PL/PETR HAMPL
Začnu přímou zkušeností z České republiky. Když se někoho zeptáte, jestli by věnoval jeden den čistě společenským záležitostem, často se vyděsí nebo se zeptá znechuceně, jestli po něm opravdu chci, aby si vzal dovolenou? Takhle s potleskem končí všechny revoluce? Nebo bez potlesku?
Nejsem si jistý, že přirovnání k revoluci je na místě. Současnou situaci bychom mohli charakterizovat spíš tak, že skončila studená občanská válka. Nová aristokracie a její přívrženci dosáhli rozhodného vítězství a teď se chovají jako absolutní vítězové. Vědí, že si mohou dovolit naprosto cokoliv, a mají pravdu. Jestli od nich někdo čekal určitou velkorysost, mýlil se. Jestli od nich někdo čekal racionální postup a vznik nového národního konsensu, mýlil se. Přišla éra drancování a žádné zákony pro vítěze neplatí. Ani morální ohledy, a dokonce ani obyčejná lidská slušnost.
Nemůže na tom nic změnit povykování poražených na Václavském náměstí ani vystupování podvodníků, kteří slibují pád vlády. Ostatně, kdyby je vládnoucí vrstva pokládala za nebezpečné, dokázala by s nimi vypořádat za pár hodin. Zablokovala by jim účty na sociálních sítích, přestala by o nich informovat média, ulice vedoucí na demonstraci by byly dočasně uzavřeny. To všechno tu už bylo.
Za téhle situace je naprosto pochopitelné, že se lidé stahují do soukromí. Pokud se změní celkové poměry a pokud se zformuje skutečná opozice, změní se i přístup mnohých k politice.
Zvenku to vypadá, že někteří lidé „ztratili vzpomínky“ nebo laicky řečeno, začali mluvit jinak než před rokem a půl či před třemi lety? Je to hluboký omyl? Sledujeme „skokovou změnu,“ jak o ní hovoří egyptolog Miroslav Bárta ve svých „Sedmi zákonech“ nebo jen zbabělost a důsledky nutnosti přizpůsobit se kvůli vlastnímu přežití?
Patrně máte na mysli to, že pětikoalice koná přesně opačně tomu, co slibovala před volbami, a že její skalní příznivci s tímto podvodem na voličích nadšeně souhlasí.
Nedivme se tomu. Mirkové Dušínové zpravidla nevyhrávají války. Ani studené občanské války. Předvolební sliby se nedávají proto, aby se plnily, nýbrž proto, aby pomohly zvítězit. Svůj účel splnily a nic dalšího od nich nečekejte.
Příště, až budeme chtít vědět, zda je ten či onen předvolební slib míněn vážně, položme si otázku: Bude po volbách v jejich zájmu se tak chovat? Bude to v zájmu jejich hlavních sponsorů a podporovatelů? Pokud to v jejich zájmu nebude, tak sliby plněny nebudou.
A jak je to s tou skokovou změnou?
Hovořili jsme o tom, že ve studené občanské válce zvítězila jedna ze stran. Ještě před dvěma lety byli ve vrcholných politických funkcích lidé jako Miloš Zeman nebo Andrej Babiš, kteří sice nepatřili k lidovým vrstvám, ale nebyli ani součástí nové aristokracie. Naopak, jejich vztahy k nové aristokracii byly vlažné až nepřátelské. To zmizelo, dnes ovládá jedna oligarchická skupina všechny významné politické i ekonomické funkce, což jim dává příležitost prosadit ten nejradikálnější liberální program, jaký si dokážeme představit. V tom smyslu můžeme mluvit o skokové změně.
Tahle skoková změna v České republice ale probíhá shodou okolností v okamžiku, kdy nová aristokracie na celém světě ztrácí na síle. Americká hegemonie se hroutí, celé rozsáhlé regiony vypovídají poslušnost svým americkým „ochráncům“ a liberální ekonomický model není schopen zajistit dostatečnou produkci vlastně ničeho – kromě přiblblých předpisů a bláznivých nápadů.
Narážel jste mnohokrát na motiv ovládání společnosti strachem, ten tu máme od začátku a pořád skvěle funguje všude. Sám píšete v podstatě o tom, že na lepší zacházení si člověk rychle zvykne a pak si ho neváží: „Požitek z luxusu je krátkodobý.“ Předkládáte vlastní realistickou vizi mimo jiné v článku jedné Vaší knihy s názvem Národní idylka 2.0. Proč by právě Vaše vize neměla skončit na tom, že se už lidé vlastně ani nechtějí mít lépe? Prostě raději vedou „svatou válku.“
Lidé se rozhodně chtějí mít lépe. A když se nemohou mít lépe, tak si aspoň chtějí zachovat stávající životní úroveň. A když si nemohou ani zachovat stávající životní úroveň, chtějí mít aspoň pocit, že patří mezi lepší lidi. Podpora nesmyslné války je pro ně vstupenkou mezi lepší lidi. Elita přece opovrhuje mírem. Elita neuznává Ženevské konvence. Elita chce vidět krev, bolest a umírání. Kdo se chce stát součástí elity nebo chce být aspoň stejný jako elita, pak musí zastávat taková stanoviska. Pak si může připadat jako vysoce morální osobnost a může opovrhovat většinou společnosti.
Nedokážeme říct, kolik lidí by podpořilo vizi obnovy národního státu a nedokážeme říct, kolik lidí by bylo ochotno pro takovou vizi něco obětovat. Nikdo jim to totiž nenabídl. Část současné opozice to používá jako slogan, ale dosud se nenašel nikdo, kdo by dokázal přinést hodnověrný konkrétní návrh, jak národní stát obnovit. Ale na základě jiných historických situací můžeme usuzovat, že by těch lidí bylo mnohem víc, než to na první pohled vypadá.
Mimochodem, ještě má pořád většina lidí dost peněz na přežití, ekonomika se nehroutí, čteme o světlých zítřcích vývoje inflace, zachrání nás česká vláda konsolidačním balíčkem a koneckonců jsme na tom, co se týká dluhů v rámci OECD, docela dobře. Tak proč by někdo měl ztrácet čas hledáním „cesty z nevolnictví?“ To nevysvětlíte.
Z vaší otázky zaznívá předpoklad, že k revolucím dochází tehdy, když se lidem daří hodně špatně. Je to omyl rozšířený, nicméně je to omyl. Vezměte si třeba Irsko v polovině 19. století. Lidem se dařilo tak špatně, že většina populace trpěla vážnou podvýživou a každý pátý Ir zemřel hlady. A došlo snad k nějaké revoluci? Lidé řešili, jak přežít do dalšího dne, nikoliv revoluci.
Nebo české země po Bílé hoře. Nemám teď na mysli spory mezi katolíky a protestanty, ale utužení nevolnictví a dramatické zhoršení poměrů pro rolnictvo. Někteří umírali hlady. Jiní umírali v důsledku nemocí, protože jejich zdraví bylo podlomeno těžkou prací a podvýživou. Všichni viděli umírat své děti. A došlo snad k nějaké revoluci?
I ty beznadějné selské bouře se odehrály až v 18. století, kdy se lidem trochu ulevilo.
Bída neplodí změnu. Hroucení ekonomiky neplodí změnu.
Kdy jsou tedy svrhávány špatné vlády?
Poměry se mění, když se zformuje kontraelita, a když tato kontraelita získá dostatečnou sílu. Ano, může využít lidové nespokojenosti, ale lidová nespokojenost je jen kulisou, za kterou probíhá to podstatné.
Zhoršování hospodářských poměrů může skutečně formování kontraelity urychlit. Bude méně pro funkcionáře, méně nových míst, méně dotací, méně příležitostí pro rozkrádačky. Současná nová aristokracie naráží na rozpor pramenící z toho, že musí vytvářet dojem „v našich neziskovkách je dost míst pro většinu absolventů škol“, jenže počty zájemců rostou rychleji než rozpočty. I když je z lidí ždímáno stále víc peněz, nestačí to. Konec konců, mediálně diskutovaný případ Evropských hodnot, které musely propustit většinu zaměstnanců, jsou jen jedním z mnoha příkladů. Část zklamaných frustrovaných uchazečů se obrátí proti své vlastní vrstvě. To je jedna z věcí, které ohrožují systém mnohem víc než lidová nespokojenost.
I slovy o tom, že je důležité „vymanit se ze světa nadnárodních byrokratických aparátů a začít aktivně řídit svůj vlastní osud,“ sázíte na lidskou schopnost osobní změny přístupu jako spousta dalších filosofů, myslitelů nebo moderních mystiků. Počítáte s tím, že můžeme dojít k fázi „vysoce militarizované společnosti v permanentním válečném stavu,“ která ovšem bude o své lidi skutečně pečovat. Jak mohu o někoho pečovat ve válečném stavu, když mám být soustředěná na to, aby mě nikdo nezabil? Jsme schopní o někoho opravdu pečovat, jen když hrozí smrt?
Příkladem, jak to může fungovat, jsou třeba Izrael nebo Švýcarsko. Vysoce militarizované společnosti, které dokáže svým příslušníkům poskytnout dostatek svobody a jejichž ekonomiky jsou vysoce výkonné.
Obecně platí, že válečné ekonomiky se dokážou o své chudé postarat mnohem lépe než tržní ekonomiky.
A obecně také platí, že když jsou lidé společně ohroženi vnějším nebezpečím, objevuje se mnohem více solidarity. Ostatně, to bylo pro český národ vždy typické. Společně jsme čelili německému tlaku a třídní konflikty u nás nikdy nezískaly tak příšernou podobu jako v anglosaském světě. Nikdy tu nevznikl příšerný kastovní model jako třeba ve Velké Británii.
Předpokládáte, že se bude zvyšovat brutalita globální nové aristokracie, ale i křehkost. Věříte spíš v úspěch menších komunit. Přesto, i v rámci malé komunity lze protlačit evidentní lumpárny, když lidi rozdělíte technologicky. Nemusíte mít strach, že prostě dotyčného potkáte a lumpárnu vám vyčte do tváře, prostě ho jen vymažete ze sítě a odpůrce zemře. Co tento argument?
Nevěřím ve svět rozdělený do místních komunit. Jde o to, že větší část kontaktů a větší část ekonomických aktivit bude místní, a že klíčová rozhodnutí budou přijímána na národní úrovni. To je model, ke kterému spěje většina světa. My u nás v České republice se můžeme stát jakýmsi globalistickým skansenem, který vlastně nebude nebude sloužit globálnímu panstvu, protože ty síly budou vládnout jenom u nás a v pár dalších zemích. Tak jako Kuba zůstala věrná Sovětskému svazu i po jeho rozpadu, tak premiér Fiala, prezident Pavel a jejich podporovatelé zjevně chtějí zůstat věrní globálním strukturám i po jejich rozpadu. Být takovou neokonzervativní Kubou.
Nicméně většina světa půjde k samostatným státům s vyšší mírou místních aktivit, bez ohledu na nás.
Mám tedy na mysli skutečné místní aktivity, kdy se lidé fyzicky setkávají a produkují hmotné výrobky. Nikoliv „komunity“ spojené chytrými telefony. Ty v dohledné době fungovat nebudou. V tom vám dávám jednoznačně za pravdu.
Na konci Poznámek o elitách, válce a míru jste zveřejnil dopis českého sociologa Američanům a kde hned v prvním odstavci píšete: „Nedivte se, že vás celý svět nesnáší.“ Ujistil jste, že Vy patříte k „menšině,“ která vidí i světlou stránku Ameriky. Naše spojenectví s USA jsou ale úhelným kamenem evropské integrace. Co když budou všichni nesnášet jen Vás?
Ono je vlastně jedno, co si o tom myslíme my a co si někdo další myslí o nás. Jestli nás má rád nebo nás nesnáší. Je skutečností, že americká hegemonie se hroutí a že Amerika je ve většina světa vnímána jako nebezpečný tyranský stát, který ohrožuje svobodu a mír. To, co naše mainstreamová média říkají o Rusku, přesně tak jsou USA vnímány v Asii, Africe i Latinské Americe. Hampl na to může mít nějaký názor, ale nezmění to.
Přiznám se ale, že mě ten vývoj mrzí. Americký kultura a americký přístup k životu má i naprosto skvělé a obdivuhodné stránky. Amerika, to není jen odporný newyorský bankéř nebo slizký aktivista za práva tzv. menšin. To je i jižanský buran (redneck), který má svou pušku, svou představu o životě a nenechá si od někoho rozkazovat.
Byl jste označen za extrémistu, byl vám znemožněn přístup do velkých médií i možnost působit na vysokých školách. Založil jste vlastní univerzitu. Jak předcházíte tomu, abyste sám nevytvořil nějakou „večerní školu marxismu-leninismu“?
Mezi skvělými věcmi, které západní civilizace darovala světu, je i empirická věda. Tedy soubor návodů, jak se dívat na svět, jak zkoumat různé jevy, jak odlišovat vědu od ideologie, jak posuzovat teorie, jak recenzovat odborné texty apod.
Všechny tyhle návody důsledně aplikujeme. Na tom není nic zvláštního. Ještě před generací tomu tak bylo na většině univerzit, než byla věda převálcována politickou korektností.
Držíme se starých receptů a nejsme tolerantní ani otevření vůči metodickým novotám posledního desetiletí.
Upozorňuji ale, že se nejedná o klasickou univerzitu, nýbrž o systém kurzů, kde běžní pracující mohou získat kvalitnější vzdělání než na různých fakultách humanitních studií. Máme za to, že národ potřebuje vzdělané lidi – včetně vzdělaných dělníků, vzdělaných řemeslníků, humanitně vzdělaných inženýrů, vzdělaných prodavaček atd.
Všichni víme, že „něco se chystá“ až na podzim a kolektivně mlčíme. Odbory jsou u nás slabé a přes „Středulu nic neprojde…“ Proč by neměl jakýko-li vzdor dopadnout úplně stejně, a nemusíme zacházet hluboko do minulosti, jako Milion chvilek pro demokracii?
Má pan Středula sílu zastavit fabriky a způsobit zahraničním investorům miliardové ztráty? Má sílu prosadit, že obchodní řetězce začnou zemědělcům platit férové ceny? Má sílu srazit ceny energií? Má sílu zbavit rozhodovacích pravomocí komické figurky typu paní Pekarové-Adamové?
Jestli ne, tak s jeho aktivitami neztrácejme čas.
A co tedy jiného?
Odhaduji, že čas na změnu přijde v horizontu tři až pět let. Za předpokladu, že se opozice dokáže do té doby dobře připravit. Bude tu dobře organizovaná a cílevědomá opozice s dostatkem vzdělaných lidí a dostatkem analytiků nebo tu bude dav zmítaný momentálními emocemi a konspiračními vyprávěnkami? O to se dnes hraje. Vím, že mnozí čtenáři by chtěli pozitivní změnu během několik týdnů, ale kdybych jim tvrdil, že je to možné, nejednal bych poctivě.
PL
The post Čas na změnu přijde v horizontu tři až pět let first appeared on Pravý prostor .
