KN
Rozhovor australského vojenského analytika vystupujícího na YouTube pod přezdívkou Perun a vojenského analytika a odborníka na Rusko Andrease Puck Nielsena z Královské dánské Univerzity obrany.
Přesně vysledovat co se odehrává v probíhající válce může být obtížné. Předpovědět co se stane v budoucnosti je ještě těžší. Jednou z pomůcek pro tento odhad je stanovit, jaké mají strany konfliktu teorie vítězství. Tedy čeho se obě strany snaží dosáhnout a z toho pak odvodit, jaké jsou možné způsoby jak se tam dostat.
Například je teorií vítězství zmocnit se nepřátelského hlavního města a svrhnout stávající vládu? Nebo je to jen záležitost výdrže a opotřebení než se vyčerpá vůle bojovat protistrany?
Jakmile známe potenciální teorii vítězství, tak druhou otázkou je: je to prakticky dosažitelné? Máme zdroje a schopnosti, abychom teorii proměnili v praxi?
Rusko na začátku roku 2022 mělo teorii vítězství, ale nikoliv schopnosti na to, aby se ta teorie uskutečnila.
Na tomto kanále se obvykle soustředíme na materiální a kvantifikovatelné otázky. Na počty těžkých zbraní, odhady výrobních možností a finančních zdrojů. Toto jsou mechanické vstupy pro válečné úsilí. K tomuto je však nutno přidat společenské a politické faktory. Mít dostatek materiálu k udržení válečného úsilí je pěkné, ale pokud se zhroutí vláda nebo populace ztratí vůli bojovat, tak mít připraveno několik stovek supertanků ničemu nepomůže.
Problém s těmito společensko-politickými faktory je jejich komplexnost. Proto jsem s těmito otázkami oslovil odborníka z Dánské královské vojenské akademie, který také točí youtube komentáře, Andrease Nielsena. Nielsenovou specializací je Rusko a námořní válka. Andreas mluví rusky, dlouhodobě sleduje dění v Rusku a už před válkou vydával publikace zaměřené na Rusko a Ruskou armádu.
***
Perun: První blok mých otázek se bude týkat Ruska. Existují různé názory na to, o co se Putin snaží. Očividně asi ani jeden z nás nezastává pozici, že původní invaze šla podle plánu. Putin pravděpodobně očekával jiné výsledky, než je nynější stav a jinou válku, než kterou vede v roce 2023. Můžete nám říci váš názor na to, jak se dnes dívá Moskva na válku a k jakému konci se jí snaží navigovat?
Andreas: Když se na věci díváme z Ruské perspektivy, musíme mít na paměti, že tu nemáme jeden monolit a jen jednoho hráče, kterým by byla Moskva. Existuje několik skupin s různými představami o tom, jak by mělo vypadat vítězství. Začněme ale přirozeně od Putina. Myslím, že Putin se na válku dívá jako na existenční střet mezi Ruskem a Západem. Svou situaci vnímá jako obranu proti dlouhodobě trvající hrozbě ze zahraničí. A je spíše jen náhoda, že tento boj se vede právě už na Ukrajině. Krátkodobě se může válečná štěstěna různě obracet, ale dlouhodobě je tu (pro něj) reálný existenční střet o povahu Ruska a to na příští dvě nebo tři dekády nebo i déle. Toto ovšem není přetaveno v nějaký jasně formulovaný cíl, co se má s Ukrajinou stát. Možná na úplném začátku invaze byla představa rychlého a drtivého vítězství za poměrně nízkou cenu, kdy Rusko na celém území Ukrajiny vytvoří během pár dní fait acompli podobně jako na Krymu. To se očividně nestalo. Nyní se tedy válčí o několik regionů na východě Ukrajiny a o to, kudy přesně povede hranice mezi blokem Západ a Ruskem.
Myslím ale, že Putinovou ideou stále je vytvořit podmínky pro to, aby budoucí Rusko mělo lepší karty ve velké hře proti Západu. Tedy podkopat světový řád kde jsou v čele USA a nastolit nějaký “multipolární“ systém ve kterém by existoval blok zemí radikálně odmítajících některé základní ideje Západu jako například střídání vlády po volbách. Čímž se můžeme dostat k aspektu “zabezpečení trvání vlastního režimu.“ Pro Putina je evidentně prioritní zabezpečit si trvání vlastního režimu, který se nebude řídit Západními představami jak má vypadat státní uspořádání s dělbou moci, vládou práva, demokratickými volbami a pod.
V jeho pohledu a přesvědčení totiž právě tento silný a centralizovaný režim osobní moci dokázal vyvést Rusko z “chaosu“ devadesátých let a bez režimu silné centrální vlády se zase Rusko nevyhnutelně propadne do chaosu. Z tohoto úhlu je pak každý pokus o demokratizaci Ruska nebo pokus o jeho “znormálnění“ a přiblížení Západním zemím pokusem o sabotáž.
Občas se mluví o tom, jak je Rusko kleptokratický systém, kde lidé na vrcholu mocenské pyramidy hledí hlavně na osobní obohacení. Do velké míry ale tito lidé také věří tomu, že právě tohle je pro Rusko nejlepší.
***
Perun: V této souvislosti mě napadají dvě otázky na které by bylo skvělé znát váš názor. První je popis této války jako existenční pro Rusko. Je skutečně těžké si představit scénář, kde kdyby Rusko neprovedlo svojí invazi na Ukrajinu, tak by bylo nějak vojensky- existenčně ohroženo. Nebo dokonce scénář, kde by se Ukrajina stala členem EU a NATO a nastalo tím pro Rusko jakékoliv vojenské ohrožení ze strategického hlediska. Tudíž ten způsob myšlení, který z těchto záležitostí tu existenční hrozbu vytváří musí být dosti jiný.
Andreas: Ano. V tom myšlení není Rusko obyčejným státem jako mohou být jiné státy. Očividně když se členem NATO stane nějaká sousední země Rakouska nebo Švýcarska, tak Rakousko nebo Švýcarsko z toho žádné zvýšené ohrožení své národní bezpečnosti nevyvodí – možná právě naopak. Putin o Rusku a jeho “právoplatném“ místě na světě uvažuje jako o velmoci a velmoci mají své sféry vlivu. A přijít o vliv na Ukrajině ve prospěch NATO by v jeho myšlení znamenalo ztrátu místa Ruska mezi velmocemi. Rusko ve svých hranicích z doby před rokem 2022 nebo dokonce před rokem 2014 by zajisté klidně mohlo dál existovat a fungovat, ale už by nemělo to místo mezi světovými velmocemi, které mu podle jeho názoru patří.
Je to zároveň o dlouhodobé perspektivě. V Putinově myšlení je tato válka o nápravě křivd, které se hromadily během tří dekád – od roku 1991. Je to o zvrácení trendu, který nastal rozpadem SSSR. V jeho světě, pokud by se Rusko chovalo mírumilovně jako normální stát a jen si žilo své vnitřní problémy, tak by během několika dekád ztratilo svou pozici velmoci a místo toho se stalo jen satelitem ve sféře vlivu nějakých jiných velmocí. A to by byla v této perspektivě ona “existenciální“ prohra.
***
Perun: Takže se dá říct, že vývoj na Ukrajině neohrožoval Ruskou bezpečnost, ale Ruské zájmy a Ruskou touhu být velmocí jako byl SSSR?
Andreas: Můžeme to tak říct. Putin se bál toho, že ztráta Ukrajiny může znamenat ztrátu možnosti Ruska jednat jako velmoc.
***
Perun: Co se týče dlouhodobého pohledu, většina oblastí soupeření mezi velmocemi od doby Druhé světové války se odehrává v rovině ekonomiky, politiky, diplomacie, propagandy. Není to střet konvenčních armád. Současná Ruská válka je ohromným výdajem omezených národních zdrojů. Je to destrukce zdrojů, která podemele jakoukoliv budoucí Ruskou konkurenceschopnost v jiných oblastech, než je konvenční válka, jež se nyní odehrává. Jak se na to dívají v Rusku? Stojí jim taková spotřeba zdrojů za zabrání několika oblastí na Ukrajině? Protože z mého pohledu v globálním soupeření mělo Rusko silnější karty před invazí, kdežto dnes musí kanibalizovat svou vlastní konečnou rezervu, prakticky veškerou zásobu zbraní a munice nastřádanou během čtyřiceti let studené války, aby se vůbec udrželo v poli.
Andreas: Z tohoto hlediska se skutečně nejedná o racionální podnik. A Putin skutečně učinil mnoho chyb ve svých odhadech. Ovšem jeho světonázor je takový, že toto je nutné k zajištění dlouhodobé perspektivy Ruska. Jemu to tedy za to stojí. A proto má rovněž Ukrajina pravdu, když říká, že s Putinem není možné uzavřít nějakou kompromisní mírovou dohodu. Když si Rusku zůstane něco z toho, co dobylo, tak to povede jen k další válce za několik dalších let, protože Putinova existenční obava a ambice tady zůstanou nezměněny.
Putinova vize vítězství není o tom dostat jen několik oblastí na východě Ukrajiny a potom ať si Ukrajina klidně vstoupí do NATO. Myslím, že na takový výsledek by se Ruské vedení dívalo jako na svou porážku. Nevyřešilo by to problém, kvůli kterému ve skutečnosti šel Putin do války. Jeho ambice jsou daleko větší.
***
Perun: Vzhledem k tomu, kolik zdrojů už spotřebovali, nebyli by pak v horší pozici než když začali?
Andreas: Přesně tak. Vynaložili obrovské zdroje na válku která ve skutečnosti nevedla k ničemu tak úžasnému. Kdyby válka skončila tam, kde nyní vede fronta, tak by to z perspektivy mnoha Rusů byl velmi špatný výsledek. Zaprvé ani nekontrolují všechny oblasti, které si formálně anektovali. Takže kdyby válka skončila teď, tak by z jejich perspektivy části Ruska zůstaly pod kontrolou cizí vlády. To rozhodně není optimistická vize vítězství. Dalším faktorem je, že Putin neporozuměl velikosti vlastních zdrojů ve srovnání s tím, nakolik jsou vlády na Západě ochotné Ukrajinu podporovat.
***
Perun: Nejrozšířenější teorií Ruského úspěchu je nyní ta, že Rusko nyní chce vést poziční válku bez nějakých dramatických úspěchů a postupů a zkrátka konflikt protáhnout, dokud se Západ neunaví. Pak zásobování Ukrajiny vyschne, Ukrajinské konvenční kapacity klesnou a pak se otevře možnost pro Rusko přinutit Ukrajince k daleko výhodnější dohodě, než se zdá možné dnes. Je to cesta, kterou dnes Putin jde?
Andreas: Myslím, že je těžké vidět jakoukoliv jinou alternativu. Toto vypadá jako plán, kterémumusí věřit. Například já nevěřím tomu, že by Rusko někde sehnalo zdroje pro další velkou ofenzívu. Pokoušeli se o něco v zimě a nevidím možnost, jak by ve střednědobém horizontu mohli vybudovat dostatečnou bojovou sílu pro cokoliv většího. Takže nezbývá nic jiného než snažit se to vydržet a utěšovat se tím, že dokáží pokračovat déle než Ukrajina a Západ.
V Rusku je také rozšířená představa, že Západ je morálně slabý. To je něco jako implicitní předpoklad toho, jak svět funguje. Že Rusové mají odhodlání kdežto lidé na Západě jsou dekadentní a neochotní se vzdát jakéhokoliv pohodlí. To je hluboce zabudovaná víra v Ruském vedení. Pokud nebude fungovat nic jiného, tak my to můžeme prostě přečkat, protože Američané si někdy zvolí nějakého jiného prezidenta nebo Němcům spadne vláda.
***
Perun: Jsou na to ale připravení i po materiální stránce? Toto je otázka udržitelnosti Ruského přístupu. Viděli jsme, jak se postupně mění Ruský přístup k ofenzivním operacím. Úvodní operace byl bleskový postup několika armád z několika strategických směrů. Od té doby jsou stále menší a menší postupy ve stále omezenějších lokalitách. V současnosti se Rusové pokusili o výraznější postup jen na jednom místě v Luhansku a zdá se, že se nikam nedostali. Takže vidíme jen akce čím dál menších a rozptýlenějších jednotek na určitých lokalitách. Poziční postupy. Zákopové boje. Ale i tento skromnější přístup je podle zdokumentovaných ztrát stále extrémně náročný na spotřebu zdrojů. Přitom drtivá většina toho, co Rusko nyní spotřebovává, není nová produkce. Jsou to stroje a materiál, které byly nahromaděné SSSR během čtyřiceti let studené války. Snažíme se odhadnout současné Ruské výrobní kapacity, ale jakýkoliv realistický odhad dochází ke stejnému závěru – Rusové ztrácejí řádově více, než kolik zvládají vyrábět a to přes veškeré jejich snahy o navýšení produkce. Úroveň svojí současné spotřeby kryjí materiálem ze skladů. Existují známky toho, že Rusové uvažují nad udržitelností spotřeby svého vojenského materiálu? Nebo je jejich předpokladem, že válka skončí než je tenhle problém skutečně dožene, tedy než se začne mluvit o válečných letech 2025 a 2026 a tyto problémy se stanou pro Rusko skutečně akutní?
Andreas: Já ve skutečnosti nevidím žádné známky dlouhodobých příprav.
***
Perun: Takže byste řekl, že Ruské vedení zkrátka ty problémy kope před sebou? Stejným stylem jako oddalovali mobilizaci až do posledního možného okamžiku a pak to rozhodnutí udělali až když nic jiného nezbývalo v naději, že mezi tím se něco stane? Je v Putinově rozhodování přítomna tahle krátkozrakost i přes to, jaké má vize na desetiletí?
Andreas: Myslím, že přesně tak to je. Když se bavíme konkrétně o mobilizaci – myslím, že z hlediska vojenské logiky druhá velká vlna mobilizace v Rusku měla nastat už hodně dávno. Zatím ji neprovedli a jeden z důvodů jsou pravděpodobně regionální volby v Rusku, které budou v září. Myslím, že je docela vysoká pravděpodobnost, že druhá vlna mobilizace nastane krátce poté. Koncem září, začátkem října. Takže se skutečně zdá, že nepříjemná rozhodnutí jsou odkládána s ohledem na krátkodobé politické události v Rusku. Nejsme zkrátka v situaci, kdy by potřeby fronty zastínily veškeré ostatní ohledy. Putin se neustále snaží balancovat mezi několika prioritami.
***
Perun: Je to zajímavé, protože Rusko několikrát provedlo rozhodnutí, které obětovalo vojenskou vhodnost ohledům na domácí popularitu Putina. V první půli roku 2022 přišlo Rusko o víc materiálu než muselo, protože jednotky měly zásadní nedostatek mužstva. A i když má Rusko několikanásobně větší populaci, tak se to na frontě projevilo jen zřídka nějakou početní převahou jednoduše proto, že Ukrajina měla daleko vyšší ochotu mobilizovat. Rusko které trápí nedostatek lidí je jinak stěží pochopitelné pro zemi té velikosti která má povinnou vojenskou službu. Byla to tedy záležitost skutečných obav o domácí stabilitu a popularitu?
Andreas: Naprosto určitě. Je to jediné logické vysvětlení, které máme. Putin se zkrátka bál, jak bude na mobilizaci Ruská populace reagovat. Myslím, že jejich pohled na mobilizační vlnu na podzim 2022 je, že to šlo nakonec docela dobře. Opozice proti tomu byla zvládnutelná. Ovšem čím rozsáhlejší mobilizace se bude provádět, tím těžší to bude. Putin zkrátka doufá, že když se lidem dá dost času a budou se některé kroky provádět postupně, tak si na ideu mobilizace zvyknou.
***
Perun: Abychom tuhle část uzavřeli – často se mluví o zmeškaných příležitostech na straně Ukrajiny a Západu. Mohli bychom generovat daleko větší bojovou sílu, kdyby byly dodávky zbraňových systémů a materiálu včasnější a větší. Na druhé straně vidíme zřetelně zmeškané Ruské příležitosti pro generaci bojové síly. Kdyby mobilizace proběhla dřív a byla rozsáhlejší a kontinuálnější, byla by Ruská armáda v daleko lepším stavu než je dnes. A odkládáním těchto rozhodnutí se obětovává velký vojenský užitek. Což komplikuje předpovědi toho, jak bude vypadat budoucí generování bojové síly. Člověk pak musí hádat – kdy se Kreml odhodlá udělat nepopulární věc, která má vojenský užitek?
Andreas: Přesně tak. Můžeme dokonce poukázat na jednotky vojáků v základní službě. Záklaďáci jsou po šesti měsících připravení asi srovnatelně jako zmobilizovaní a po anektování teritorií nic formálně nebrání jejich použití. Přesto je Putin nepoužívá, protože to by bylo nepopulární. V momentě, kdy by nasadil do zákopů záklaďáky, tak by bylo tolik rodin v Rusku s chlapci kterým se blíží věk odvodu, že by vznikl velký protestní potenciál. Možná se o tomto dá uvažovat ve schématu Clausewitzova rozlišení mezi omezenou a neomezenou válkou. Máme neomezenou válku, kam válčící strana vrhá naprosto všechno co má k dispozici a omezenou válku, která není pro válčící stranu nejvyšší prioritou.
Zajímavý paradox je, že přestože Putin vnímá válku jako existenční, vede jí jako omezenou. To je z důvodu, že zachovat vlastní režim v Rusku je pro něj důležitější než válka. Z jeho hlediska, kdyby v Rusku došlo k převratu a změně režimu, tak i kdyby nový režim byl na Ukrajině schopen vyhrát, stejně by to pro Rusko znamenalo porážku. Tak moc identifikuje svůj vlastní osud s osudem Ruska. Oproti tomu pro Ukrajinu je toto neomezená válka která má tu nejvyšší prioritu.
***
Perun: Toto bude vhodný přechod na druhou stranu – jaká je Ukrajinská teorie vítězství? Zde máme kombinaci pravděpodobně objektivně existenciálního konfliktu, protože kdyby Putin dosáhl svých cílů, tak by koncept nezávislého státu Ukrajiny přestal existovat. A to, jak Ukrajina využívá své zdroje je omezené jen obavami Západních partnerů. Myslím, že kdyby si Západ nekladl omezení a podmínky své pomoci, tak vidíme, jak Stormshadows zasahují cíle hluboko v Rusku. Toto zajisté klade velkou zátěž na Ukrajinskou společnost. Jaká je zde teorie vítězství a způsobu, jak se k němu dostat?
Andreas: První co bych chtěl poznamenat – ze začátku existovala u některých komentátorů tendence přehánět rozdíl ve velikosti mezi Ruskem a Ukrajinou. Ruská populace je asi 3,5x větší než Ukrajinská. Já bych udělal toto srovnání: Dánsko dohromady se Švédskem má 3,5x větší populaci než Norsko. Jak bychom odhadli vojenské vyhlídky Dánsko-Švédské koalice při invazi do Norska? Já myslím, že Norsko by jí bylo schopno odrazit a že ta výhoda 3,5x větší populace by nebyla drtivě rozhodující. Takže si nemyslím, že by Rusko mělo dlouhodobě rozhodující výhodu ve velikosti. Co se týče vize vítězství – v Ukrajinských podmínkách je navrácení území. Ale nejdůležitější otázkou je nastavení takové bezpečnostní architektury v tomto prostoru, aby se podobný Ruský výpad už neopakoval.
***
Perun: Ano, máme tady ten obrázek, že Ukrajina v hranicích z roku 1991 se stane novým východním křídlem NATO, raději než že bude mít nějaký vynucený neutrální status – co je Ruské kódové slovo pro “neustále zranitelná“. Tedy Ukrajina bez výhod nějakého skutečného pevného obranného paktu, který by jí zajistil bezpečnost. Dnes vidíme velmi pomalý styl postupu – co se týče Ukrajinské ofenzívy. Původně se zdálo, že zkusí nějaký velký průlom, ale to nefungovalo – nezkusili ho se svojí plnou silou – a rychle se vrátili k opotřebovací taktice které dominují menší jednotky, dělostřelecké souboje, pomalé prokousávání se minovými poli. Je takový postup více vojenským nebo politickým rozhodnutím?
Andreas: Myslím, že je to vojenská obléhací logika, která odpovídá situaci. V zásadě plán je stále stejný – odříznout zásobovací trasy na jižní Ukrajinu a Krym a postupně odtud Rusy vytlačit.
***
Perun: Vím, že riskujeme, že si vezmeme příliš k srdci lekce Ukrajinské války která má přeci jen svá unikátní specifika, ale protože se tak hodně řešil vztah mezi manévrovací a opotřebovací válkou. Zdá se, že na Ukrajině byl manévr možný jen v situacích, kdy buď existovalo strategické překvapení – jako na samotném začátku války Rusko dosáhlo postupem z Běloruska a z Krymu (oproti tomu na Donbasu, kde existovaly předchozí linie opevnění a kde se ofenzíva Ruska čekala k žádnému prolomení linií a rychlému postupu nedošlo) – nebo když jsou opoziční jednotky totálně vyčerpány – jako tomu bylo u Charkova a pak u Chersonu. Jsou zde lekce, které armády musí studovat a testovat je proti svým současným doktrínám a teoriím?
Andreas: Ano. V západní doktríně je v podstatě celá fáze vyčerpání svěřena letectvu. Na Ukrajině je velmi odlišná válka, než na co jsme si na Západě zvykli. Vyčerpání protivníka musí dosáhnout určitého stupně, než je možné začít manévrovat. A možná existoval nějaký nadměrný optimismus ohledně toho, co lze dosáhnout s pár desítkami Bradleyů a Leopardů po pár měsících výcviku. Úspěch vyžaduje daleko víc než tohle – způsobit na místech pokusů o průlom Rusům velkou míru vyčerpání a opotřebení. Proto mluvíme o tom, že válka může ještě trvat roky. A je důležité myslet dopředu a pracovat i na těch schopnostech, jejichž vytvoření roky trvá – jako je moderní letectvo.
Ano -výcvik pilotů a obsluh a infrastruktura jsou dlouhé měsíce a roky. Ale válka může pokračovat i v letech 2026 nebo 2027. Takže se vyplatí začít budovat Ukrajinské letectvo dnes. Protože to mnohem ulehčí válku potom.
***
Perun: Jistě, pokud je Ruskou teorií válku prostě vysedět, tak závazný příslib moderního vybavení – i kdyby bylo reálně k dispozici až po dlouhé době – vysílá v řeči teorie her nákladný signál. Signál, že vojenská síla v budoucnosti bude, takže to může snížit Ruský optimismus ohledně vyhlídek na to, že se Západ unaví. Pro Ruské vedení musí být depresivní vyhlídka na to, že rok a půl trvalo zredukovat flotilu Ukrajinských letadel s pevnými křídly, která ale bude prostě nahrazená daleko schopnějšími stroji a ve větších počtech.
Andreas: Toto zajisté zlepšuje Ukrajinskou vyjednávací pozici. Teoreticky by to mělo i zvětšit ochotu Rusů k ústupkům dnes, pokud by jasně viděli, že jsou v neudržitelné pozici a že dlouhodobě prohrají. Ale problém tu je, že Putinův režim si zavřel alternativy a spálil mosty. Nevidím, jak by Putin mohl jít na nějaký kompromis nutný pro jakoukoliv mírovou dohodu v situaci, kdy Ukrajinská vláda není totálně poražená. Pro Putina je nemožné se i vzdáleně přiblížit něčemu, co jsou současné Ukrajinské požadavky.
Osobně si myslím, že s Ruskem mohou začít seriózní jednání o dlouhodobém míru, který nebude jen dočasným příměřím, teprve tehdy, až Putin nebude v úřadu. Což je myslím druhá linie, kterou Ukrajinci zkoušejí zužitkovat. Totiž přispět k vnitřní nestabilitě a dilematům v samotném Rusku. A že takové věci jsou v Rusku možné jsme viděli před několika týdny v případě Wagnerovců. Tam je totiž potenciál k protestu hned ze dvou odlišných úhlů.
Jeden úhel je podpora klasického protiválečného hnutí. Problém je, že Putinovský režim má velké zkušenosti, jak se s těmihle protesty vypořádat a jednoduše všechny označí za Západní agenty.
Druhý zajímavější úhel je režimní kritika turbopatriotů – tedy chceme nejen válku, ale chceme dobře vedenou a vítěznou válku a stávající režim nám jí není schopen dát, protože na nejvyšších postech jsou samé naprosto zkorumpované existence. Tady to totiž vypadalo, že režim si naprosto není jistý, jak má s takovými lidmi naložit. Putin udělal nějakou dohodu s Wagnerem a Girkina nechal zatknout až tehdy, když ten napsal, že po volbách v roce 2024 by Rusko měl vést někdo jiný než Putin.
Putin si taky nemůže být jistý tím, že pokud se mu podaří dosud pasivní část národa nadchnout pro válku, že tato se nenadchne až tak, aby skončila právě v táboře turbopatriotů a v opozici k jeho stylu vedení.
Myslím, že část strategie Ukrajinců je provokovat turbopatrioty útoky a výpady na cíle symbolické povahy – jako je posílání dronů nad Moskvu – které ukazují, jak režim není schopen chránit si své nejdůležitější symboly moci. Zároveň možná přiživují jejich zápal i v kyberprostoru.
***
Perun: To je zajímavý postřeh, protože s drony s 20kg hlavicí se nikdy nedají způsobit nějaké strategicky významné škody, když narazí do nějaké budovy ministerstva v hlavním městě. Může to být jen psychologický signál toho, že režimu asi nejde všechno podle plánu. Takže je důležité mít na paměti, že války se nerozhodují jen na bojištích, ale i na domácí frontě a v politických kruzích. Na to spoléhají ve své teorii vítězství obě strany i když každá jiným způsobem .
Konzervativní noviny
The post Teorie vítězství a ruská politická stabilita first appeared on .
