ŠTĚPÁN CHÁB
Stát na rohu jako za trest a sledovat, jak jde ostatním práce od ruky. Poláci staví dálnice jako mourovatí. Co my na to? Jedna vláda za druhou se předhání v trapných okamžicích, když ukazuje své úspěchy. Postavili jsme za rok tři kilometry dálnic. Jsme borci. Sousedé postavili mnohonásobně víc. A tak je to u našeho státu prakticky se vším. Nekončíme u dálnic, končíme u všeho.
Jan Korytář na serveru Ekolist popsal v článku s názvem „Kecy o krajině už mě nebaví” faktický stav naší společnosti . „Naše krajina potřebuje obnovit, udělat remízky, zrušit meliorace, vysadit stromy, nové tůně, bla bla bla bla bla bla. Když si čtu články na toto téma, vidím o tom někoho mluvit, dělá se mi špatně. Jsem na to už alergický. Proč? Protože to čtu a poslouchám více než 30 let,“ napsal Jan Korytář. Přičemž Jan Korytář se obnovou krajiny zabývá, skutečně ji obnovuje. Ale ne s podporou státu, ale navzdory státu a při heroickém boji proti byrokracii.
Propojení dálnice s Německem, Polskem, Rakouskem? Proč. Času dost. Propojení mohlo nastartovat už po revoluci. Možná i nastartovalo, ale nedotáhli jsme nic. Vysokorychlostní železnice? Když Správa železnic loni prohlásila, že vysokorychlostní železnici bychom mohli mít do roku 2050, smíchy spadla polovina obyvatelstva republiky ze židlí. Přitom propojení Evropy by mělo mít prioritu už od našeho vstupu do unie. Nemá, plácáme se v tom hezky po česku. Nic se nestaví, beseduje se, plánuje se, utrácí se desítky milionů i miliard za projekty. Modernizace železnice pak dopadne tak, že Správa železnic začne bourat stará a krásná nádraží z dob Rakousko-Uherska, protože se o ně nechce starat. Místo nich postaví betonovo-skleněné krychle, které jsou estetickým vyjádřením konečné fáze rakoviny. A kolem těch nemocných krychlí pak jezdí vlak 810, který nám tu brázdí zhuntovanou krajinou už od sedmdesátých let. Protože neumíme. My nic neumíme. Všechno pošleme do kopru.
Je to jen doprava? Ale houbeles. Koupeme se ve všem. Dukovany? Nikdo je nestaví. Rozšíření Temelína? Nikdo o tom ani neuvažuje. Výstavba zbrusu nové jaderné elektrárny? Všichni už léta ví, že se Evropa žene do energetického průšvihu, nikdo s tím u nás nic nedělá. Nestavíme. Jen o tom stále dokola jen žvaníme. Žvaníme, deklarujeme, plánujeme, věříme, ale není z toho žádný výsledek. Žádný. Nikde. Čekáme jako ti nejposlednější hlupáci, až se na nás sesype ten průšvih a my budeme v jeho středu. Poláci staví novou jadernou elektrárnu. My nedokážeme dostavět ani jeden pitomý reaktor u Dukovan. Nedokážeme to. Neumíme jednat, neumíme předvídat. Umíme být jen zatvrzele mimo mísu.
Je tu unijní tlak na změnu mobility. Přejdeme ze spalovacích motorů na elektromobily. Česká republika stála před otázkou – máme chránit svůj páteřní automobilový průmysl? České vlády, jak Fialova, tak Babišova, a venkoncem i Sobotkova, byly v pozici, kdy, když tedy celý Green Deal nevetovaly, mohly pro nás vyjednat výhodnou pozici. Zajistit priority pro Škodu, dojednat, že v ČR se odehraje zásadní přerod, že tady se budou vyrábět a vyvíjet baterie, že tady bude vývoj elektromobility ovlivňující celou Evropu i svět, že Škoda bude pilotní a nejlepší. Politici na to měli páky, mohli jednat za pomoci tvrdé diplomacie, dojednat pro nás výhody. Jakékoliv. Dělají to tak vlády všech unijních zemí. Je to normální. Prospěšné. A co my? Místo toho jsme se dozvěděli, zcela bez jakékoliv účasti české vlády (ta byla také překvapená, což je děsivé zjištění), že Škoda bude na odstřel, že se s ní u elektromobility příliš nepočítá. To je jedno z naprosto klíčových selhání české vlády.
A ne, výhodu by nám nedala montovna Gigafactory. To by byla jen montovna. Politici měli tlačit na to, že u nás bude střed veškeré dopravní i energetické transformace. Nedohodli vůbec nic. Naprosto vůbec nic. Škoda Auto je na odstřel, nic se k nám nepřesunulo. Snad jen Evropská vesmírná agentura. A s tou to skutečně vytrhneme. Strašně to, mimo jiného, smrdí tím, že si v unii prostě řekli – vždyť těm nuzným Čechům také musíme něco dát. Ale ne nic klíčového. Tak víte co, dáme jim lety na Mars. To je tak dokonale zbytný úřad bez jakéhokoliv vlivu, že to snad ti Češi nepodělají… opravdu jsme tolik neschopní? Očividně ano.
Nedávno jsem četl, že se citelně zvyšuje počet odebraných dětí z rodin, kde prvním důvodem pro rozbití rodin z úřední moci bylo bydlení. I sociální pracovníci v článku pravili, že kdyby rodiny nevypadly z bydlení a neskončily na ubytovnách nebo na ulici, péči o dítě by většinou zvládly, nepotopily by se do spirály chudoby a bídy. Jak dlouho se mluví o bytové otázce? O tom, že musíme stavět byty? 30 let? To je přímý dopad na lidi, kdy stát naprosto, ale naprosto selhává. Politici svou neschopností reálně trhají rodiny, které tu vládní trapnost přestávají zvládat. Ve vládě jen žvaní, rozdávají na projektech miliardy, ale jejich výsledek je přinejmenším sporadický. Když ne rovnou výsměšný.
Zemědělství? Neustále se mluví o podpoře malých zemědělců, kteří skutečně produkují potravu, ne pouze žádanky na proplacení dotací. I přes rétoriku jsme ale neustále ve vleku agrobaronů, kteří svou zemědělskou politikou huntují krajinu ze všech nejvíc. Mluvíme o tom, neděláme s tím nic. V Polsku se k rodinným farmám, které utáhnou většinu trhu s potravinami, vrátit dokázali. My ne. My stojíme v rohu a jsme ztělesněním naprosté neschopnosti. Největší posun nastal, když exministr Nekula zašel do supermarketu a vytančil nám tam u tyče půldenní slevu na mouku. To je vše, co dokázal. Je to dost? Na ministra zemědělství? Stačí to?
Krásně naši akčnost ilustruje i „důchodová reforma“. Politici od devadesátých let ví, že s nástupem Husákových dětí do důchodu přijde pogrom pro důchodový systém. Stejně jako o remízcích se o důchodové reformě mluví 30 let. A výsledek? Nynější vláda, která už ví, že začíná téct do bot, hezky na Čingischána zvedne věk odchodu do důchodu a říká tomu důchodová reforma. Ač je to jen prostý debakl politiky napříč stranami od devadesátek až po současnost. Nedokázali se domluvit, nedokázali udělat nic, co by republiku připravilo. Nic. Vůbec nic. A tlučení na tom jsou obyčejní lidé.
A takhle pracuje náš stát od počátku devadesátých let, kdy stihl jen velmi akčně v privatizaci rozprodat cokoliv, co by nám zajistilo nějakou jistotu, prosperitu, a od té doby jen nečinně přihlíží, jak se naše republika dostává na chvost. Dopadli jsme špatně. A nevypadá to, že by se pracovalo na zlepšení. Krásně to vlastně ilustruje Jan Korytář na Ekolistu – všechnu tu neprosperitu jsme si zabetonovali do legislativy. My nic nemůžeme, protože na všechno je zákon, který nám to ztěžuje, znesnadňuje, případně pak úplně znemožňuje. Vláda po vládě, jedna za druhou, bez možností, bez prosperity, bez budoucnosti. Přitom jsme se skutečně mohli stát ekonomickým a kulturním tygrem Evropy i světa. Jen bychom si do čela nesměli neustále volit takové poddajné kretény, kteří neumí dělat sebevědomou politiku, a tím i sebevědomou Českou republiku. Místo nás takovou politiku předvádí Polsko, před kterým v unii začínají secvakávat podpatky. Oni si budují silnou pozici a do budoucna se stanou lokální středoevropskou mocností.
I těm do budoucna budeme říkat pane, protože nic jiného neumíme? Klanět se k Vídni, pak k Berlínu, následně k Moskvě, pak k Washingtonu, k Bruselu a do budoucna k Varšavě? Do psí nohy, to nemáme vlastní hrdost a důstojnost? Vždycky, když se klaníme k hlavním městům schopnějších, špulíme zadek na vlastní hlavní město. A tím vyjadřujeme tu naši ubohost a zaprděnost. Posledních 500 let jsme mohli říkat, že nás deprivují sousedé, posledních třicet let deprivujeme sami sebe. A ještě se v tom vyžíváme, jak ukazuje nynější vláda atletů ve skoku do cizího análu.
Najděte si, za jak dlouho postavilo Rakousko-Uhersko v českých zemích železnici. Najděte si informace, za jak dlouho komunisté postavili Dukovany. Za jak dlouho postavili přehradu Orlík. Za jak dlouho postavili Dlouhé stráně. Za jak dlouho se elektrifikovala celá země (kdyby byla elektrifikace na všech vládách od devadesátek, dobré tři čtvrtiny republiky by stále jelo na petrolejky a svíčky). Podívejme se na jeden reaktor v Dukovanech. Žvaní se o něm už desetiletí. A pořád nic. Nic. Nic. Jen kecy.
Štěpán Cháb, Krajské listy
The post Když ono to nejde first appeared on Pravý prostor .
