Rád bych váženému čtenářstvu poskytl své dojmy z pětiletého provozování ryzího SUV. Auta, které už se dnes počítá spíše mezi offroady a které jsem si pořídil jako pomocníka a parťáka pro každodenní provoz. V autě jsem během těch pěti let seděl skutečně denně a najezdil jsem s ním téměř nachlup přesně 50.000 km, v tuto chvíli tedy svítí na odometru 252.000 km.
Pajero Sport po faceliftu 73 kW z roku 1999 jsem zakoupil jako import z Itálie – nebylo na něm ani trochu rzi a kromě vyšisovaného interiéru od slunce bylo auto v bezvadném stavu, dokonce po základním servisu. Auto bylo ještě s původní verzí motoru Euro II, Euro III verze s 85 kW následovala ve výrobě vzápětí. Auto jsem vybíral s ohledem na to, co po něm budu chtít. Auto mě mělo umět dopravit 15 km po okreskách do práce a zase zpět. Auto se nesmělo bát terénu, abych se po dostal tam kam potřebuji, ať už za rybami nebo zvěří a muselo umět občas zastat práci traktoru, protože topíme dřevem a těch cca 20 kubíků je třeba nejenom porazit, ale taky vytahat z lesa a odvézt domů. Občas odvézt velkou káru, postavit posed.
Když jsem studoval auto na papíru, vypadalo všechno bezvadně. Auto popisovali recenzenti jako ideální kompromis mezi osobním autem a nezmarem v terénu. Vzadu samosvor, jednoduchý 4×4 pohon s přiřaditelnou přední nápravou až do rychlosti 80 km/h a oldschool redukční převodovka.
Do auta jsem usedl poprvé a v tu chvíli jsem věděl, že tohle teda nemá s osobákem společného lautr nic. Když jsem se rozjel a v oblaku pevných částic pracně vyvinul osmdesátikilometrovou rychlost, už jsem si byl naprosto jistý. Auto nejede, nebrzdí, do zatáček jede rovně a každý manévr aby si jeden rozmyslel půlden dopředu. Pořád musíte korigovat volantem směr a pětka je tam stejně rychlá, jako trojka v Octavii. „Doprdele, co má tohle bejt…“ brblal jsem v duchu, opřený o auto po zkušební jízdě a přemítal nad tím, co je to krucinál za krám.
„Tak co, vemete si to…?!“ vyrušil mě prodejce ze snění a když viděl můj ksicht, nasadil cenu kterou jsem prostě neodmítl. Alea iacta est.
Po cestě domů z Brna jsem toho měl dost. Cítil jsem se jak kapitán tlačného remorkéru po šichtě. Tak tohle fakt na dálky moc není, musel jsem si přiznat a manželka mi rovnou oznámila, že se sousedovic džondýrem se pravděpodobně jezdí líp a že jsem se pomátl na rozumu.
Abych se uklidnil, vyrazil jsem na ryby. Sklopil jsem zadní sedačky – hurá – tady nemusím řešit prostor! Vznikla úplně rovná plocha, zarovnaná s dnem kufru o délce cca 180 cm. Naházel pruty a vyrazil.
A v tu chvíli jsme si začali rozumět.
Mimo zpevněnou cestu jsou schopnosti toho auta velmi dobré a záleží hlavně na pneumatikách a řidiči. Auto má základní systém pohonu 4×4 Easy Select od Mitsubishi, tzn. žádný mezinápravový diferenciál, jen manuálně přiřaditelný předek. Mitsubishi umí i vyspělejší pohon 4×4 Super Select, ten mezinápravový diferenciál má a je výhodný hlavně na silnici – dá se jezdit s permanentně zapnutou čtyřkolkou i na pevném, nekluzkém povrchu. Ten se ale montoval jen do opravdových Pajer (a do nových L200), nikoli do Sportů. A protože jako rohlík je o mouce ((c) Ygorek), tak terénní schopnosti jsou o použitých pneumatikách, já jsem po pár experimentech skončil u Cooper Discoverer M+S, které jsou pro mě ještě celkem stravitelným kompromisem jízdních vlastností na silnici a v terénu.
Při běžných cestách na ryby a do lesa po polňačkách, loukách a nezpevněných cestách, se auto chová nezáludně, auto je měkčí, téměř houpavé a příjemná jízda je někde mezi 40-60 km/h. Podvozek není koncipovaný jak u Raptora, není to terénní letadlo ani dakarský speciál, ale SUV ze staré školy. Velká a těžká kola pohltí spoustu nerovností, ale jejich utlumení není nastaveno pro vysoké rychlosti, je s tím třeba počítat a jezdit s rozumem.
Trochu těžší terén už se bez slušných pneu neobejde definitivně, pomůže i větší světlá výška. Nasadil jsem pneu s trochu vyšším profilem – namísto 245/70/16 mám 245/75/16 což znamená o cca 2-3 cm větší kolo. Kupodivu je to celkem znát a dokonce to i trochu natáhne ty kraťoulinké kvalty. V těžším terénu bývají problém ostré terénní zlomy – auto je celkem dlouhé a na terénních vlnách zůstane snadno viset za břicho, popřípadě není problém olámat nášlapy. Další otravná věc v těžším terénu – standardně montované tažné zařízení má montáž poměrně nízko a nejednou jsem při výjezdu do strmého kopce zachytil tažným, když se autu zvedl čumák. Ano, jistě – je to specifikum dlouhých aut a je to možné eliminovat odnímatelným hákem. Ještě jsem musel přebudovat konzolu se zásuvkou pro tažné – je vedle háku a ohnul jsem ji v nepatrně těžším terénu snad pokaždé.
Specifický terén jako je třeba strniště po kukuřici, řepce a nebo les; tady je důležitá ochrana podvozku. Je trochu nešťastně umístěné čidlo pro tachometr – magnetický senzor snímá otáčky hřídele zvenku na stěně převodovky a je snadné ho urvat. Vřele doporučuji alespoň přichytit kabelovými sponami, aby se za kabel nezahákla nějaká větev. Zbytek podvozku je rozumně chráněný a robustní plech upředu pod vanou a motorem odhrne bordel, který by mohl napáchat nějakou škodu.
V lese je víc než kde jinde důležitá redukční převodovka. Používám redukci poměrně často – když se potřebuju dostat z díry a nespálit spojku, když posadím za volant kluka, aby po louce řídil auto na volnoběh a zatím hážu seno na káru a hlavně v lese – když přibližujeme dřevo. Redukce v kombinaci se zadním samosvorem dělá z toho auta zdatného tahouna. Kubíkovou borovici vyškubne z lesa jak nic, pokud se borovice nepoddá, je snadné jí při vytahování i zlomit. Redukce se v lese hodi i při pomalém couvání k pokácenému stromu, když je třeba citlivě manévrovat mezi stromy a pomalu přejet přes ostružinové křoví.
Po pěti letech to auto vypadá pořád stejně a pořád vypadá v práci na parkovišti uprostřed flotily BMW X5 stejně nepatřičně. Přibylo mu jen pár rozleštitelných šrámů od větví a prasklina u zadní mlhovky, když jsem jednou nacouval do pařezu. Dá se konstatovat, že provoz popsaný výše mu nikterak neuškodil, výrobci evidentně museli s podobnou zátěží stroje počítat. Náklady na údržbu nevybočovaly z normálu, alespoň podle mých měřítek. Po nákupu jsem vyměnil olej v motoru, převodovkách a diferenciálech, rozvody, zpuchřelou hadici k chladiči, axiální ložisko na spojce a akumulátor. Spodek auta se nastříkal bitumenem a dutiny voskem. Co se týče oprav, tak jsem měnil cívku startéru a kulový čep řízení na pravém kole. Auto je robustně postavené, maznice všude na nápravách a čepech, práce se nebojí.
A teď se budeme loučit.
Pajero jde ke kolegovi na koňskou farmu, kde doslouží jako auto denní potřeby pro farmáře a lovce, přesně jak si zaslouží.
Mně konečně dorazil nástupce – Hilux 2,8 Double Cab, kterého jsem objednával v březnu roku 2022. A o tom zase až se ukáže, co všechno umí.
03.09.2023 Childeater
