ŠTĚPÁN CHÁB
Síla ducha, to je něco. Jaroslav Dušek v rozhovoru s Čestmírem Strakatým hodil do společnosti handgranát. Pravil, že za rakovinu si můžeme sami. Že rakovina je výrazem nenávisti k vlastnímu životu. Následně se na něj sesypala vlna až hysterické kritiky… a nenávisti.
Svými slovy šlápl Dušek na kuří oko i našemu ministrovi pro farmacii a nedostatek zubařů. „Jako člověk, který zasvětil celý svůj profesní život boji, léčbě a výzkumu rakoviny, nemohu nechat vyjádření Jaroslava Duška bez reakce. Přiznám se, že se ve mně vaří krev, když slyším podobné pavědecké a hlavně vůči onkologicky nemocným i jejich blízkým necitlivé nesmysly!“ napsal ministr Vlastimil Válek na sociální síti, popíraje tak biblické „věř a víra tvá tě uzdraví“.
Do opozice se mu postavil lékař Lukáš Pollert: „Samozřejmě, že pan Dušek má pravdu. Jenomže to nikdo slyšet nechce a každý si pro tu svou rakovinu běží v ústrety. Léta jsem chodil na sál operovat chlopně s profesorem Veselkou. Dělá i srdeční katetrizace. Říkal mi: ,Lukáši, těmi zákroky na srdci vlastně pacientům umožňujeme, aby se dožili své rakoviny. Mohli umřít na srdeční selhání, ale díky nám ne a zemřou ,jen‘ na nějaký nádor.‘ Něco podobného měl na mysli pan Dušek, když říká, že rakovina má původ v našem životním stylu. Kdo má rád život, vystříhá se nezdravého životního stylu. Na operačním sále drtivá většina pacientů tvrdí, že kouřit přestane atd. atd. Uvědomění si krásy života na chvíli sice přichází, leč je pozdě. Ten, kdo tomuto nerozumí a schválně se schová za onkologicky nemocné děti, má blíže ke smrti než k životu.“ Slova do pranice od lékaře.
Ostatně, to, o čem mluví Lukáš Pollert, byl problém i při covidu. Kdo si přes pupík neviděl na nohy, ten byl automaticky v rizikové skupině. Jak symbolický byl první zachycený případ covidu v ČR. Morbidně obézní taxikář. Podle statistického úřadu je ve frontě na hrobnickou lopatu s nadváhou 47 % mužů a 33 % žen. Nadváha i obezita nejsou normální stav. To je příznak chronické blbosti nositele. Což říkám po návštěvě mého kardiologa, který mi na konci sezení řekl – a koukejte zhubnout. I já dřepím v oněch 47 % pupíkatých a čekám na svůj nádor. No co, zabije mě selhání chlopně, nebo buněčné bujení. Nebo také nemusí.
Ten třetí koblih po druhé večeři už je prostě navíc. Nejsme hobiti. Obezita ohrožuje 18,5 % Čechů, z toho téměř 20 % mužů a 18 % žen, pravil Český statistický úřad. Rakovinu tlustého střeva, kde jsme donedávna byli světovými šampiony, způsobují především špatné stravovací návyky, nekvalitní potraviny, obezita a nedostatek pohybu. Ale má to jedno velké pozitivum – plníme tím vlhké sny farmaceutickým firmám o tlustých a chronicky nemocných, zároveň i dostatečně bonitních, abychom pro ně byli investičně přitažliví. Zdravotnictví by nemělo být vůbec v soukromých rukou. Obzvláště farmaceut má rád hlavně peníze, ne zdravé lidi. Ale to jen tak na okraj.
Ostatně, že si tak odbočím, silou ducha už se tu léčí. Rozhodně u nás v pohraničí. Jakékoliv hnutí chrupu musí být pro nedostatek stomatologické péče řešen výhradně meditací vedoucí někdy až levitaci. Jinak se u nás bolavé zuby nevyléčí. U zubaře? Ne, děkujeme, řešte si to silou ducha.
A ano, Lukáš Pollert řekl jen polovinu pravdy. Pak tu máme duševní stav. Takový ten neměřitelný index vystresovanosti a permanentní únavy ze života. Není? Je to jen pavěda? Ale vůbec. On je skutečně zásadní rozdíl v tom, když člověk běhá naboso po trávě a směje se a vtipkuje a mudruje od božího rána, jako to dělá esoterický Jaroslav Dušek, nebo jestli je jeho životem podměrečná výplata vygenerovaná někde u pásu, kterou pak využije k nákupu nekvalitního jídla a sezení u obrazovky, kde televizní dramaturgie vymýšlí dnem i nocí, jak nás co nejvíc vyděsit, abychom si ten život užili o to víc.
„Za posledních dvacet let se zvýšila spotřeba antidepresiv a anxiolytik šestinásobně. Obecně lze vidět, že každoročně rostla o pět procent, v posledních dvou letech dokonce o sedm procent, což nejspíš souvisí s náročnější společensko-ekonomickou situací potencovanou faktory jako covid, válka na Ukrajině nebo vysoká inflace,“ řekla pro Deník N Ludmila Plšková, lékařka a expertka pro zdravotní politiku Svazu zdravotních pojišťoven. Společensko-ekonomická situace nevede jen k polykání antidepresiv, ale i k permanentnímu strasu organismu, který může reagovat právě i rakovinou. Stresujeme své organismy jako nějakou zvěř na jatkách. A farmaceut slaví úspěch, svou nejistotu a strach řešíme medikací, ne snížením zátěže a výměnou televize za procházku v lese.
Všechno to jsou cestičky vedoucí na onkologii, na kardiologii, hrobníkovi na lopatu. Jaroslav Dušek je trochu divoký a řešil by všechno meditací a řízenými dietami. Podle esoteriky jde i beznohého rozchodit, genetiku obejít, obden se nechávat obletovat zázraky. Ale ve své podstatě má Dušek pravdu. Třetí koblih po druhé večeři je prostě vyjádření nenávisti k sobě samému. Přilepení se ke křeslu před televizí taktéž. Polykání antidepresiv namísto změny životního stylu némlich to samé. Válek představuje farmaceuta, přísně vědecký přístup a vyloučení duše jako součásti člověka. Dušek představuje opak. Oba tu mají místo a oběma je dobré naslouchat. Špatné je, když se naslouchá jen jednomu z nich.
Podle doktora musím shodit deset kilo. Jdu na to. Ne nějak radikálně, drastickými dietami. Prostě lépe a méně jíst, víc se hýbat, méně se nenávidět, více se usmívat. V tom mi úspěšně sekunduje Fialova inflace, která citelně ubírá i z toho mála, co si jeden z prostoru vydoluje. Ale co už s tím. Včera jsem dělal bramboračku, polovina ingrediencí byla ze zahrádky za domem. Ono to půjde. To by v tom byl hrobník… totiž čert, abych to nezvládl.
Konec zdravo(pa)vědně agitačního komentáře.
Štěpán Cháb. Krajské listy
The post Duškova radost ze života a naše rakovina aneb Ten třetí koblih po druhé večeři už je prostě navíc first appeared on Pravý prostor .
