Jedni říkají, že ticho léčí. Ti druzí namítají, že hudba povznáší ducha. Jestli se kloníte spíš k té druhé skupině, zvu vás na cestu za dobrým zvukem. Táhne se většinou mého života a stále ještě nejsme u konce.
Fascinace
Zima 1978. Když mi bylo pět, děly se velké věci. Napřed se doktoři domluvili, že podstoupím operaci, abych mohl konečně začít chodit. Páté narozeniny jsem tedy strávil v poloze ležmo, zalitý do sádry až po pupík. Tou dobou jsem se dozvěděl, že kromě staršího bráchy mám ještě jednoho bráchu, taky o dost staršího. Ale já chtěl bráchu v mým věku, aby si se mnou mohl hrát! Sice jsem netušil, k čemu mi další o dost starší brácha bude, když už jednoho o deset let staršího mám, ale zvědavý, to jsem na něj byl. Než se k nám po skoro dvou dalších letech definitivně přestěhoval, bylo mi už sedm. Mu bylo čtrnáct a dva puberťáci 14 a 17 let se v rodině starali o pořádný rozruch. Nejprve staré rádio v kuchyni při večerním mytí nádobí přeladili na Radio Luxemburg a pokud zrovna jela hitparáda, odpor k dřezu s jarovou vodou u nich o poznání klesl. Ale hlavně: nový brácha si přivezl takovou plastovou bedýnku s dvěma cívkami a páskem. Tesla B42 . K čemu to je? No to je magič, prostě magnetofon, vole! Z jedné cívky se pásek odmotával, na druhou namotával a musel se napřed se správně protáhnout slalomem mezi osičkami, gumovými kladkami a hlavami, aby to pak hrálo. Hotová magie. Ale co se z toho pak linulo! Když ten chlapík řval jak na lesy a kytary k tomu rámusily, byli to Slejdi. Nebo Svíti. A ti s vrstvou černobílého mejkapu, jak mi je později ukázali v ohmataném Bravíčku, to byli Kisáci. V sedmi letech samozřejmě netušíte, jak se to správně anglicky píše, na nás tehdy od páté třídy výš čekala ruština. Anebo ta malá bloňdatá holka s velkou basovkou celá v kůži, no to byla Suzina. A Bítls a Stouni…a Kryl a Třešňák. „ Ale o tom nikomu neříkej, nebo oba dostaneme přes hubu a budu mít zaracha “, dostalo se mi bratrského varování. No jasně, brácho. Nějak jsem podvědomě cítil, že zanotovat v hodině hudební výchovy: „ Nad topolem na lucerně svítí rudá hvězda temně, rozhlíží se po kraji, co ti ubožáci dělají “, tak to by bylo minimálně na ředitelskou důtku. Jako hrob, brácho, budu jako hrob.
Ten můj prostřední brácha pořád něco kutil. Odstěhoval se na verandu, protože malý dětský pokojíček jsme měli s tím mým nejstarším bratrem už zabraný. Veranda pak voněla kalafunou. Že si tím houslisté mažou smyčce, to mi bylo buřt, ale jak se s pájkou v ruce opravují staré krámy, aby to pak líp hrálo, to jsem zpovzdálí rád sledoval. A tak k magiči časem přibyl zesilovač slovutné firmy “samo – domo” a k němu reprobedna z dřevotřísky. Jestli se při mých vzpomínkách na bráchovo kutilství usmíváte, tak jen ta monofonní “bé čtyřicet dvojka” stála nová koncem šedesátých let 2 800 Kčs. Za to bylo 14 000 rohlíků, 2 800 točených zmrzlin nebo 2 333 piv! A když jste přišli s vysokoškolským diplomem v kapse také koncem šedesátých let do prvního zaměstnání, výplata byla necelou tisícovku. Vrazili byste dnes tři celé výplaty nadějného inženýra do něčeho takového jako B42?
Do mého dětského světa ani omylem neproniklo, že svět za železnou oponou už dávno jede na vlně sterea a že západní němci mají už od roku 1966 dokonce normu DIN 45500 na přístroje třídy HiFi. Mě ke štěstí stačilo, jak si ten basový reproduktor hezky vrněl v závěsu, když naši nebyli doma a brácha to trochu víc “osolil”. “ Mono, to je ono, to chci ”, zpíval Karel Zich a já mu dával nevědomky za pravdu. Čas s vrtošivou bé čtyřicet dvojkou spokojeně plynul.
Pár dní po svých osmnáctých narozeninách položil brácha klíče od domu na stůl s tím, že se stěhuje do podnájmu u kamaráda. A s ním z domu zmizela i všechna ta jeho zvukotvorná udělátka. Zůstalo jen staré rádio v kuchyni a otcův gramofon v obýváku, na který se ale nesmělo šáhnout, protože gramofon byl plně manuální a v ramínku trůnila přenoska věhlasné značky Shure sehnaná z Tuzexu. Ukládat jehlu opatrným plynulým pohybem na zaváděcí drážku desky není nic pro desetiletého kluka. Ale já stejně chtěl spíš kazeťák, jaký už tou dobou měli někteří spolužáci. A nedal jsem s tím pokoj.
Expedice na divoký východ
Počátkem léta 1984 jsem se dočkal. Otec nevím jakým zázrakem získal poukaz na velmi netradiční dovolenou – kdepak Bulharsko, kdepak Jugoslávie! Pojedeme na divoký východ, až do bájné Persie! Nabalili jsme Žigulíka a vyrazili po vlastní ose směr Prešov, Michalovce, pak přes Užhorod a Lvov až do Kyjeva. Z něj jsme pak letěli letadlem přes Kavkaz až ke Kaspickému moři v ázerbajdžánském Baku. A tak jsem jako jedenáctiletý viděl něco památek po Peršanech a dalších civilizacích, co prošly po starodávné obchodní cestě: chrám Zoroastriánů – vyznavačů ohně, který měl v každém rohu komín, do kterého vyvěral zemní plyn a z komínů pak při obřadech šlehaly plameny; Caravanserai kde kočovnící přepřahali velbloudy; muslimskou mešitu s barevnými mozaikami a taky středověký hrad s „dívčí věží“ v centru Baku, kolem které se dnes jezdí Formule 1. Z ochozu tam byly vidět těžní věže s ropnými čerpadly jako vystřižené z Ocelového města pana Verna. I na ně jsme se jeli autobusem po rozviklaných pontonech několik kilometrů do moře podívat, když se zhoršilo počasí a nedalo se ten den jet na pláž a koupat se v moři.
Na konci dovolené pak otec za zbylé ruble pořídil vrtačku, maličkou cestovní televizi s napájením z autozásuvky, ale hlavně: opravdový kazeťák! Vlastně radiomagnetofon. Padlo na něj tři sta poctivě vyšmelených rublů (asi 3 000 Kčs). Když nás pak křídla Aeroflotu nesla za týden zpět do Kyjeva, otec s nadšením fotil sluncem ozářený Elbrus. U schůdků letadla pak stáli dva pánové, tatínka šoupli do Volhy s majáčkem a zůstali jsme bez tatínka. Máma podezřele zbledla a zavládla tísnivá atmosféra. Vrátili nám ho za pár nekonečných hodin, podezření ze špionáže se nakonec nepotvrdilo. Místní velitel byl naštěstí rozumný chlap a na „Čechoslovákiju“ měl z mládí dobré vzpomínky. Otec byl v ten moment duchapřítomný a nezačal mu vysvětlovat, že my to vidíme dost jinak a že z osmašedesátého máme národní trauma – někteří dokonce ještě dnes. A tak se nakonec domluvili – otec ovšem musel odpřísáhnout, že potvrdí, že mu tavářišč kapitán z foťáku skutečně vytáhl a osvítil film, kdyby se kdokoliv ptal. Jinak si prý půjdou sednout do báně na pár let oba.
Čím tu věc budeme krmit?
Doma jsem začal zkoumat ten bytelný výrobek Rižského elektrotechnického závodu – VEF Sigma 260 . Téměř pět kilo živé váhy. Mechanika monofonního kazeťáku sice bytelná – ocelová, plastu minimum ale zvukově kazeťák nic moc. Zato rádio bylo perfektní – citlivé a s řadou rozsahů: jedny dlouhé vlny (DV) , dvě pásma vln středních (SV) a dokonce pět pásem krátkých vln! A k tomu VKV samozřejmě ve východní normě OIRT. Když mě pak jednou pozdě večer probudilo vysílání Svobodné Evropy doplněné otcovým klením na socialistické zřízení, došlo mi, jaké že to parametry měly při výběru sovětského stroje přednost.
Krátce nato se z obýváku odporoučel i původní gramofon a nahradil ho poloautomat Tesla NC 300 , ten už jsem si pouštět troufl. Pár zajímavých LP desek se dalo sehnat i tehdy, větším problémem byly kazety. Na poli pásků a kazet tou dobou v Československu neomezeně kralovaly gottwaldovské filmové laboratoře pod značkou Emgeton. A mohli jste si vybrat akorát tak „metráž“: C-60 byla za 58 nebo C-90 za 80 Kčs. Nic víc. To byla hrůza peněz za takovou hrůzu po stránce mechanické i zvukové. Skvělé šumy, žádný tón, toť kazeta Emgeton! Sehnat cokoliv lepšího z kapitalistické ciziny bylo marné až na výjimky, kdy jste včas vystáli frontu na něco z “pestré předvánoční nabídky”. K Vánocům jsem tou dobou už najednou nechtěl ani Lego ani angličáky, ale kazety. S notnou dávkou sarkasmu se s tehdejší situací vypořádala kapela Bluesberry v jejich Emgeton blues , pusťte si ho pro radost.
Pokud jste neměli známého, co mohl cestovat a dovézt něco ze Západu, zbýval obyčejným nýmandům ještě Tuzex. Síť obchodů nabízejících nedostatkové západní zboží výměnou za západní měnu. Nebo za “ odběrní poukázky, opravňující k odběru zboží prodávaného podnikem Tuzex za devizové prostředky ”, lidově zvané „bony“. V té době, bylo mi čtrnáct, jsem si potvrdil, že se socialistickým hospodářstvím je cosi hoooodně v nepořádku. Proč oblečení a hračky z Tuzexu vypadají lépe než ty domácí? Proč tam můžou nakupovat jen někteří? Proč jedna devizová Kčs má reálnou hodnotu zhruba pěti těch, co máme v peněženkách? Proč, když se dle novin naše hospodářství rok za rokem překonává v plnění pětiletého plánu, je pořád po západních markách a dolarech taková sháňka?
Bony a klid
První samostatná výprava do Tuzexu koncem jara 88 s několika desítkami bonů koupených načerno od bráchova kamaráda skončila fiaskem. Krčila se tam jediná kazeta TDK-AD za osmnáct bonů. To bylo sakra moc, dát za kazetu stovku. Ach jo. Chvilku jsem zklamaně postál u pultu a už chtěl odejít, když se za mnou ozval šeptem ženský hlas: “Co byste potřeboval, mladý muži?” “No…kazety, ale ne tyhle drahý, pípnul jsem a otočil se.” Stála tam v modrém plášti lehce prošedivělá Žena za pultem s dobráckým výrazem ve tváři. “Přijďte ve středu odpoledne, třeba bude něco v novém zboží.” Šel jsem tam ve středu nedočkavě hned cestou z gymplu…a nic. Zas jen to jedno jediný předražený Tédékáčko. Zpoza závěsu vyšla povědomá paní a špitla mi: “ Agfy za sedm, modrý Basfky za devět, červený za jedenáct, Maxelky za čtrnáct .” V duchu jsem přepočítal bony. “ Šest modrých, prosím .” “ Chvilku tu počkejte a pak jděte zaplatit k pokladně ”. Pokladní si vzala bony a podala mi jen tak mimochodem hnědý pytlík, jako by tam byla houska se salámem. Venku jsem do něj nedočkavě kouknul. Byly tam! Tak takhle se to v socialismu dělá! Nemáš-li dobré známé, máš prd!
Ty Basfky mi nakonec nestačily ani na týden. Máma totiž pracovala v okresní knihovně. A v té knihovně bylo i hudební oddělení. A v něm stovky elpíček: Kája, Helenka, Moravanka, Posádková hudba hlavního města Prahy, Spejbl s Hurvínkem, ale i pár lepších kousků. Zahraniční desky se ale nesměly půjčovat, mohli jste si je jen poslechnout. Hmm. Ale paní z hudebního s mámou kamarádila a měla pro mě pochopení. A když jsem jí i mámě slíbil, že to fakt nikomu neřeknu (no, snad už je mé pubertální „pirátství“ po 35 letech definitivně promlčené), tak mě v době, kdy měli oficiálně zavřeno, posadila do zadní místnosti, kam přinesla gramofon se zesilovačem NZC 431 (opravdický HiFi, vole!), sluchátka a kazeťák Unitra M531 , což byl plod česko-polské kooperace v rámci RVHP. Já se hrabal v plechové kartotéce plné knihovnických lístečků a nechal si do toho doupěte postupně nosit to, co hoši z východního bloku na labelech Supraphon, Opus, Amiga, Balkanton, Melodija a Polskie nagrania za poslední roky slušného vydali. Ve frontě tam postupně stáli Queen, Yes, Beatles, Elvis, Jerry Lee Lewis, Dire Straits a další střelci, já je v umyvadle vedle záchodu láskyplně oplachoval jarovou vodou, zbavoval je přitom otisků prstů, prachu a neidentifikovatelných fleků (limonáda? čokoláda? sliny? krev? sperma?), kladl je opatrně na talíř gramofonu a hlídal kmitání ručkových indikátorů magnetofonu kvůli přebuzení pásku. Nirvána.
Jednou se ta polská Unitra nepohodla s japonskou kazetou Fuji DR a cucla si kousek pásku do mechaniky. Naštěstí mám onoho šikovného bratra, požmoulaný půlmetr vystřihl, zručně slepil, pásek se přemazal a nahrál se znovu. V písni Changes od YES (LP 90125, 1983) pak Ianu Andersonovi na okamžik zakolísal hlas, když přes hlavu přejelo lepené místo. Legrační je, že i po 35 letech tam můj mozek to zakolísání stále očekává, byť tu kazetu už dávno vystřídala jiná nahrávka, pak CD a nakonec SACD.
Dobře nahrané pásky byly tehdy základem směnného obchodu mezi spolužáky a kamarády. Probíhalo to asi takto:
Já: “ Hele, já ti tu kazetu Queen DÁM, ale půjčíš mi U2 – Joshua Tree na CELÝ víkend .”
Spolužák: “ Tak jo, ale dej na ní bacha, byl to dárek k narozeninám a fotr by mě zabil ”.
Během víkendu pak u kamaráda s lepším magnetofonem vzniklo několik dalších “položek směnného obchodu”a má fonotéka pomaličku rostla. Jak já tehdy strašně chtěl nějaké solidní dvojče! Tedy kazeťák s dvěma mechanikami, aby se to celé urychlilo. Ale to jsem si musel počkat, než čas oponou trhnul.
Rudoši jdou od válu
Sametová revoluce po česku. Hlavně počkat, až se do komunistů oslabených demencí a perestrojkou pustí všichni kolem a pak to snad projde i národu Švejků. Stalo se, čeští komančové se vzdali prakticky bez boje. Až před nedávnem jsem se dozvěděl, že nejvyšší vedení KSČ prý řešilo způsob předání moci už minimálně rok a půl před listopadem 89. Podobně mluvil i Karel Gott, když byl prý rok před revolucí vyslán reprezentovat československou kulturu do Kremlu a Gorbačov tam už tehdy hostil americké průmyslníky a bankéře pod starostlivým dohledem hochů v černých brýlích. Věřte tomu, nebo ne, ale jak to s tím sametem bylo doopravdy, to už se těžko někdy popravdě dozvíme. Podle mě zpívání hymny na náměstí a cinkání klíči režim nepoložilo.
Hlavní pro mě tehdy bylo, že jsme pár týdnů poté, jak to prasklo, tedy před Vánoci 1989 dojeli s rodiči poprvé do kapitalistické Vídně a místo vánočních trhů a punče jsem je tahal po Mexiko Platzu ve snaze najít to nejlepší dvojče za tisíc šilinků. Nakonec se mi to u jednoho Turka bohužel podařilo. Vypadalo perfektně! Odnímatelné bedničky, veliká nálepka slibovala výkon 1500 Wattů…Fungovalo ale strašně, kopie pásku zněla jak ozvěna z protiatomového krytu a kvalita rádia se ani zdaleka neblížila bytelnému sovětskému stroji. První srážka s kapitalismem, kde úroveň obalu často není v souladu s obsahem. Byl jsem rád, že jsem ten krám po pár měsících s nevelkou ztrátou prodal. A začal chodit na brigády a šetřit na něco lepšího.
Jednou z prvních Klausových reforem v první polovině roku 1990 bylo nastavení kurzu koruny vůči světovým měnám podle kurzu veksláckého a zrušení přirážky k maloobchodním cenám na elektroniku. S veklsláky i se státem ochraňovanými molochy typu Tuzex byl najednou ámen. Buď se naučíte podnikat v tržních podmínkách, nebo máte smůlu. Zkostnatělý Tuzex zkrachoval, adaptabilnější veksláci si došli pro živnostenský list a začali víceméně legálně podnikat. Pro můj koníček ovšem bylo důležitější, že vyhlídnuté dvojče AIWA CA-W30 rázem zlevnilo ze 7 800 na 5 300 Kčs. K tomu, co jsem nakonec dostal za prodej křápu z Mexiko Platzu, stačilo přihodit výdělek z letní brigády a koncem září 1990 byl vysněný stroj doma. Dvě mechaniky, oddělená mazací a záznamová hlava, rádio s VKV dle OIRT i CCIR, pětipásmový ekvalizér a světe div se – kazeťák měl dokonce Dolby B! Bylo to sice celé takové poněkud plastové, ale vnitřnosti navrhoval někdo s mozkem. Hrálo to vcelku slušně, pomineme-li ty legrační plastové reprobedničky. Nebyly naštěstí přidrátované napevno, ale připojitelné přes 3,5mm jack. Ihned jsem hledal něco zvukově lepšího, což bylo prakticky cokoliv. Z výprodeje krachující prodejny Tesly Eltos jsem jednou přivezl domů dvoupásmové reprosoustavy TESLA ARS 8105 , hezky kus po kusu, jel jsem totiž kolem na kole a obě se mi do baťohu naráz nevešly. Hele – jsou tam nějaké basy! A hele – i výšky! Prostě velké zlepšení za pouhých šest stovek. Díky ti, valmezácká Teslo a odpočívej v pokoji.
Audiofil mlíčňák
Už jsem věděl, že zvuk sestavy určují především reprosoustavy. Ó ano, máte pravdu, všechny komponenty musí být dohromady sladěné, aby to ve výsledku dobře hrálo, ale reprosoustavy mají na výsledný zvuk dominantní vliv. Takže když se jeden bratrův kamarád zbavoval starších reprosoustav JVC, které se mi jen tak tak vešly v pokojíku pod pracovní stůl, neváhal jsem ani minutu. Maličká AIWA napojená na dvě velké bedny vypadala jaksepatří komicky. Jó, chtělo by to sehnat opravdový zesilovač. A taky CD přehrávač, po kterém jsem toužil už od dob bolševika: Tesla MC 902 se ten zázrak jmenoval, byl to fakticky licenční Phillips a prý nehrál vůbec špatně. Ale deset tisíc korun? Kde by na to tehdy obrýlený student gymnázia vzal.
Na začátku devadesátých let se ale svět najednou měnil přímo před očima. Na novinových stáncích se objevily první časopisy o audiu, nejprve překlady těch zahraničních, vzápětí vznikly i časopisy české. Stereo a Video z nich přežilo dokonce dodnes, jiné po letech zmutovaly buď do webzinů, nebo zanikly úplně. Na trh se tehdy se svými výrobky tlačily všemožné zahraniční firmy a dovozců a zástupců slovutných firem byly zničehonic mraky. Měl jsem z toho v hlavě guláš. Dělá lepší zesilovače Rotel nebo NAD? Nebo se vydat za panem Jandou a řešit s ním AUdio RAcionálně (AU/RA)? A jaký vybrat přehrávač? Bude mi stačit základní Denon, když na ten krásný Marantz nemám? A jaký vybrat tape deck? Kolik to má mít hlav a stačí Dolby C nebo dál šetřit na model s Dolby S? Ale hlavně: jak se do toho všeho vejít s pár tisícovkama z úspor a brigád?
Když v mém rodném městě otevřeli první poslechové studio, byl jsem tam několikrát jen tak „na kochačku” a pro rozumy. Když jsem tam seděl asi po páté, zeptal se mě pan majitel: „A budeme si o tom jenom povídat, nebo si chcete časem i něco doopravdy koupit?” První slušně hrající sestavu jsem pak s jeho pomocí dával dohromady skoro dva roky, ono když chceš sežrat slona, je lepší si ho nejprve nakrájet na malé kousky. Číhal jsem na zlevněné doprodeje loňských modelů, na předváděcí kousky z jiných studií a tak dál. Nakonec se u mě zabydlel receiver (zesilovač s tunerem) NAD 701, tape deck Sony TC-K 711S, CD přehrávač Denon DCD 615 a jako poslední jsem koncem roku 1995 došetřil na klenot mé sestavy – dánské reprosoustavy Dynaudio Foccus sestavené z origo stavebnice. Dala by se za ně tehdy koupit ojetá škodovka, ale musel jsem je zkrátka mít. Vzhledově malé nenápadné regálovky, ale s krásným detailním zvukem (to ten výškač Esotec, víte?). Do nevelkého studentského pokojíku byly tak akorát, zvlášť když mi k nim brácha udělal na míru stojany, aby byly ve správné poslechové výšce. Když jsem mohl konečně odpojit ty veliké dunivé bedny JVC a zapojil do sestavy tyhle nové Dánky se slušivou javorovou dýhou, zatajil se mi dech: tolik nových nástrojů a zvuků – to všechno na těch nahrávkách skutečně je? Neuvěřitelné.
Čím to budeme krmit část 2. aneb Finty na ochránce autorských práv
Můžete si dovolit dát pětistovku za nové cédéčko, když máte dvanáct stovek na celý měsíc studentského života a ani koleje, ani učebnice ani menza nejsou zas tak úplně zadarmo? No… nemůžete. A můžete si ho půjčit? Ne, to nesmíte, přečtěte si laskavě autorský zákon. Ale moc, moc po té muzice toužíte. Bylo nás takových tehdy asi víc, poptávka tady byla a Češi jsou národ podnikavý. První vlaštovkou byly v tomto směru CD bazary. Koupili jste si zánovní CD z druhé ruky, o něco levněji, než stálo u pultu v Popronu nebo Bontonu. A když jste ho za den nebo dva ve stejném stavu donesli zpátky, zase ho od vás většinou vykoupili zpět. Finanční ztráta z opětovného výkupu nebyla velká, třicet nebo padesát korun. A tak jsem systematicky dělal chybu za chybou, kupoval si na víkend dvě nebo tři cédéčka s nějakou “strašnou” muzikou a v pondělí je s notně znechuceným výrazem ve tváři nosil zpátky do bazaru. V mezidobí se samozřejmě točil kazeťák, ještě že se na strahovských kolejích tehdy daly koupit kvalitní chromky a metalky z šedých dovozů podstatně levněji, než v maloobchodní síti. Ono když neplatíte DPH, ani daň z příjmů a jedete na velký objem s malou marží…majitelé vietnamských stánků by o podobných obchodních strategiích mohli vyprávět mnohé.
Druhou vlaštovkou, která časem vyrostla v pořádného kondora, se stal Music world – klub vlastníků CD, sídlící za OD Kotva. Koncept byl jednoduchý. Za vstupní poplatek v řádu stokorun jste se stal spoluvlastníkem ohromné sbírky CD a později i DVD a dalších nosičů. Ze vstupního poplatku každého člena se rozšiřovala sbírka, z manipulačního poplatku při vypůjčení se platil personál a další náklady provozovny. V polovině 90. let měli už přes 20.000 titulů všech žánrů a každý týden přibylo několik desítek dalších. Toto podnikání samozřejmě neušlo pozornosti ochránců autorských práv. Můžete si CD nebo DVD koupit? Ano. Můžete si ho půjčit? Už jsem vám říkal, že ne! Můžete si ho koupit napůl s někým? No, zákonodárce s tím zjevně nepočítal, takže možná, že vlastně asi ano. A může si ho společně koupit tisíc lidí? To si snad děláte prdel, ne!?
Každopádně zakladatel pan Hampel byl už před třiceti lety průkopníkem moderní „sdílené ekonomiky“, jen o tom chudák neměl ani tušení. A za ten předčasný progresivismus mu právníci ochranného svazu autorského (OSA) a jiných mocných zástupců vydavatelství dávali svého času pěkně pokouřit u soudu, jednou prý došlo i na zabavení majetku. Nakonec ale soudy vyhrál a jeho klub vlastníků funguje myslím dodnes.
S nástupem vypalovaček na CD-R média v druhé polovině 90. let bylo rázem možno vyrobit bitově identickou kopii originálu, kazety ustoupily do pozadí a dodnes je mám už jen z nostalgie. Nastala doba digitální. Analog byl slavně poražen. Vlastně ne, ne až tak úplně. Jen se na čas stáhnul, aby pak ve formě reedicí desek a renesance vinylu jako audiofilského média zažil velký návrat. Propagátoři jedniček a nul si za to mohli víceméně sami, začali totiž digitální nahrávky mrvit, jak se jen dalo, o záměrném umrtvení technologického vývoje digitálních nosičů ani nemluvě. Vezměme to ale hezky popořádku.
Jak oholit hejla aneb ti blbci si to stejně koupí
Věřili byste, že první přehrávač na kompaktní disky alias cédéčka, Sony CDP-101 byl uveden na trh před více než čtyřiceti lety, v říjnu 1982? Když vezmete v úvahu překotný vývoj ostatních digitálních technologií, jsou dnes cédéčka dinosaurus, který se nějakým omylem dožil dneška. Jako kdyby vás dodnes nutili používat osmibitové počítače nebo tlačítkové mobily.
Nástup CD koncem 80. let byl masivní. Bral jsem to tehdy jako skutečnou digitální revoluci. Ale zdaleka ne ze všech nahrávek na CD jsem byl nadšený. Sice to už nešumělo a nepraskalo, jako stará černá elpíčka, ale bylo to takové – jak to jen říct – zvukově sterilní, placaté a nijaké.
Třeba “bílé dvojalbum” od Beatles (The Beatles, 1968) jsem strašně moc chtěl, hned jak první reedici alb na CD vydali u Apple Records tuším v roce 1987. Beatles ale stáli vždycky o něco víc, než ostatní produkce, jednotlivá alba byla leta letoucí za pevnou cenu 629 Kč a tohle bylo dokonce dvojalbum, takže jsem vyplázl hodně přes tisícovku. Když to jako chudý student překousnete, něco si odepřete a nakonec si ten hudební skvost přeci jen donesete domů, jste celí rozechvělí. Začtete se do bookletu, zasunete disk nedočkavě do přehrávače a…a zázrak se prostě nekoná. Skvělá hudba, to bezesporu, ale nějak mizerně nahraná. Mozek se to úplně vzpírá přijmout, ale třeba jsem divnej já, když to ostatním lidem zjevně nevadí a Beatles se dál prodávají jak housky na krámě. Prý dobová nahrávka, tak co bych vlastně chtěl.
A pak mi jeden Američan, co měl podobné pocity jako já, otevřel oči jednou provždy.
(pokračování příště)
09.07.2023 Handyman
