraro píše, že jsme svědky přepisování historie, což v Česku dávno víme, momentálně zde není jasné, není-li trestné říkat, že nás osvobodila Rudá armáda. Z lexikální analýzy Wiki Carrarovi vychází, že dochází k rehabilitaci termínu nacista, podle Wiki, Hitler nebyl nacista, ale nacionálsocialista. Nezanedbatelný rozdíl pro každého, stejně jako natažená paže je klasický asán z jógy a svastika starý runový symbol, tedy taky kulturní dědictví dobré Evropské unie. Římské dohody v roku 1957 podepsal Walter Hallstein, posléze první předseda Evropského hospodářského společenství, předtím byl členem národněsocialistického svazu německých právníků, na druhou stranu se úvodníky EU novin mohou přetrhnout, když přirovnávají příslušníky praporu Azov v bunkrech ve fabrice Azovstal za obránce Thermopyl. Možná i Leonidas (dobrota) byl malý nacista, protože chochol jeho helmy byl hnědý.
Rehabilitace nacismu je dnes myslitelná? Nebuďme si tím tak jisti. Po dvou virových letech a dvou měsících války bychom měli pochopit, že evropskounijní mainstream ztratil jakýkoliv smysl pro smích a překročil práh jakékoliv hanby. Imperativem informačních oligopolistických kolosů je výrok „realita neexistuje“, slogan pocházející z neurolingvistického programování a z mnoha podobných modelů kognitivně-behaviorální psychologie a také z filozofie konce 20. století. Pokud neexistuje realita, neexistuje ani pravda, a proto je všechno možné, v závislosti na potřebě a pohodlí. Fakta nejsou důležitá (učil už Nietsche), rozhodují je interpretace. Obsesívně omílané interpretace se v EU stávají fakty. Tedy najednou se zjistí, jak jsou nacisté dobří. Stejně tak jako evropskounijní „dobráci“ se jeví tak trochu jako nacisté. Zkrátka ti, kteří jsou vždy na „správné“, „spravedlivé“, „liberální“ a „demokratické“ straně dějin, mohou v případě potřeby trochu svého „dobra“ a „dobroty“ darovat absolutnímu zlu. Ale i ty nejnehoráznější lži narážejí na nepřekonatelnou hranici: na limitu kognitivní disonance. Pokud změníte nad jistý stupeň současnou pravdu, musíte zfalšovat i tu minulou, alespoň pokud nechcete propadnout schizofrenii. Navíc mnoho dnešních intelektuálů střízliví z kocoviny sedmdesátých let, kdy rudí teroristé byli jenom chybujícími soudruhy. Udělejte tento krok a SS z třicátých let se promění v soudruhy, kteří se mýlili.
LIBOR ČÍHAL
The post Soudruzi, kteří se mýlili … first appeared on .
