PETR VLK
Americký , dodejme, opět ultraamerický konzervativní web The American Conservative si veřejně položil otázku, která je v prostoru kolektivního Západu naprosto zapovězená, ba zakázaná a těžce prohibitivní. Co když Rusko vyhraje americkou proxy válku na Ukrajině?
A vypořádal se s ní způsobem, který by autory té otázky přivedl v lepším případě pod naprostý mediální a společenský lynč a přivodil jim okamžitý konec jakékoliv kariery, v případě horším a pravděpodobnějším by je čekalo důkladné soudní popotahování se sazbou min. 3 roky natvrdo. Viz případ učitelky Bednářové. Zkrátka i v Americe dnešních dnů se najdou členové amerického establishmentu, kteří si dovolí luxus svobodného myšlení a dokonce je tam stále ještě možné publikovat svatokrádežné a nanejvýš kacířské úvahy, ve Fialově fanaticky zdivočelém Česku trestně sankciovatelné!!!!!
Je to velmi zajímavé čtení, jak se sami přesvědčíte. Něco takového v tuzemsku nenajdete. S výjimkou webů, ocejchovaných jako šiřitelé fake news. Ovšem Kosa i její čtenáři už dávno ví, že včerejší tzv. fake news je zítřejší top news. Ale dost řečí, pojďme na ten článek!
What if Russia Is Winning America’s Proxy War in Ukraine?
Podle překladače
Co když Rusko vyhraje americkou proxy válku na Ukrajině?
Západní spojenci jsou stále více vtahováni do nebezpečné ruské výhry a nepravděpodobného ukrajinského vítězství.
Washington je svět sám pro sebe. Nad hlavním městem imperia visí válka, kterou Spojené státy údajně nevedou. Američané si představují, že žijí v míru, ale Bidenova administrativa, podporovaná většinou členů washingtonské zahraničněpolitické elity, vede na Ukrajině zástupnou válku (a pak ještě nějakou další) proti Rusku.
Přesné informace o konfliktu je v hlavním městě země těžké získat. Ideologie triumfálně kraluje a zanechává Washington jako bublinu, ve které by nikdo neměl pochybovat o konečném vítězství Kyjeva. Dokonce i média poddajně podporují linii americké vlády. Přesto se zdá, že nejnovější ukrajinská ofenzíva spotřebovala mnoho mužů a mnoho materiálu s malým územním výsledkem. Co když se Kyjev, nikoli Moskva, potácí k porážce?
Co víme a jak se na válku dívají američtí politici? Putinova vláda nese odpovědnost za zahájení nepřátelských akcí. Nic nenutilo Vladimira Putina vtrhnout do ruského souseda a proměnit ho v celostátní kostnici. Západ však vytvořil podmínky pro válku. Amerika a Evropa vynikají v jejím podněcování a zároveň se vyhýbají odpovědnosti za své činy. Bohužel to není nic nového. Před třemi desetiletími Madeleine Albrightová promluvila za Západ, když tvrdila, že „my“, což znamená samolibé a arogantní vládní vedení USA, musíme rozhodnout, zda statisíce mrtvých cizinců „stojí“ za tu cenu .
Tragédie na Ukrajině není jiná. Na rozdíl od podivuhodné propagandy spojenců nemá válka nic společného s autokracií, demokracií nebo agresí. USA a Západ běžně, dokonce nadšeně, podporují vražedné diktatury, když se jim to hodí. Spojenci například pokračují ve vyzbrojování saúdskoarabské monarchie , jednoho z nejvíce tyranských států na světě a garantují její strašlivou válku proti Jemenu , která si vyžádala mnohem více civilních životů než ukrajinské imbroglio. Pro západní představitele benefity z prodeje zbraní předčí arabské životy .
Ne že by Bidenova administrativa byla v tomto ohledu jedinečná. Reaganova administrativa podpořila iráckého Saddáma Husajna poté, co zaútočil na Írán, konflikt, ve kterém zemřely statisíce lidí. Tato podpora ho povzbudila, aby věřil, že Washington s jeho útokem na Kuvajt souhlasí. Nixonova administrativa se ve válce s Indií „přiklonila“ směrem k Pákistánu navzdory jeho genocidnímu chování vzhledem k tomu, co se stalo Bangladéšem. Pak tu byly vlastní destruktivní intervence USA, jako byla katastrofická válka v Iráku .
Americká podpora Kyjevu se týká více geopolitiky než obětí. Představitelé Washingtonu tvrdí, že jsou proti sférám zájmů, ale někteří bez ostychu citují Monroeovu doktrínu, tvrzení o americké hegemonii na západní polokouli; většina neoficiálně věří, že USA by měly dominovat každému jinému národu, včetně Ruska, až k jeho hranici. Za tímto účelem postupné americké administrativy ignorovaly mnohé závazky vůči Moskvě ohledně nerozšiřování NATO.
Transatlantická aliance navíc zaútočila na Jugoslávii, Afghánistán a Libyi. Bez formálního vyhlášení války. Kyjevu členové NATO v čele s USA převedli na Ukrajinu mnoho zbraní a munice zbraní a podílí se na výcviku personálu. Putinův proklamovaný strach, že nakonec bude následovat rozmístění jednotek a raket NATO, nebyl bezdůvodný.
Západ důsledně kladl své ambice nad mír. Spojenci odmítli znegovat ukrajinské členství, i když by to mohlo vést k dohodě zabraňující nepřátelství. Jakmile byli ve válce přední Evropané, včetně bývalé německé kancléřky Angely Merkelové , připustili, že dohody z Minsku byly podvodem, který měl Kyjevu získat čas. Navíc počátkem minulého roku USA a jejich spojenci zřejmě lobovali u Zelenského vlády proti přijetí neutrality k ukončení konfliktu.
V posledních měsících zesílilo dunění válečných bubnů, aby účinně bylo zničeno Rusko: s ohlášenými cíli jako:
změna režimu, demokratizace, konfiskace, procesy s válečnými zločinci, odzbrojení, dokonce i jeho rozbití.
Vážné prosazování takových politik by však zajistilo pokračující konflikt a potenciální eskalaci. Rusko za takových podmínek mír neuzavře. Spíše by Moskva tváří v tvář takovým požadavkům pravděpodobně odolala válčit ještě silněji a v případě potřeby by se spoléhala na jaderné zbraně. (Přežití ruského režimu by překonalo i předpokládanou čínskou opozici .)
Spojenečtí vůdci si zjevně představují, že porážka by zplodila liberální, humánní a submisivní vládu připravenou obětovat vše na pokyn Washingtonu. To není historická zkušenost Ruska. V roce 1917 byly demokratické síly přátelské k USA a západním mocnostem Dohody vytlačeny bolševiky Vladimira Lenina. Putin rychle vystřídal Borise Jelcina a podobně orientované elity, které ovládly Rusko po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Putinovi nejsilnější vnitřní kritici jsou nacionalisté ve filozofii a nelítostní v temperamentu. Přízrak ruského kolapsu připomíná rozpad Jugoslávie, jen s občanskou válkou prokvašenou tisíci náhle volných jaderných zbraní.
Přesto se všechny tyto washingtonské spekulace ukáží jako irelevantní, pokud kyjevská vláda praskne jako první. Bohužel víme jen málo o skutečném průběhu konfliktu, protože i velká západní média se stala horlivými zastánci, kteří podlézavě sdělují oficiální narativ. Probíhající ukrajinská ofenziva jde pomaleji, než se očekávalo. Většina spojeneckých představitelů stále vyznává optimismus, ale několik nesouhlasných hlasů odmítá vítězné vize vyhnání ruských sil z Donbasu a Krymu.
Moskva očividně při prvním loňském útoku chybovala, ale poučila se ze svých chyb. Rusko vybudovalo impozantní opevnění — a ukrajinské útoky zatím nedokázaly dosáhnout hlavní obranné linie, natož jimi proniknout. Navzdory sankcím si Putinova vláda zachovává výhodu v množství vojenského materiálu a výrobě, zejména munice. Spojenecké transfery zbraní navíc nezvrátily významný náskok Moskvy na bojišti v letadlech, raketách a dronech.
Někteří spojenečtí analytici začali zmírňovat svá očekávání ofenzivy předtím, než Kyjev udeřil. V únoru Bidenova administrativa poukázala na „nedostatky generování sil a udržení“ a předpověděla, že útok by mohl „nedosahovat“ původních cílů Kyjeva. Dokonce i některé spojenecké publikace přiznávají těžké ztráty. Vezměme si tento ukrajinský výpad, který skončil špatně . Podle Forbes :
Analytici nedávno spočítali ještě více zdemolovaných a opuštěných bojových vozidel pěchoty 47. brigády M-2. Ve stejnou dobu se ukrajinský fotograf v sobotu nebo dříve dostal dostatečně blízko k místu neúspěšného útoku, aby pořídil snímky ruského minového pole, které uvěznilo ukrajinskou bitevní skupinu, a nakonec zničilo desítky nejlepších vozidel 47. a 33. brigády západní výroby a zabil nebo zranil mnoho Ukrajinců.
Značné ztráty živé sily a materiálu omezí schopnost Zelenského vlády udržet své útočné úsilí, přesto se zdá, že americká a evropské vlády nejsou ochotny nebo schopny nahradit ztracené vybavení. Ve skutečnosti se spojenecký vojenský roh hojnosti rychle vyprazdňuje. Mnoho Evropanů nedávno přiznalo, že jejich národy jsou unavené z podporování válečného úsilí Ukrajiny. Američané zůstávají Kyjevu nakloněni, ale jejich trpělivost bude testována v následujících měsících.
Nejvyšší ukrajinský velitel, generál Valerij Zalužnyj, nedávno nabídl překvapivě pesimistickou zprávu. O současných bojích připustil : „Bez plného zásobování nejsou tyto plány vůbec proveditelné.“ The Washington Post uvedl, že „jeho vojáci by také měli střílet alespoň tolik dělostřeleckých granátů jako jejich nepřátelé, řekl Zalužnyj, ale kvůli omezeným zdrojům byly občas přestříleny desetinásobně“.
Post dále uvedl: „Zalužnyj vyjádřil frustraci z toho, že zatímco jeho největší západní podporovatelé by nikdy nezahájili ofenzívu bez vzdušné převahy, Ukrajina stále neobdržela moderní stíhačky, ale očekává se, že rychle získá zpět území od okupujících Rusů. Přesto by ani tato letadla nezaručila vzdušnou převahu proti dobře hodnocené protivzdušné obraně Moskvy, včetně kontroly nad jejím vzdušným prostorem, ze kterého operuje mnoho ruských letadel.
Možná ještě více ochromující je něco jiného: Ukrajina nemůže snadno nahradit ztrátu tolika vyškoleného personálu. poznamenal Le Monde : „Doba, kdy byly armádní náborové úřady zavaleny žádostmi od civilistů připravených chopit se zbraní, se zdají být pryč. A současné vojenské požadavky znesnadňují, ne-li nemožné, prodloužený výcvik před nasazením. Navzdory útěku některých mužů ve věku odvodu si Rusko zachovává značnou populační výhodu, což je umocněno odlivem populace z Ukrajiny, když její obyvatelé utíkají na západ.
Co když současná ofenzíva Kyjeva nepřinese rozhodující ukrajinský průlom a ruský kolaps? Patová situace je špatná pro Rusko, ale horší pro Ukrajinu, která poskytuje bojiště. Navíc vyčerpaná a oslabená ukrajinská armáda by byla zranitelná vůči obnoveným ruským útokům. Ačkoli se Moskva nezdá být blízko vítězství, jak někteří analytici opakovaně tvrdili, zdá se, že je silnější, než spojenci informují.
Bidenova administrativa nadále tvrdí, že pouze Kyjev může rozhodnout o konci své války, ale ten nemůže zavazovat spojence. Dnes je Zelenského vláda, podporovaná (nebo vynucená) velkou většinou ukrajinského obyvatelstva, odhodlána obnovit ztracené území. Bohužel se zdá, že touha Kyjeva výrazně převyšuje jeho možnosti. Dramatický ukrajinský postup nebo přesvědčivý mírový ruský politický posun jsou stále možné, ale vypadají stále nepravděpodobněji.
Washington musí začít rozhodovat o politice založené na amerických zájmech. Konflikt s otevřeným koncem se stále rostoucím zapletením proti jaderně vyzbrojené mocnosti, která má v sázce mnohem více, je pro americký lid špatnou volbou. Bidenova administrativa by se měla zapojit do vážných diskusí s Moskvou o ukončení konfliktu a vybudování stabilní bezpečnostní struktury.
Realistická dohoda znamená, že Ukrajina nezíská zpět území ztracená v roce 2014 a dokonce ani ta za poslední rok. Ve skutečnosti už možná začala diskrétní jednání, což by mohlo vysvětlovat poslední tvrdé deklarace Kyjeva. Situace připomíná americká jednání o ukončení korejské války. Jihokorejská vláda, která nemohla bojovat sama, se tehdy snažila dohodu zmařit a udržet Washington ve válce.
Zelenského vláda samozřejmě nemusí souhlasit s ústupky ani pod tlakem… Ale pak by měla pochopit, že by zůstala sama. Nakonec musí Washington nejprve chránit své vlastní lidi. A to znamená ukončit dnešní nebezpečnou konfrontaci s Ruskem.
Pokud jde o Evropu, USA by se měly zapojit spíše do přesouvání zátěže než do jejího sdílení. Čas, aby se kontinent ujal vedení ohledně vlastní obrany, je dávno pryč. Dokonce i nyní, kdy je Moskva vnímána jako významná bezpečnostní hrozba, Evropané přiznávají, že se obávají, že by další akce povzbudila Ameriku k odchodu. Washington tedy musí začít odcházet, aby donutil spojenecké vlády převzít vlastní obranu. Strýček Sam si už nemůže dovolit ručit za desítky mrtvolných spojenců, kteří věří, že za jejich bezpečnost nese odpovědnost Amerika.
Neoprávněný útok Ruska na Ukrajinu měl strašlivé následky. Bohužel spojenci se nezbaví viny za konflikt, protože bezohledně ignorovali bezpečnostní zájmy a varování Moskvy. Washington by se měl ujmout vedení při hledání míru.
O autorovi: Doug Bandow
Doug Bandow je vedoucím pracovníkem Cato Institute. Bývalý zvláštní asistent prezidenta Ronalda Reagana, je autorem knihy Foreign Follies: America’s New Global Empire. Takže, takhle to vidí bývalý zvláštní poradce prezidenta Reagana.
***
Je schopen si položit otázky, které si 100% papalášů kolektivního Západu doživotně, alespoň měřeno současnou situací -ZAKÁZALO!!!!!
A nejen to – dokonce si na ni i odpovídá!!!!!
Tak, že by mu to ve Fialalandu vyneslo nejspíše kriminál. Naše slouhovská vrchnost radši doslova a do písmene trapně poníženě šaškuje před Zelenským…. Ta si otázku z titulku nikdy nepřipustí. Natož, aby si na ni odpověděla. A kdyby náhodou ano, pak tak, jak to od ní slyšíme, vidíme a čteme každý den.
Dobrá, nedá se nic dělat. Takoví oni jsou. Mají právo ten dotaz ignorovat. Tím spíše nějakou odpověď na něj.
Ale divím se, že si alespoň nepoloží jinou otázku – jestliže by Rusko zvítězilo nebo alespoň neprohrálo, jaké důsledky se z toho na nás přihrnou? Nesmetou nás takhle, nikoliv náhodou? Být jimi tak tohle rozhodně řeším. Místo toho bizáru se Zelenským v Praze.
Petr Vlk
The post Zakázaná otázka: Co když Rusko vyhraje americkou proxy válku na Ukrajině? first appeared on Pravý prostor .
