ŠTĚPÁN CHÁB
Dva principy, jak řešit ať už faktickou, nebo údajnou klimatickou změnu. Formou technologického vývoje, nebo formou zákazů a restrikcí. Evropská unie, a s ní i Česká republika, se vydala druhou cestou. Čína nyní spouští experimentální jadernou elektrárnu, která když se zavede, má potenciál proměnit svět energetiky a nasměrovat ji do čisté budoucnosti. Mezitím Německo, po ideologickém vypnutí vlastních jaderných elektráren, začalo dovážet uhlí z Kolumbie. Protože i zákazy mají své limity. A limity jsme my, jak křičí ekologičtí aktivisté.
Server World Nuclear News informoval o zahájení provozu experimentálního solno-thoriového reaktoru v poušti Gobi. Server informuje, že se jedná o bezpečný zdroj energie, který by měl vyhovovat i takovým vyhroceným zemím, jako je Německo. Prim hraje bezpečnost a ekologie. Technologický skok provedla na totalitě postavená Čína a předběhla nás tak o celý dostih v závodu o globální dominanci.
Co na to naši politruci? Evropský účetní dvůr, jak informuje iDnes, pochybuje, že je EU schopná splnit své sliby snížit produkci skleníkových plynů o 55 % do roku 2030. Prý na to nemáme. „Nic nenaznačuje tomu, že pro dosažení cílů pro rok 2030 je k dispozici dostatek finančních prostředků, a to zejména ze soukromého sektoru, s jehož značným přispěním se počítalo,“ píše se v tiskové zprávě Evropského účetního dvora. Zajímavé, jak se na účetním dvoře upřímně diví. Jako kdyby se věčně opilý kočí po tisícím pátém zbičování koní divil, že ten otisk podkovy v jeho obličeji není pro štěstí, ale od dobře míněného i namířeného kopnutí svěřených lichokopytníků.
V Číně zvolili technologický vývoj. A měla to být naše cesta, náš úspěch. To Evropa měla stát v čele takového vývoje, protože to Evropa zvedla otázku ekologie a vetkla si ji do čela své politiky. My místo toho neustále blouzníme o solárních a větrných elektrárnách, jejichž ekologický dopad při jejich výrobě je neuvěřitelný, když vezmeme v potaz, kolik jich je potřeba vyrobit (a jak nám jejich nestabilita nabourává energetickou soustavu).
Namísto podpory vývoje jsme vsadili na restrikce, které omezují průmysl a s ním právě i vývoj. Nasedli jsme na politiku těch, kteří se přilepují k silnicím… Greta Thunberg, to je ta, kterou OSN po její „bezuhlíkaté“ plavbě do Ameriky vítala jako nového mesiáše a proroka, přesně před pěti lety tvrdila, ve shodě s vědci, že za pět let (tedy dnes) už budeme umírat kvůli kolabujícímu klimatu. Právě teď jsme měli krvácet globální oteplování z každého póru těla.
Náš fanatismus bez racionálních plánů ukazuje příkladně Německo, které si po vypnutí jaderných elektráren začalo dovážet uhlí z Kolumbie. Kolumbie je v Jižní Americe. Aby měli Němci elektřinu, podporují velmi neekologickou těžbu na druhé straně planety, uhlí si pak nechávají dovážet velmi neekologickým způsobem přes celý Atlantský oceán. Uhlí pak pálí, jinak by jim zkolabovalo nikoliv klima, ale energetika.
Kdyby byl výpadek v jaderné energetice v Německu neplánovaný, odestál se vinou takzvané vyšší moci, neřeknu popel, ale Němci dlouhé roky plánovali vypnutí jádra. A očividně neměli připravenou alternativu, která by utáhla celý systém. Neměli. To nezní příliš promyšleně. Naopak, zní to jako průšvih, protože v závěsu za Německem jsme my. Jakmile tam si škytnou, nás vezou na ARO s akutním záchvatem smrtelného chroptění.
Předběhla nás Čína. To v plánu asi také nebylo.
Štěpán Cháb, Krajské listy
The post Vlak jede, my stojíme a zakazujeme si už i chodit first appeared on Pravý prostor .
