ADAM VOTRUBA
Jeden z nejcennějších Marxových postřehů je rozpoznání ideologie jako falešného vědomí. Posláním ideologie je legitimizovat mocenské postavení vládnoucí třídy. Jsou to brýle umožňující selektivní slepotu. To, co by lidé na základě každodenní zkušenosti a přirozených instinktů rozpoznali jako nespravedlivé nebo nelidské, zůstává ve své podstatě neodhaleno.
Ideologii nelze ztotožnit s osobními předsudky. Není tedy pravdivá teze, že každý má svou ideologii. Něco takového platí pouze v přeneseném smyslu slova. Podstatou ideologie je to, že utváří kolektivní vědomí. Tímto slovem tedy nelze dost dobře označovat individuální světonázor.
Cílem současné vládnoucí ideologie – tj. současné podoby liberalismu – je předstírat, že žijeme ve světě rovnosti a svobody. Vypadá to, jako by naše společnost byla rovností téměř posedlá, neboť se pokouší dosahovat v této oblasti neustálého pokroku. Chce odstranit rozdíly mezi občany a cizinci, mezi mužem a ženou, mezi kulturami. Všichni jsou si rovni a příslušnost ke kultuře, státu či pohlaví má být záležitostí svobodné volby, do níž stát nemá právo zasahovat. Ejhle, jak liberální! Jenže důsledkem je sílící represe lidí, kteří tvrdí pouze to, že cizinec je cizinec a žena je žena. Jestliže ideologie popírá pravdu ne dosti účinně, pak nastupuje represe, která pravdu trestá.
Příčinu této obsese nenajdeme v tom, co tvrdí, ale v tom, co skrývá. Skrývanou pravdou je, že sociální nerovnost nebyla v západním světě nikdy tak velká jako nyní. Pravdou je, že životní úroveň potažmo kvalita života v západních zemích dlouhodobě klesá. Pravdou je, že sociální nerovnost je prvotní příčinou nerovnosti politické, neboť nemajetní občané mají stále menší možnost hájit své zájmy ústavní cestou. Pravdou je, že v souvislosti s globalizací klesají politické pravomoci volených vlád na úkor nevolených orgánů nadnárodních a tzv. expertních.
Položme si také otázku, kdo jsou z hlediska vládnoucí ideologie nepřátelé rovnosti. Jsou to ti nejbohatší, jejichž byznys se vymkl společenské kontrole a zodpovědnosti? Jsou to miliardáři, kteří ze zákulisí ovlivňují znění zákonů a složení vlád? Ne. Podle vládnoucí ideologie jsou to ti, kteří tvrdí, že mezi muži a ženami existují fyzické rozdíly! Jsou to ti, kteří tvrdí, že cizinci nemohou mít stejná práva jako občané, protože nemají stejné povinnosti. Jsou to ti, kteří tvrdí, že falešný respekt ke kulturním rozdílům nepřispívá k integraci migrantů, ale je její překážkou.
To je však jen názorová stránka věci. Ještě výmluvnější je, uvědomíme-li si, jak stoupenci vládnoucí ideologie modelují svého nepřítele z hlediska sociálního. Jsou to podle nich lidé nevzdělaní, z chudších regionů, lidé, kteří se cítí ohroženi globalizací a kteří své neúspěchy potřebují svést na někoho jiného, jsou to lidé staršího a středního věku, zatímco mladí mezi ně údajně nepatří. Na pokrokovém západě zahrnuje typická charakteristika nepřítele rovnosti i to, že jde o bílého muže (!), k čemuž se obvykle přidává atribut příslušníka nižší střední třídy. Mimochodem použití slov „nižší střední třída“ je dovedný způsob, jak zařadit třídního nepřítele na nízkou příčku sociálního žebříčku, ale zároveň předstírat, že moje pozice není asociální. Z celkové charakteristiky je hodna zapamatování zejména tato okolnost: Nepřátelé rovnosti jsou podle stoupenců vládnoucí ideologie příslušníci nižších společenských vrstev!
Rovnostářská zuřivost liberálů zásadním způsobem mate dvě skupiny lidí – ty, kteří svými instinkty nebo vzděláním v tradičních politologických pojmech tíhnou jednak ke klasickému konzervatismu, jednak k demokraticko-socialistické levici.
Vzdělaná citlivá mládež je přesvědčena, že je její morální povinností následovat rovnostářskou agendu nastolenou kapitálem. Přítomnost kapitálu v této hře není ovšem na první pohled vidět, neboť ideologie se šíří prostřednictvím médií a placených neziskovek – označovaných v liberálním ptydepe zamlžujícím pojmem „občanská společnost“. Angažovaní pokrokáři si ke své spokojenosti neuvědomují, že se stávají účastníkem třídního boje proti obyčejným lidem. Hřejivá představa, že jejich pokrokové názory je řadí do té lepší, vzdělanější a úspěšnější části společnosti, by je měla při poctivém sebezpytování probudit ze sna, ale jejich obdiv nad sebou samými je silnější.
Konzervativci se naopak staví k vypjatému rovnostářství negativně a chápou ho jako projev levičáctví . Vidí v něm stejný typ nepřítele jako v sociální demokracii a komunismu, jsouce přesvědčeni, že tu vyvstalo zásadní nebezpečí pro kapitalismus. Konzervativci se však porážejí sami, neboť chtějí zachovat tradiční hodnoty a zároveň brání společenský řád, který tyto hodnoty rozvrací. Existence konzervativců má pro liberály zřejmou výhodu, neboť díky nim mohou tvrdit: „Vidíte, to jsou naši nepřátelé – ti, kteří jsou proti rovnosti.“ Liberálové tak předstírají, že jsou někde nalevo, ačkoliv v nich není levicového vůbec nic.
Musíme si uvědomit, že ideálem i předpokladem moderní demokracie je rovnost politická – rovnost občanů před státem a rovnost států v mezinárodním společenství. Rovnost však neznamená stejnost. To, že se lidé mezi sebou liší svými vlastnostmi, neznamená, že si nejsou rovni jako občané. Socialismus již od svého vzniku tvrdí, že majetek znamená moc a proto je příliš velká sociální nerovnost popřením demokratického ideálu. Znamená totiž reálnou nerovnost politickou.
Liberálové se nezabývají nerovností ale nestejností, aby nemuseli nerovnost řešit. Tvrdí, že nás vedou do ideálního světa všeobjímající komunity, kde si budou všichni rovni, budou úplně svobodní, budou se mít rádi, budou se cítit bezpečně a vše bude správně zařízeno. Je to vize, která má téměř náboženský rozměr a získává si lidská srdce. Už tam skoro jsme, ale brání nám v tom ještě populisté, konzervativci, transfobové, homofobové, xenofobové, rasisté, fašisté, šiřitelé nenávistných projevů, manipulátoři, dezinformátoři, ruští trollové, národovci, konzervativní levice, Putin, Orbán, Babiš, Okamura, Trump, Le Penová. To jsou ti, kteří vám nepřejí vaši slast. Až je všechny rázně liberálně zničíme, pak nastane pozemský ráj!
Adam Votruba
The post Ideologie jako sdílená lež first appeared on .
