Ve válce se dějí hrozné věci. To je banální sdělení, stejně jako to, že primární zodpovědnost za to nese strana, která válku začala. Ty hrozné věci však v konečném důsledku dopadají na obě dvě válčící strany, na jejich bojovníky, ale také na jejich civilisty. Je potřeba na to stále myslet a těm, kdo o válce a jejím prodlužování rozhodují, to stále připomínat.
Je trochu ošidné o takových věcech psát. Člověku se v černobílém vidění, které je nám ze všech stran vnucováno, může snadno stát, že bude za svá slova patřičně onálepkován a přiřazen k jedné ze stran. Typicky k té „zlé“. Všichni přece dnes vědí naprosto přesně, kde se nachází „dobro“ a kde je „zlo“, a že mezi nimi není nic, snad jen bitevní pole a zákopy. I s těmito náklady má ale cenu se proti všudypřítomné samozřejmosti války dál ozývat a snášet osočování. Spisovatel Jan Němec v dnešním rozhovoru pro Salon Práva z literárně-uměleckého hlediska hezky říká „ať múzy ve válce křičí“. Autor rozhovoru Štěpán Kučera v jedné ze svých otázek pro Němce připomíná citát Alberta Camuse z období alžírské války o nezávislost: „Lidé v Alžírsku dnes dávají bomby do tramvají. V jedné z těch tramvají může jet i moje matka. Jestli je tohle spravedlnost, pak před ní dávám přednost svojí matce.“
Server Echo24 včera přinesl informaci tom, že pračky, ledničky a další domácí spotřebiče míří ve velkém z EU do zemí sousedících a přátelských k Rusku, kde mohou končit jako zdroj čipů potřebných pro ruskou zbrojní výrobu. O tom, že Rusko pravděpodobně využívá součástky z domácích spotřebičů pro výrobu zbraní, psali už na jaře například v The Washington Post i jinde. Uživatelé českých sociálních sítích se ale dodnes baví videi, kterak ruští „mužici“, kteří nikdy neviděli pračku, nakládají svou kořist a nechávají si ji posílat domů. Jsou to často ti stejní lidé, kteří jinde zasvěceně komentují problémy s ruskou válčenou logistikou. Logicky je však možné pouze jedno. Má-li Rusko problémy s logistikou, což nejspíš má, pak zcela jistě svým vojákům nedělá „pé-pé-elku“ někam na dálný východ.
Naštvání na Rusy a Putina je pochopitelné a oprávněné. Cítí ho i autor těchto řádek. Ostatně, nemohl by se podívat svým několika málo ruským liberálním známým, kteří ze země dávno utekli, do očí, kdyby to bylo jinak. Na druhou stranu z toho všeho až moc okatě čouhá antivýchodní rasismus s jeho představami o zaostalých mužicích v zemljankách. Ten přezíravý postoj Západu, který jakýmkoli alternativám k putinovskému vedení vždy velmi nepomáhal, zatímco Putinovi naopak. Do února byli jeho součástí také Ukrajinci, „ukáčka“, jak se říkalo, ti se z něj vymanili až obranou své země po útoku východního souseda.
Na vyrabovaném ukrajinském domě a ukradené pračce okolnosti jejího odcizení nic nezmění. (Pro méně vnímavé čtenáře dodávám, že jej ani v žádném případě neospravedlňují.) Pro nás a naše nezkreslené vnímání toho, co se děje, by však všechny tyto odstíny šedi mezi bílou a černou měly mít – i v tak subtilních a zdánlivě nepodstatných věcech – svou hodnotu.
Filip Šebesta, IVK
The post Pokřivené vnímání nepomáhá ničemu first appeared on .
