Jako vinklářství je obvykle označována pokoutní nebo potulná praxe svobodného řemesla, kterým od pradávna byli především zdravotníci a právníci. Česká advokátní komora bojuje proti vinklářství. Hlavním důvodem je prý skutečnost, aby bylo o klienty kvalitně postaráno, protože podle ČAK potřebují klienti kvalitní služby a proto je třeba je před problémy chránit, i kdyby to mělo být proti jejich vůli, přičemž jediný způsob, jak zajistit kvalitní právní službu je absolutní monopol advokátní profese.
Proto vlastně máme takové cechovní organizace jako je ČAK – tedy ne kvůli cechovním privilegiím a kartelovým dohodám a pohodlíčku státních úředníků, to je přece jasné. Monpol advokátní profese je státem a dalšími oficiálními institucemi významně podporován, neboť právní laici obvykle mají úplně jiné pohnutky , proč někoho zastupují, než advokáti. Laikům jde především o spravedlnost, kdežto advokátům především o zisk. Advokát vám nikdy neřekne, že soudit se nemá smysl (pokud to není úplná blbost), protože taková odpověď by mu nepřinesla zisk. Obvykle vám řekne, že „podáme žalobu a uvidíme“. Pokud se jej ptáte na statistickou šanci na úspěch u soudu, obvykle jen nevěřícně kroutí hlavou, jakoby nevěděl, co to znamená. Proto pamatujme: všechny soudní spory mají vítěze (včetně sporů opatrovnických, o kterých mnozí tvrdí, že vítěze nemají . Těmi vítězi jsou advokáti a to ať už jsou na straně vítězné nebo na straně poražené, čím víc se soud protahuje, tím je vítězství advokáta jasnější a taky tučnější.
Ale pojďme se nyní podívat, jak se tito bojovníci za kvalitní službu staví proti vinklářům z jiných profesí, a tudíž jak pevní jsou ve víře stran nutnosti chránit práva občanů a jak jim ve skutečnosti jde o „dobrou kvalitu služeb“. Příklad si vezmeme z profese zdravotnické, tam jde často o život – navíc jde o hájení práv těch, kteří se sami hájit nedovedou, například o ještě nenarozené děti. Postup soudů v těchto věcech nejlépe svědčí o naturelu samotné justice a její motivaci dodržovat právo.
Nejhlasitěji křičící skupinou vinklářů zdravotnické profese jsou aktivistické porodní asistentky. Byl asi rok 2004, kdy se pár porodních asistentek kolem své ideové guru, jisté soudružky Königsmarkové, semklo, vzbouřilo a prohlásilo, že české porodnictví je postaveno na patriarchálním neomarxistickém útlaku chudinek žen, kterým je upíráno právo rodit sluníčkově, přírodně a přirozeně. Porodním asistentkám se nelíbilo, že se používají takové zákroky jako je indukce porodu prostangladiny a oxytocinem, že se stav dítěte monitoruje kardiotokografem nebo že se při nepostupujícím porodu používají kleště, císařský řez a epiziotomie. Podle nich je totiž lepší vše nechat na panu Darwinovi. Mají za to, že nejdůležitější je u porodu pálit vonné tyčinky, hrát esoterickou hudbu a hlavně nepoužívat žádné ty protivné nástroje a přístroje, protože to narušuje přirozený extatický zážitek při porodu a na extatické zážitky má žena co? No přece právo! Jen je věčná škoda, že tyto sluníčkové porodní asistentky nedostaly možnost pomocí stejných principů řídit státní politiku bolševických břídilů zaměřenou na protiepidemická opatření proti koronavirové pandémii – všem by se totiž velmi ulevilo.
Hnutí militantních feministek obhajující domácí porody vzniklo poté, co Königsmarkovou za dramatických okolností vyhodili z porodnice u Apolináře (Ústav pro matku a dítě) Bylo to mimo jiné za to, že Königsmarková spolu s dalšími soudružkami údajně tajně nahrávaly tamní lékaře, se kterými byly na neformálních posezeních v hospodě po práci a chtěly z nich údajně sexuálním signallingem dostat nahrávku, že to vedení porodnice dělá blbě, to pak měly nahrávky rozšiřovat na internetu. S Königsmarkovou se porodnice musela rozcházet ve zlém, neb tato dáma měla nepřekročitelný přísný zákaz vstupu do budovy porodnice a ochranka ji vždy měla důsledně vyhodit pokaždé, když by se tam objevila. Vedení porodnice totiž nepřisvědčilo inventornímu a spasitelskému bludu soudružky Königsmarkové a to byl jasný důkaz útlaku a oprese žen. Bylo to něco jako akce MeeToo českého porodnictví. Celá akce měla extrémní podporu u českého marxistického novinářstva, především u redakce časopisu Respekt, která z toho léta dělala kauzu. Během doby od 2000 do 2010 se počet domácích porodů ustálil někde na nízkých stovkách za rok a počet zemřelých jinak zdravých novorozenců při domácích porodech ročně je kolem 5-10, zatímco počet zemřelých matek asi 0-1. I tak jsou díky následné lékařské péči čísla nižší, než v devatenáctém a na počátku 20. století, kdy matky považovaly za privilegium rodit v porodnici. Tohoto privilegia se jim ovšem často nedostalo a mnoho dětí zemřelo, jak výmluvně dokladují dobové statistiky. Ministerstvo zdravotnictví a ÚZIS se však raději věnují velkému koronavirovému bratru a fízlování a statistiky zdravotnického neomarxistického vinklářství a pokoutní zdravotnické praxe u domácích porodů tak zůstávají veřejnosti tajemné.
Z dostupných vinklářských dat lze však kvalifikovaně odhadnout, že skutečná perinatální úmrtnost je u domácích porodů asi 4% a 0,25% je úmrtnost matek. To je za dlouhá léta asi 15x více, než ostře sledovaná úmrtnost dětí při porodech v nemocnici (2,6 ‰), u matek je dokonce úmrtnost při domácích porodech 100x vyšší (0,03 ‰) i když obě čísla jsou relativně malá.
Od roku 2011, kdy platí nový zákon o zdravotních službách, je pokoutní praxe domácích porodů správním deliktem s pokutou 1 MKč na horní hranici, ale zatím není veřejně znám případ, kdy by se stát k těmto pokutám a správním řízením uchýlil, přestože domácí porody jedou vesele dál – v tom lepším případě se bojí hysterického a agresivního vystupování porodních asistentek a militantně feministické organizace Česká ženská lobby, z.s. a její neméně militantní odnože zvané „Hnutí za aktivní mateřství“, která má kontakty na mnoha ministerstvech a úspěšně tam lobuje za dobývání feministické renty – v tom horším případě na ochranu úředníci rezignují z důvodu, že spolu s feministkami sdílejí jejich nenávistnou postmoderně progresivistickou neomarxistickou ideologii, neboť neomarxistické sprosťáctví je v různých podobách nyní oficiálně nejrozšířenějším náboženstvím vládnoucích vrstev.
Je totiž výhodné, když někoho, na kom může stát sprostě parazitovat, protože disponuje nějakou cennou dovedností, je možno označit za utlačovatele a pak na něm násilně dobývat rentu. V případě zdravotnických vinklářů – porodních asistentek tak státní úředníci drze a sprostě rezignují na práva těch, jejichž život mají chránit ještě před narozením, tedy práva dětí sluníčkových maminek, které se samy bránit nedokážou.
Nyní vám povím jeden soudní příběh z prostřednictví porodních vinklářů. Jde o příběh všeobecně známý a mnohokrát v médiích propíraný. V roce 2009 militantní feministka a ideologická vůdkyně porodních asistentek Ivana Königsmarková vedla domácí porod. Ten ovšem zjevně nesplňoval kritéria z Cochran database (tedy matka nebyla z těch, které by za starých časů bez problémů porodily na poli při okopávání brambor) a neomarxisticky a opresivně se zvrhnul v nepostupující porod, což ovšem militantní feministka nepoznala a tudíž tomu militantní feministka čelila nedostatečně. Jelikož militantní feministka se nezatěžovala takovými podružnostmi, jako že by své kroky a úkony třeba dokumentovala, lze těžko posoudit, co vlastně na ochranu dítěte a matky dělala a jaká tato opatření měla efekt, každopádně se dítě začalo ještě v děloze „dusit“, a to nakonec vedlo k vyprázdnění mekonia (novorozenecké stolice) do plodové vody. To spolu s nepostupujícím porodem dostalo ještě nenarozené dítě do velmi prekérní situace, která nakonec skončila dramaticky aspirací (vdechnutím) mekonia a resuscitací novorozence, kterou militantní feministka bohužel nezvládla, protože na to je třeba znalosti a fortel a nestačí jen hystericky ječet a odříkávat poučky z marxismu-leninismu jako při jednání na ministerstvu zdravotnictví. Následně přivolaná RZP dítě zresuscitovala a odvezla do porodnice, kde dítě přes veškerou intenzivní péči za 20 měsíců zemřelo kvůli preexistující mozkové hypoxii vedoucí ke stavu, kterému se říká apalický synrom.
A jak už to tak bývá – kdyby to byla obyčejná porodnice, všichni doktoři by řekli, je to kráva pitomá feministická s pocitem vícecennosti a nadřazenosti, ale nic by vůči Königsmarkové nepodnikli. Jenže dítě se dostalo k Apolináři, kde měli s Königsmarkovou nevyřízené účty z dob, kdy tam jako jejich zaměstnankyně všechny vysírala, a tak padlo trestní oznámení. To kladlo Königsmarkové za vinu, že poskytovala za úplatu zdravotní služby non lege artis s nedostatečným personálním a věcným vybavením, záměrně indoktrinací matky vmanipulovala matku a dítě do rizika, odpovídala za zavinění z nedbalosti, když včas nerozpoznala hrozící komplikace, včas na ně nereagovala voláním RZP, porod vedla neodborně a vzhledem k okolnostem neadekvátně a zejména neposkytla adekvátní první pomoc novorozenci, kterého řádně neresuscitovala. Kvůli tomu došlo k těžké újmě na zdraví a následnému úmrtí novorozence a excesivním a zbytečným výdajům na všeobecném zdravotním pojištění ve výši 2,7 milionu korun.
Kdyby to udělal kdokoli jiný, měl by na krku průser jako hrom. Ne ovšem militantní feministka. Protože pro militantní feministky existuje v našem právu neviditelná klausule, která se jmenuje paragraf pussy pass . Ten se uplatní nejpozději před Ústavním soudem a postuluje, že cokoli udělá militantní feministka tvrdíce, že tak činila z důvodů svého genderového útlaku, je automaticky exkulpována prakticky z jakéhokoli trestného jednání.
Obvodní soud pro Prahu 3 v kauze spis. zn. 1 T 93/2010 nejdříve odsoudil Königsmarkovou za těžké ublížení na zdraví z nedbalosti § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona (140/1961 Sb.) a uložil jí trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let a trest zákazu výkonu povolání porodní asistentky na dobu pěti let. Vedle toho ji uložil povinnost k úhradě náhrady škody ve prospěch poškozené Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 2 702 071 Kč. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2011 sp. zn. 7 To 437/2011 odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl. Königsmarková se dovolala, nicméně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2012 sp. zn. 6 Tdo 353/2012 bylo poté stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Königsmarková podala proti rozsudkům ústavní stížnost. A začaly se dít věci.
Když normální lékař udělá chybu a někdo mu zemře nebo je jen nespokojen s ošetřením, z nástrah fízlů a soudů se nemusí vymotat. Všichni ještě dobře vzpomínáme na MUDr. Hanu Burešovou mladou lékařku z FN Královské Vinohrady, která v roce 2002 ošetřovala slovenského bezdomovce jistého Jana Vápeníka, který přišel kvůli kašlíčku. Paní doktorka provedla vyšetření a celkem správně usoudila, že příčinou Slovákova kašlíčku může být otevřená tuberkulóza. I doporučila Slovákovi došetření na specializovaném pracovišti a následný pobyt na uzavřeném oddělení tuberkulózně-respiračních onemocnění do té doby, dokud bude infekční. Slovákovi se ovšem nelíbilo, že by musel trávit čas někde, kde nemá přístup k cigaretám a alkoholu. Paní doktorce nicméně slíbil, že na oddělení dojede a jeho kumpán (jistý Ján Janščuška) ji ujistil, že ihned sednou do auta a on osobně Slováka do příslušné léčebny dopraví. Paní doktorka tedy vystavila Slovákovi doporučující glejt a vyslala ho do plicní léčebny a tím považovala situaci za vyřízenou. Po opuštění ordinace si to ovšem oba vožungři rozmysleli a raději šli chlastat, dyť otevřená TBC, co to je. Po víkendu stráveném v alkoholním rauši proti dopoučení lékaře se ovšem Slovákovi udělalo extrémně nedobře a náhle zemřel. To vyvolalo značnou nevoli u novinářských vonucí, které na paní doktorku uspořádaly mediální hon za účelem její diskreditace (největší podíl měla tehdy TV Nova), čehož výsledkem bylo odsouzení za údajné šíření nakažlivé nemoci z nedbalosti. Podotýkám, že někde u tohoto naprosto sprostého rozsudku, který popírá osobní odpovědnost českých vohnoutů a jehož autorem byl jistý psychopatický soudce Blázna , který je obecně známý tím, že se radostně ukájí neodůvodněnou represí a uvalováním vazby na osoby, které nic nespáchaly, což kárné senáty NSS nechává zcela klidnými, začíná spletitá cesta pozdější kovidistické represe.
Königsmarková ovšem vyšla od soudu nakonec čistá jako okvětí bílé lilie. Ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 4457/12 konstatoval, že na Königsmarkové byl spáchán nespravedlivý proces, neboť soudy dostatečně neodůvodnily, proč její neumětelství příčinně související s fatálním koncem jednoho dítěte nebylo posuzováno podle anglických standardů, které domácí porody připouštějí, ale podle standardů českých, na základě schváleného postupu České gynekologicko-porodnické společnosti. Bylo konstatováno, že standardy odborné společnosti gynekologicko-porodnické nemohou mít legislativní impakt, neboť mají zhruba stejnou právní sílu jako standardy svazu zahrádkářů a že tudíž na nerespektování těchto standardů není možné založit trestní odpovědnost za újmu na zdraví z nedbalosti s následkem smrti. Ústavní soudci I. senátu US ve své nekonečné aroganci a přezíravosti k hodnotě lidského života připustili, že Königsmarková sice může být hloupá kráva, která se chová nezodpovědně a nedbale, ale standardy pocházející od zájmového sdružení občanů, které má stejné postavení jak svaz chovatelů psů nebo svaz zahrádkářů nemůže být podkladem, na jehož základě může být vyvozena trestní odpovědnost. Přiklonil se tedy k aplikaci právní zásady „ nulla poena sine lege “.
Z pozice obyčejného lékaře lze jen žasnout, jak sprostí neomarxisté a feministé z Ústavního soudu jako obyčejně opomíjejí celkový kontext každodenní právní praxe v Čekoprasečáku, kdy odborná vyjádření a odborná doporučení zájmových organizací na úrovni svazu zahrádkářů (jak tvrdí ÚS) jsou běžně akceptována jako podklad pro správní rozhodnutí zdravotních pojišťoven , jako podklad pro vládní úhradové vyhlášky (sic!) a samozřejmě a zejména jako podklad pro trestní odpovědnost lékařů při obdobných zdravotnických kauzách (sic!) a dokonce jsou nepřímo uvedena v zákoně č. 372/2011 Sb. „o zdravotních službách“ v tzv. definici „náležité péče“.
Když jde o nefeministy, sprostá chamraď z Ústavního soudu zkrátka zdaleka není v aplikaci formálních zásad právního státu tak rigorózní.
Ona praxe, kdy se doporučení svazu zarádkářů svévolně používá v legislativě dle potřeby úředníků, je však zcela relevantní problém. Tento problém ovšem nezavinili lékaři, nýbrž tento legislativní bordel zavinila vládnoucí úřední oligarchie, neb soudruzi se totiž nechtějí doporučeními řídit vždy. Když tedy soudruzi potřebují, využijí názoru ČSL JEP jako kladivo na nespokojené, ovšem pokud se soudruhům z MZ nebo VZP nechce, konstatují, že postoj ČSL JEP respektovat nebudou, neb jejich doporučení mají právní sílu doporučení svazu zahrádkářů, tedy žádnou. Soudruzi z VZP dokonce štvou frakce jednotlivých lékařů proti sobě, aby zakládali další a další občanská sdružení, pomocí jejichž „odborného“ názoru se pak využije v závislosti na situaci, aby mohlo dojít k tomu, k čemuž v čekoprasečáku dochází velmi často – totiž k právní a úřední svévoli. Königsmarková tedy využila tuto zcela úmyslně vytvořenou „nedokonalost zákona“.
Ústavní soud se ani blíže nesnažil zkoumat standardy britské, na které se Königsmarková při svých podáních k soudu odvolávala. Kdyby je totiž zkoumal, muselo by mu být zřejmé, že Königsmarková nesplňuje ani tyto standardy. Především Königsmarková podle těchto standardů neměla provedený žádný trénink resuscitace novorozence a ani tuto disciplínu nezvládala. Königsmarková ani nevolala příslušnou následnou urgentní službu a ani ji neměla nasmlouvanou jako extra kapacitu, což by mít měla jak dle práva britského, tak dle práva českého. Königsmarková neměla ani příslušné předepsané vybavení, které mají britské „midwives“.
Český systém urgentní péče rovněž musí předem s takovými případy počítat, což nepočítá ani v nejmenším, neboť veškerá tato péče je dimenzována s ohledem na skutečnost, že ženy prostě rodí v porodnicích, kde je dostatek kapacity. Anglické ženy v porodnicích nerodí, nerodí tam ani maltské ženy a už vůbec tam nerodí libyjské ženy, nicméně tento stav není dán tím, že by chtěly, ale tím, že musejí, neboť některé na to nemají peníze a britská NHS si prostě nemůže s ohledem na personální kapacity takovou péči dovolit, proto školí „midviwes“, které mají daleko více kompetencí než porodní asistentky v ČR.
Jenže s velkou mocí přichází i velká odpovědnost a jiné nároky na vzdělání, což feministky s Königsmarkovou tak nějak dlouhodobě ignorují. Věděli jste příkladmo, že v NHS vám může gastrofibroskopii ve vybraných a předem definovaných případech provést sestra (tzv. nurse practitioner)? Sestry běžně rozhodují o medikaci opiátů a mají nastaveny kompetence úplně někde jinde, než v ČR, kdy některé volají doktorovi o půl druhé ráno, jestli můžu pacientovi podat Paralen. Proto je v britském zdravotnictví 2,6 lékařů na 1000 obyvatel a u nás 4,7 lékařů na 1000 obyvatel. Na ORL ambulanci běžně ordinuje lékař – konzultant v jedné ambulanci a v druhé vedle něj nurse practitioner, na kterého onen lékař dohlíží.
Zkrátka a dobře systém vzdělávání i systém zdravotní péče i kompetencí v Británii a ČR je zcela rozdílný a proto zkušenosti z jednoho systému a jeho rutinní praxe nelze bez dalšího aplikovat v druhém státě. Ústavní soudci jsou ovšem příliš hloupí, nevzdělaní, arogantní, sprostí a nadutí, než aby věc pochopili. Jejich nadutost jde dle neoficiálních informací, které jsem na ně nasbíral, tak daleko, že například mezi sebou soutěží, kdo dříve ve svém judikátu použije určité bizarní slovo, například slovo „lama“. Aby se ale zabývali svými judikáty z hlediska obecné spravedlnosti a aplikace právních zásad, na to je moc neužije.
Žádnému nefeministickému lékaři podobný právní postup při selhání péče ještě neprošel. Pokud by se jeho trestní kauza dostala před ÚS, dozvěděl by se akorát copy-paste floskuli, že „Ústavní soud není součástí soudní soustavy, neslouží jako další soudní instance a nemůže zvrátit, co již bylo rozhodnuto a odůvodněno a stěžovatel pouze opakuje své argumenty použité před soudy nižších stupňů“ (se kterými se soudy sice nevypořádaly, ale co na tom záleží). V tom spočívá svévole chamradi z ÚS.
Navzdory řečenému osobně mohu říct, že nejsem příznivcem trestní odpovědnosti soudružky Königsmarkové. Tato dáma je mi zcela ukradená, a pokud nějaká blbá feministická kráva chce soutěžit o Darwinův pohár pro sebe a své dítě, nechává mě to zcela chladným. Koneckonců, vychovala by jen dalšího uřvaného narcistního feministu, tak nechme působit matku přírodu. Jen bych si také přál, aby poté, co vyhraje Darwinovu cenu, neotravovala české zdravotnictví, protože to má dost práce i bez jejích rozmarů a nepoptávala sociální dávky pro své postižené dítě a neměla nataženou pracku. K tomu jedinému mám výhrady.
Ale vraťme se k sprostým militantním feministkám. Tehdejší ministr zdravotnictví Heger i jeho nástupci se snažili zbavit hystericky ječících militantních feministek tím, že na ministerstvo přizvali zástupce lékařů z Gynekologicko-porodnické společnosti, aby se jakože dohodli. Vychcaný soudruh ministr chtěl lékaře namotat do toho, aby na sebe museli vzít odpovědnost a prováděli militantním feministkám takový servis, že by při předporodní prohlídce vystavili glejt, ve kterém by si zahráli na věstkyni Pýthii a svým jménem a kariérou by ručili za to, že až zase bude nějaká sluníčková maminka rodit doma ve společnosti duly a soudružky Königsmarkové, odpovědnost již nepůjde za nimi ale za tím lékařem, který byl tak blbý a pro futuro vystavil bianco šek, který feministky ochránil před jakýmkoli odborným pochybením. Zástupci Gynekologicko-porodnického svazu zahrádkářů měli aspoň tolik rozumu, že když na ně Königsmarková, posílená osvobozujícím rozsudkem začala kvičet, tak se sebrali a odešli, čímž došlo k selhání jednání a soudruh ministr se svým vychcaným plánem neuspěl.
Když kvičení nepomohlo, feministické soudružky se pokusily zvrátit svůj neúspěch násilím. Použily k tomu judikát ESLP, což je politický neomarxistický orgán, který judikoval v případě litevských a maďarských porodních asistentek nepřípustný zásah státu do jejich činnosti v případě, že se rozhodnou vést domácí porod. Došlo tedy na soudní spor nejmenované sluníčkové matky 38 let (sic!) a FN Motol spočívající v tom, že FN Motol má reflektovat rozmar sluníčkové matky a přestože nemá ve svém portfoliu domácí porody, má pro ni tuto službu okamžitě zajistit. Soudní spor rozhodovala jistá feministická soudkyně Stamidisová .
Stamidisová byla ve svém vypjatém feminismu tak neuvěřitelně hloupá, že ve svém rozsudku nařídila FN Motol, aby péči zajistila. Představte si situaci, kdyby zákazník došel do stejkové hospody a bez ohledu na menu se začal soudně domáhat ústřic za 0,50 Kč za kus, které ovšem hospoda na menu nemá.
Ovšem když má feministická soudružka patřičné feministické uvědomění jako soudkyně Stamidisová, pak má v rámci svého maligního narcisismu pochopitelně pocit, že může hospodě nařídit, aby si ústřice vytáhla třeba z prdele a stejně tak může nemocnici nařídit jakoukoli non lege artis péči, neboť rozmar feministické soudružky, to je prostě nejvyšší zákonný imperativ bez ohledu na práva druhých. Druzí mají v tomto ohledu pouze povinnosti a to zajišťovat cokoli, co si feministická soudružka v rámci svého maligního narcistního rozmaru usmyslí.
Stamidisová zcela ignorovala skutečnost, že FN Motol nemá požadovanou službu ve svém portfoliu, že FN Motol jako zaměstnavatel nemůže nutit zaměstnance, aby pracovali proti pracovněprávním podmínkám svého kontraktu (místo výkonu práce, jak jistě mnozí advokáti potvrdí, je obligatorní součástí pracovní smlouvy) a koneckonců ani nemůže připustit, že by nutila své zaměstnance do takového rizika, jakým vedení domácího porodu nepochybně je. Poskytování zdravotní péče spočívá v dobrovolném kontaktu pacienta se zdravotnickým zařízením, přičemž pacient ve zdravotnickém zařízení je schopen čerpat služby, které zdravotnické zařízení poskytuje a nikoli ty, které neposkytuje, přičemž jediná povinnost zdravotnického zařízení je postupovat lege artis.
Navíc byla soudružka Stamidisová naprosto pomýlená a prokázala svoji neuvěřitelnou hloupost a omezenost, protože kdyby tomu tak nebylo, měla možnost seznat, že sluníčková maminka pláče na nesprávném hrobě. I kdyby domácí porody byly lege artis, jakože v našich podmínkách nejsou, nemůže nutit poskytovat tuto službu někoho, kdo ji nemá ve svém portfoliu.
Kdo je tedy agresivní a narcistní sluníčkové mamince povinen péči zajistit? Inu není to FN Motol nýbrž jsou to soudruzi z VZP a Krajský úřad! Proč ovšem soudružka Stamidisová neodsoudila VZP za to, že ještě nemají systém plateb za domácí porody a nemají je nasmlouvány a proč soudružka Stamidisová neodsoudila Magistrát města Prahy za to, že jako orgán státní moci mající za úkol zřízení sítě zdravotnických zařízení v rozporu se svými povinnostmi doposud neprovedl konkurs na poskytování domácích porodů, to je mi velkou záhadou. Stamidisová se tak projevila jako totální feministická kravka, která ani nezná organizaci zdravotnictví a jeho zákonný provozní rámec, nezná roli jednotlivých subjektů (tedy plátců, zdravotních odborů a zdravotnických zařízení), neví kdo je za co odpovědný, nezná příslušná zákonná ustanovení, která provádějí ty její slavné rozsudky ESLP, na které se při své práci odvolává, nezná obsah LZPS, neboť práva na zdravotní péči se lze domáhat jen v mezích souvisejícího zákona a prováděcích předpisů.
Stamidisová prostě ukázala, že je nejenom tlustá a škaredá ale taky blbá jako bedna kytu.
Celý problém domácích porodů je výrazně podporován mnoha advokáty. Je vedle facilitace rozvodů a s tím spojených rodinných tragédiím tak systém zdravotnického vinklářství jen další ukázkou, jak se přemnožená právnická obec neeticky účastní na rozeštvávání občanů této země a následném profiteeringu.
Kdyby obec advokátní vůbec něčemu rozuměla, zjistila by, že zdravotní standardy poskytování péče nejsou věcí univerzální, ale mají četné krajové zvláštnosti závisející na personálním obsazení, systému vzdělávání i na kulturních rozdílech mezi národy, které nejsou zanedbatelné. I ve svém oboru, který jsem provozoval ve 4 zemích a na 2 kontinentech, vnímám to, že preferovaný postup v jedné zemi by v druhé zemi vedl k tomu, že bych se jako lékař mohl dostat před soud pro non lege artis postup – příkladem může být preferovaná paracentéza u dětí s AOM, která je v ČR běžná, v Británii by znamenala skandál s potenciálem na kárné řízení a ztrátu místa, neboť by zákrok dítěti způsobil „zbytečnou bolest“. Ve skutečnosti však paracentéza dává mnohem lepší výsledky v dlouhodobé péči o děti zejména ve smyslu incidence chronických následků AOM, nicméně ve zdravotnictví UK prostě není dostatek lidí s příslušnou kompetencí (a taky prostředků, protože každá paracentéza dítěte by v Británii musela být v celkové narkóze a tam už se pohybujeme v jiných řádech nákladů), aby tento úkon s ohledem na očekávání tamní populace zajistili.
Ani domácí porody na tom nejsou jinak. Sluníčkové maminky ať si nicméně rodí, jak chtějí. Jen by neměly zapomenout platit za negativní důsledky svého rozhodnutí a neměly by nutit jiné, aby platili za ně.
Člověk jen žasne, do jaké dokonalosti právnická obec dovedla přísloví, že „co není dovoleno volovi, je dovoleno bohu“. Sami sebe samozřejmě považují za Boha, když agresivně a zcela nepatřičně vystupují proti laikům, kteří provozují advokátní řemeslo, přičemž sami ve stejný okamžik za účelem nemravného zisku podporují „vinklářství“ v oborech, kde je podstatně větší potenciál způsobit nenapravitelné škody. A to dokonce za situace, kdy regulovaný plat kvalifikovaného porodníka nedosahuje ani zlomku toho, co si je za svoji práci na hodinu schopen říci kvalifikovaný advokát i pokud se pohybujeme v nesmluvních vodách advokátního tarifu.
8. 10. 2022 Challenger
