LUBOMÍR VYLÍČIL
Možná jste, asi tak před týdnem, zaslechli v médiích něco nezřetelného, o nějaké válce čipů. Že prý se vyostřuje napětí v polovodičovém průmyslu mezi USA a Čínou. A že snad Peking zavedl jakési sankce na vývoz čehosi… V této fázi už většina běžných čtenářů mávla rukou a přesunula svou pozornost jinam. Ti hloubavější se prokousali až k informaci, že od 1. srpna bude Čína vyžadovat, exportní povolení na vývoz germania a gallia… a poté také zívli a mávli rukou. Že se nás tohle pošťuchování mezi velmocemi netýká.
Jenže, bohužel, týká. Samozřejmě že nikoli osobně, ale zprostředkovaně, přes náš milovaný Brusel. Evropská únie je v tom totiž zainteresována taky. Jo, když pán poručí, pejsek aportuje. A tak se i naše, evropské společnosti, zčista jasna rozhodly připojit k americkému tlaku na Číňana. Konkrétně nizozemská AMSL, výrobce nejpokročilejších technologií pro hromadnou výrobu čipů. Nizozemská vláda před pár dny uvedla, že plánuje zavést nová omezení vývozu polovodičových technologií, aby, jak uvádí: „.. ochránila národní bezpečnost, a připojila se k americkému úsilí.” A proto AMSL zarazila vývoz litografických systémů DUV, tedy jakýchsi (zjednodušeně) vypalovaček na čipy, do Číny.
A výsledek se dostavil. Čína od 1. srpna letošního roku podmínila vývoz galia a germánia, jakož i výrobků z nich vývozním povolením. Které však také nemusí zlobivý stát, nebo jeho společnost, získat. Což je docela problém. Protože Čína je v oboru těžby a zpracování tak zvaných kovů vzácných zemin absolutní světovou jedničkou. Zmíněného germánia dodává asi 60% světové spotřeby. V oboru gália pak jde o pěkných 80%. A pokud si někdo pomyslí, no co, půjdeme pro galium a germánium jinam, pak má docela smůlu. Zvláště pak, když je z Ameriky nebo z EU. Druhým největším dodavatelem je totiž kdo? Ano, správně, Rusko…
Ale, k čemu jsou vlastně takové kovy, jejichž názvy velká část obyvatelstva od školy neslyšela, vůbec dobré? A zde je jádro problému, o kterém vedení EU i naše média vyděšeně mlčí. Ke Grýndýlu. Ke všem těm pokročilým technologiím, které by měly umožnit přechod na „obnovitelné zdroje energie” a tolik vzývanou elektromobilitu. Kupříkladu jedna taková velká větrná turbína o výkonu 3 MW, potřebuje podle údajů americké Northwest Mining Association, asi 2 tuny prvků vzácných zemin. Sloučeniny germania a galia umožňují také výrobu baterií elektromobilů. Kromě těchto „zelených” aplikací, se germanium používá i pro výrobu počítačových čipů, ale také vojenských brýlí pro noční vidění. Gallium je, krom medicinského využití, také naprosto zásadní pro vojenské radiolokátory a LED diody.
Zmíněná omezení na galium a germanium, ovšem zdaleka nemusí být poslední. Čína se nijak netají tím, že pokud ji budeme štvát, může přitvrdit. A na poplach už začínají bít i západní experti. Bernard Dahdah, analytik společnosti Natixis varuje , že může jít o jen „první výstřel”. Že Čína, podle něj: „..kontroluje jiné kovy, jejichž prostřednictvím může způsobit mnohem vážnější následky.” Tím má zřejmě na mysli další prvky z oněch „kovů vzácných zemin”, jako třeba neodym. Bez neodymu se nedají vyrobit silné magnety a bez těchto magnetů nelze provozovat větrnou elektrárnu, nebo elektromobil.
Z Bruselu, hlavního stanu současné „zelené tranzice”, zaznívá zděšené mlčení. Od levných surovin jsme se odřízli, fungující výrobu energie jsme si postupně prakticky zakázali, průmysl si rozvrátili, občanstvo naštvali, až na pokraj vzpoury… a teď, když už skoro nebylo jiné cesty, přišla tahle jobovka z Číny! Nebude „domácí” fotovoltaika, nebude „tuzemská” větrná energie, nebude z čeho vyrobit ani ty elektromobily, které obyvatelstvu tak vnucujeme. Kolik jen skvěle placených úředníků a politiků, v Bruselu i jinde, spojilo právě s tímhle zeleným šílenstvím celou svou karieru.
Před několika desítkami let se přitom situace zdála být (pánům a šéfům všelijakých Schwabů a Timmermansů) docela růžová. Svět nás, Západ, v lecčem dohání? Inu, nevadí. Uděláme „opatření”. Pomocí médií, která ovládáme, vybičujeme davovou, celosvětovou psychózu, o záchraně planety. Přimějeme celý svět, aby se vzdal toho, co generovalo rozvoj a blahobyt, a přešel na nové technologie. Které budeme mít my. Jenom my. Tak, jako jsme kdysi měli tkalcovský stav, parní stroj, kulomet, jadernou bombu… Zas budem nahoře a zas budeme vydělávat na ostatních.
Jenže ouha, chybička se vloudila. Přesněji, několik chybiček. V první řadě zahaprovalo načasování. Ty technologie ještě zdaleka nebyly dokončené, stále nevykazovaly „zelenými věrozvěsty” naslibované výsledky, ale kampaň už byla rozjetá. To logicky zaselo pochyby. Druhou nedomyšleností bylo nezohlednění emancipace globálních konkurentů a „třetího světa” vůbec. V 21. století už rozhodně nehodlali skákat tak, jak bílý sáhib píská. Na apely o hořící planetě proto jen pokývali hlavou, dali pár nezávazných příslibů (a nanejvýš se pokusili pumpnout bělocha o nějaké prachy navíc, na „záchranu planety”, jak je v jejich kulturách zvykem).
Další okolností, se kterou v době plánování té finty se zelenou tranzicí nikdo nepočítal, byl vznik „nezápadních” gravitačních center, kolem nichž se začaly shlukovat státy globálního jihu. BRICS, ŠOS… V jejich epicentru byla Čína s Ruskem. Sebevědomí vůdci těchto zemí nehodlali obětovat rozvoj svých států záchraně čehokoli a záchraně západní dominance už vůbec ne. S tím souvisí i 4 chyba režisérů „zeleného blbna” – drtivá většina surovin, potřebných k rozjezdu nových technologií se nachází na území těchto nových, k podílu na globální moci se deroucích center. Která si na ně nenechají, jen kvůli záchraně Západu, sáhnout.
Posledním podceněním organizátorů „záchrany planety” pak byla personalistika. Výběr lidí, kteří měli jejich plány uvádět v život. Podíváte-li se na Franze Timmermanse, Guy Verhofstadta, nebo Clause Schwaba, pochopíte. Pod vedením takovýchto, „sociálně citlivých” typů, by ztroskotal každý projekt s účastí většího množství lidí. Snad s vyjímkou koncentračního tábora. Zakázat, nařídit, neohlížet se na názory voličů…
Zkrátka, tahle další, Čínská, germaniově – galiová komplikace nás upomíná, že je asi nejvyšší čas, hodit ručník do ringu. Přiznat, že celý ten slavný Grýdnýl bylo šlápnutí vedle, pokus, který nevyšel a slepá ulička, z níž je třeba co nejrychleji vycouvat. Je tu ale jeden problém. K přehodnocení politiky zpravidla dochází až po výměně elit. A k výměně elit je třeba společenského otřesu. Nezbývá proto než doufat, že jej vnější či vnitřní okolnosti přivodí Západu dřív, než budou škody páchané současným vedením EU na našich státech, národech, životech a majetcích nevratné.
The post Green deal má další problém first appeared on Pravý prostor .
