Proč už rockeři nejsou rockeři, do jaké míry je rocková hudba ještě hrází svobody: nad tímto nelehkým tématem zasedli v rámci festivalu Krásný ztráty ve Všeticích u Benešova předminulou sobotu účastníci Salonu Týdeníku Echo: zpěvák a skladatel Michal Prokop, hudebník a performer Jakub Kaifosz alias Lazer Viking, hudební publicista Ondřej Bezr a stařešina českého undergroundu František Stárek vulgo Čuňas.
Pánové, úvodní otázka pro každého z vás: Považujete se za rockera? A co pod tím slovem chápete? Začněme od nejmladšího.
Kaifosz: Jsem rád, že tu ve svých 37 letech můžu vystupovat jako zástupce mladé generace. K otázce: Nikdy jsem nad tím nějak extra nepřemýšlel. Přijde mi, že když se definuješ, zbytečně tím v životě omezuješ chápání sebe sama i jiných lidí. Ale mám rád rokenrol, asi jako všichni tady, jako odpověď na tvou otázku bych citoval z písničky Billyho Joela: It’s all rock’n’roll to me.
Ono být rocker není jen věc hudby, dřív se tím myslel i nějaký postoj k životu a ke společnosti.
Kaifosz: Jsem od svých patnácti let v kapelách, díky tomu jsem léčeným alkoholikem a feťákem, ale podle tvé definice už tedy rocker asi nejsem. Jsem rád, že můžu být sám sebou.
Ondřeji, vy o hudbě nejen píšete, ale i hrajete.
Bezr: Trochu. Mě na základě toho, co hraju a o čem píšu, dost lidí podezírá z toho, že jsem spíš bluesman než rocker. Ale já jsem duší rocker. Což můžu dokázat na jedné klasické průpovídce: Správný rocker nikdy nezrychlí krok, natož aby běžel. Tohle dodržuju drtivou většinu života. A abych navázal na Kubu – já jsem neléčený alkoholik, byť v mezích (smích).
Prokop: Já nejsem asi rocker, ale bigbíťák, dnes víceméně hluchý bigbíťák. U bigbítu jsem 56 let. Nejdřív bychom si asi měli říct, že rockerství má dvě dimenze. Vy už jste nakousl společenskou dimenzi, ale já jako muzikant budu vždycky zdůrazňovat, že rokenrol sice byl od počátku revolta, ale byla to hudební revolta. Když Elvis Presley, Bill Haley, Little Richard, celá ta parta našich předchůdců, začali zpívat to, pro co se až později ustálil pojem rokenrol, tak oni revoltovali jenom hudbou. Úplně stejně to bylo i se mnou. My jsme se v 60. letech vzbouřili proti vkusu generace našich rodičů. Pak se to samozřejmě přelilo, z hudební revolty se stala i společenská revolta. Ale původně to byla muzika. A je pořád. Nový na ní nebyl ani sex, ani drogy. Drogy už byly u jazzmanů a bluesmanů, koneckonců u nás za první republiky část umělců skončila na drogách. To samo o sobě nebylo nic nového. Nové bylo, že s rokenrolem ta hudba zachvátila celou generaci a tu generaci táhla svým směrem. Kdežto co táhne mladé lidi dnes? Určitě to není hudba, bohužel. Místo ní táhnou sociální sítě, internet. Hudba se opět stala jen zábavou.
Čuňas: Než odpovím na úvodní otázku, musím předeslat, že mám absolutní hudební hluch a jediný tady nejsem muzikant. Přesto hraju ve dvou kapelách. Jsou to kapely, které byste poslouchat nechtěli (smích v sále). Nicméně z názvů – The Hever and Vazelina Band a Dechdechtu – si určitě dovedete představit, co to je za produkci. Obecně rocková hudba od prvopočátků znamenala lásku ke svobodě a rebelantství. Tyhle dva prvky když se dají dohromady, tak vzniká rocker. Já se za rockera považuji od svých asi třinácti let. A už mi je sedmdesát. No a český underground je ještě taková bublina uvnitř rockové scény a ta bublina je pořád ještě krystalická. Rokenrol sám je na okraji, underground je ještě na okraji rokenrolu. Když začínal rokenrol na Západě, považovali ho tam za něco levicového a podezřelého, a jen co přelezl železnou oponu, byl z něj hned nástroj imperialistů. Co se rockerům dělo na naší straně železné opony, bylo by pro rockery ze Západu nevídané, neslýchané. V roce 1966 československý stát nechal násilně ostříhat asi čtyři tisíce mladých lidí. To je myslím světový unikát.
Zdroj
