Můj vztah k inhalování čehokoli se vyvíjel asi tak od dvanácti let. Děkuji osudu a jedné mladé dívce, že jsem této závislosti nepropadl.
Když nebylo o prázdninách už fakt co dělat, koupili jsme si s klukama krabičku cigaret, našli skrytý kout a tam jsme ji při hře na dospělé ztrestali. Sice jsme neuměli šlukovat, ale jste-li zavření ve třech například v kupátku opuštěného vagonu, jistého stupně inhalace po hodině dosáhnete. Nikdy jsem k žádné otravě nikotinem nedospěl, jen jsem měl vždycky v hubě pocit, že jsem sežral rohožku. Pak jsem měl několik let pauzu, až jsem se ocitl na chmelové brigádě, kde hulili skoro všichni. Chtěl jsem se taky včlenit do kolektivu, a tak jsem si vyžebral cigáro a hrdě si zapálil, a to tak, aby na mne viděla dívka, kterou jsem tehdy beznadějně miloval. „Vypadáš s tim cigárem jako …,“ pravila ona mladá dáma a ladně odklepla popel ze své cigarety z okna. To mě ranilo, a protože jsem nechtěl vypadat jako to, co mám v kalhotách, už jsem si nezapálil. Nikdy.
Přesto jsem určitě nadýchal hektolitry kouře na divadelních či muzikantských mejdanech, protože v dobách, které popisuji, nikdo nikomu neporoučel, co má se svým zdravím dělat. Dokonce jsem se od svého zkušenějšího kolegy naučil techniku, jak v takovém zahuleném prostoru zpívat a nepřijít o hlas při třetí písničce. Obyčejně jsem ráno zjistil, že moje oblečení smrdí jako odhozený vajgl, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych na další mejdan nešel, abych nesmrděl. Prostě vydýchaný vzduch s výpary alkoholu zahuštěný cigaretovým kouřem byl takový ideální odér fakt správnýho mejdla. Od té doby se mnohé změnilo. Lidé, kteří kouří, jsou označováni za nepřátele lidstva, a pokud mají chuť dát si po dobré večeři cigáro, musí potupně opustit restauraci a kouřit na ulici, k velké radosti partají dlících blízko hospody. Jeden můj kamarád to nevydržel a pustil fakt nádherný barák, protože půlnoční hulákání opilců a smrad linoucí se do otevřených oken nehodlal dále snášet. Teď je tam tuším ubytovna a ze slušné hospody díky té ubytovně nejhorší pajzl.
Matrix ale o své závislé nechce přijít, a tak si vymyslel chemickou náhražku nikotinu. Moc nechápu, jak to funguje, ale prostě do nádržky jakési tyčky nalejete chemikálii, která se pak stisknutím tlačítka zahřeje na požadovanou teplotu, odpaří se a kuřák utiší svoji touhu po nikotinu, a přitom nezasmrdí okolí. Před pár lety jsem dost nevybíravě vypudil kolegu z kanclu, když to jako novinku začal dumlat, protože mě z těch jeho sraček začalo nepříjemně škrábat v krku: Představa, že se jedná o bezemisní kratochvíli, je mylná.
Vynalézavost čínských výrobců odpařovacího sajrajtu nezná mezí a navyšuje závislákům dávky. Lidé vdechují pestrou paletu vůní a příchutí, a neexistence popela jim dává volnost zadudlat si praticky kdekoli a furt. Když jsem nedávno sjížděl řeku, v jakémsi kempu mě překvapil chlap jako hora, který si v ruce nesl jakousi nádobu s náústkem o objemu minimálně decky. Chlapácky si ten přístroj postavil na stůl, objednal si pivo a začal dumlat. Pak jsem se na to zaměřil a zůstal v úžasu. Dumlal každý druhý. Technologický pokrok, který dovolí dumlat ty sračky při chůzi, na hajzlu, ba i s pádlem v ruce, zbavuje kouření té poezie zvané „pauza na cígo.“ Ještě před pár lety jsme s kolegy chodili na cigáro, já taky, jen jsem stál proti větru. Lidi pokecali o životě, kolik kdo chytil ryb, co to nové auto, jak jde obkládání koupelny, a díky tomu vznikaly jemné nitky kolegiálních vztahů, které zpříjemňovaly atmosféru ve firmě. Dnes jsou z toho trosky. Kouří jen pár jedinců, ostatní dumlají po cestě z auta do budovy nebo při přecházení mezi budovami, a na klasickou rauchpauzu nedochází. Když byste se dnes probudili po desetiletém kómatu a rozhlédli se kolem sebe, budete si myslet, že těm dumlákům jeblo.
Jestli čekáte z tohoto článku nějakou pointu, musím vás zklamat. Je to jen postřeh. Snad jen vkaz dumlákům:
Buďte chlapi a zapalte si cigáro! Vypadáte jako přerostlý děti s dudlíkem.
16.07.2023 Pako
