Politika v tzv. kapitalistické demokracii je především (a odjakživa) jedno velké divadlo. Divadlo často velmi nechutné a velice falešné. Divadlo zdánlivě nesmiřitelného „nepřátelství“ vychytralých „elit“ vládnoucích a (stejně) všemi mastmi mazaných „elit“ tzv. opozičních.
Zkrátka, je to divadlo ambiciózních jedinců, trvale hrané pro duševně pasivní diváky s průměrným IQ 85 až 100 jménem občanský dav. Divadlo, v němž strážcem dojmu serióznosti, důvěryhodnosti a poctivosti je elitami trvale placená ideologická propaganda, vykonávaná smečkou jedinců s IQ 105 až 115, čili o trochu víc, než má ten většinový dav.
Fakt, že jde o divadlo, lze přitom snadno prokázat jednoduchou zkušeností: Dav od svých dětských střevíčků divadlo miluje a v duchu rolemi těch politických herců žije v iluzi, že právě on – ten dav – má ve společnosti na něco vliv už jenom tím, že na tohle všechno se ze svého gauče denně v TV kouká a občas chodí k volbám.
Elity to dobře vědí a tak stále inovují scénář, osoby a obsazení. Přitom ten dav nenápadně a podle své potřeby, úvahy a rozhodnutí ty elity řídí, organizují tomu davu život a těží z jeho práce. Dav elitám za to naivně a poctivě věří a elity se nepoctivě tváří jako záruka spravedlnosti.
Pokud však náhodou ten dav začne jevit s řízením a vykořisťováním nespokojenost, donucovací složka „demokracie“ podle příkazů elit tomu davu občas na krk zaklekne a ideologicky jej umravní obuškem a propaganda pak davu vysvětlí, že každý obojek i náhubek on vždy nosí jen podle zákona.
A jede se dál a divadlo hry na kapitalistickou demokracii pokračuje až do okamžiku, kdy mezi sebou začnou ideologicky válčit ty nejvyšší elity nějakých dvou opravdu už příliš velkých civilizací – a to rovnou o moc nad celým světem.
Potom se davy těch válčících civilizací mezi sebou podle pokynů elit vzájemně zabíjejí až do chvíle, kdy se elity dohodnou na nových podílech společného byznysu v užívání moci při řízení svých – nyní válkou nově přeorganizovaných a poněkud pozabíjených davů. Zbývá otázka: Může tedy vůbec někde existovat spravedlivě řízená civilizace?
Odpověď zní: Ano, může. Je to tam, kde elity nejen pro sebe, ale i pro ten dav pracují zodpovědně, lidsky poctivě a ctí sociální spravedlnost. Aby ale tomu tak bylo, tak že si k tomu všichni i uzákoní spravedlivý systém řízení, kde každý poctivě pracuje pro celek podle svých schopností a každému náleží odměna podle jeho práce a společenských zásluh.
To už ale není ten dnešní kapitalismus se svým divadlem pseudo-konkurenční politické „demokracie“ pozice a opozice. Každý sedlák totiž ví, že dva stejní koně, zapřažení proti sobě, s vozem nepohnou a dokonce i zelený technokrat dneška by k tomu musel přiznat, že ani trvale zabrzděný eko-elektromobil nikdy nikam nedojede.
Nedojede, i kdyby nadšených diváků a přemoudřelých kibiců takového divadla bez vize spravedlnosti byl milion. Salónní bolševik a filosof prolamující hradby myšlení by nakonec k tomu možná skromně dodali, že oni sice ví, že i malý čin je víc než pouhé řeči, ale že k tomu, aby skutečně něco učinili, oni nemají odvahu. A tak si všichni nakonec lehnou, jak si ustlali.
