ADAM VOTRUBA
V současné době je téměř nemožné snažit se najít pravdu o migraci a nebýt považován za nepřítele liberálního mainstreamu. Přitom pravda o masovém přistěhovalectví je celkem prostá:
Kvůli migraci probíhají tak rychlé demografické změny, že to nutně povede k marginalizaci původního obyvatelstva během několika generací. (Slovo marginalizace zde používám jako označení procesu, v němž se z původní etnické většiny na určitém území stává menšina.)
Existují skupiny lidí, kteří tuto demografickou změnu podporují z ideologických důvodů.
Liberální propaganda hlavního proudu omotala téma migrace takovou pavučinou polopravd a lží, že tyto dva očividné závěry není na oficiální úrovni téměř možné konstatovat. První tezi snad můžete prohlásit, pokud něco takového vychvalujete jako žádoucí stav, nikoliv však tehdy, pokud byste fatální důsledky migrační politiky chtěli kritizovat.
Domnívám se, že nutkání lhát o migraci usvědčuje stoupence demografických změn z toho, že si přinejmenším v skrytu duše uvědomují, že páchají něco morálně pochybného. Fenoménu zla rozumíme poměrně málo, ale jeho příznačným rysem je potřeba stálého lhaní a předstírání snahy o dobro. Je například známo, že Adolf Hitler tajil své skutečné záměry se Židy i před většinou nejbližších spolupracovníků. Dělal to natolik zdařile, že popírač holocaustu, britský spisovatel David Irving, shromáždil jeho výroky a dokazoval na nich, že Hitler o vyhlazovacích táborech nic nevěděl a byl ve skutečnosti „přítelem“ Židů.
Situace, kdy se z původního obyvatelstva stane pod vlivem masové migrace menšina, považujeme na základě přirozeného morálního cítění za zlo – za špatnost, která byla na tomto původním obyvatelstvu spáchána. Tak vnímáme osidlování severní Ameriky, takto se díváme na skutečnost, když čínská vláda organizuje osidlování Tibetu Číňany. Ten, kdo chce učinit menšinou původní evropské obyvatelstvo, musí mobilizovat řadu manipulačních technik, aby vyřadil přirozenou morálku z provozu. Zejména nastupuje dovolávání se morální povinnosti pomáhat, což je základní trik v arzenálu většiny manipulátorů.
Přesto však vznikají nesrovnalosti, které stoupence masové migrace z těchto manipulací usvědčují. Patří sem i propagandistické tvrzení o tom, jak je masová migrace prospěšná. Z médií jsme se dozvěděli, jak migrace přispěla po roce 2015 v Německu k oživení ekonomiky, jak se snížil počet trestných činů apod. Navzdory této „zřejmé“ prospěšnosti je potřeba vnucovat migranty zemím, které je nechtějí. Požaduje se, aby i další země byly solidární. Pokud by bezbřehá migrace byla neskonalým dobrem, pak by ji sotva někdo někomu vnucoval. Spíše by každý usiloval o to, aby šlo co nejvíce migrantů právě k němu. Teze o potřebě solidarity přesvědčivě vyvrací, že by masová migrace byla pro hostitelské země něco zvlášť příjemného.
Rozebírat důvody, proč má migrace u určitých politických skupin tak silnou podporu, není asi příliš důležité. Mísí se zde důvody ideologické s prospěchářskými. Uvědomme si také, v případě migrace (podobně jako u řady jiných politik) nelze nekriticky vycházet z předpokladu, že oficiálně sdělované důvody jsou i skutečnou motivací činovníků.
Ideologicky se zde potkává pravicový neoliberalismus s progresivním liberalismem, což je pozoruhodné vzhledem k tomu, že dříve se i tzv. liberální levice tvářila jako nepřítel neoliberalismu. Uvěřitelnou motivací neoliberálů je potřeba levné pracovní síly. Důsledkem ovšem je, že kvůli levné pracovní síle a dočasnému zisku firem jsou reálně odevzdávány části země cizímu etniku. Například francouzský prezident Emmanuel Macron přiznal ztrátu kontroly francouzského státu nad tzv. citlivými oblastmi (ghetty, no-go zónami) a hovořil v této souvislosti o islámském separatismu.
Migranti se mimoto stávají součástí mocenského boje. Liberální levice doufá, že v multikulturní společnosti už konzervativci nikdy nevyhrají volby. Například v souvislosti s oblastními volebními úspěchy AfD v Durynsku se objevily výzvy k rychlejšímu přijímání afghánských migrantů a urychlenému přidělování německého občanství, aby tak byly další volební úspěchy AfD znemožněny. Nelze také dost dobře věřit tomu, že by eurocentralisté nespatřovali v marginalizaci původního obyvatelstva vítaný způsob, jak předejít hrozbě vystoupení jednotlivých zemí z Evropské unie. Již Niccolò Machiavelli považoval za problém udržet nadvládu nad zemí odlišných mravů, zákonů a jazyka. Jako osvědčený způsob doporučuje přesídlení kolonií vlastních občanů na dobyté území. Mimoevropské přistěhovalce lze tedy v duchu Machiavelliho pouček považovat za jakousi náhražku za neexistující etnikum Panevropanů. (Mimochodem Machiavelliho doporučení spolehlivě vyvrací často opakovanou tezi antitnacionlistů o tom, že národnostní příslušnost obyvatel neměla v době středověku a renesance žádný politický význam.)
Kolonizace evropských zemí je z hlediska realistického očekávání účinným nástrojem, jak udržet evropské impérium pohromadě, ať už si to eurounijní elity uvědomují nebo ne, ať už o tom mluví nebo mlčí. Přitom multikulturalistická ideologie kolonizaci fakticky doporučuje, jestliže prohlašuje, že migranti by měli být do hostitelské společnosti integrováni, ale měla by jim být ponechána jejich kulturní identita. Pěstováním a zachováváním původní kolektivní identity se již z definičního hlediska liší kolonisté od běžných přistěhovalců.
Určitě stojí za to si všímat, jakou mocenskou podporu má migrace a multikulturalismus na evropské úrovni. Evropská unie například od roku 2022 organizuje soutěž „Evropská hlavní města začleňování a rozmanitosti“. V rámci této soutěže jsou oceňována města multikulturní, pyšnící se velkým počtem obyvatel migračního původu. Zlatou cenu v kategorii měst nad 50 000 obyvatel obdržel v roce 2022 Kolín nad Rýnem, který se chlubí tím, že 40 % jeho obyvatel má migrační kořeny a pochází ze 180 různých národů.
Pozoruhodné je i mlčení českých médií kolem této akce. Působí to dojmem, jako by si liberální novináři velmi dobře uvědomovali, že informace o existenci soutěže v „začleňování a rozmanitosti“ by mohla obraz Evropské unie spíše poškodit. Český čtenář, pokud pravidelně nesleduje stránky Evropské komise, se mohl v loňském roce o cenách dočíst nanejvýš na tzv. dezinformačních webech. Dodejme, že ocenění obsahuje jedno nikoliv nevýznamné poselství: Postupná marginalizace původního obyvatelstva v evropských městech je něco chvályhodného. Těžko to lze číst jinak, neboť vyšší rozmanitost nutně znamená postupnou marginalizaci většiny.
Český liberální politolog Pavel Barša nehovoří explicitně o podpoře migrace, ale jeho slova tuto situaci velmi dobře vystihují. Multikulturalismus v jeho pojetí má znamenat „hravou dekonstrukci“ identit směřující ke zrušení jakékoliv distance mezi menšinou a většinou. V praxi toho však nelze dosáhnout ani tak hravostí jako spíše masovým přistěhovalectvím, které má vytvořit to, co Stefanie von Bergová označuje termínem „suprakulturní společnost“.
O změně migrační politiky
Pohlížíme-li na tyto experimenty progresivně liberálních utopistů z hlediska příslušníků malého národa, který musel ve své historii bojovat o holé přežití, pak se podobný projekt jeví především jako projekt likvidující dosavadní emancipační úsilí malých národů. Srovnáme-li hitlerovské plány na germanizaci českého prostoru s dnešními plány na multikulturalizaci evropských zemí, pak sice musíme po pravdě konstatovat, že hitlerovské plány byly mnohem brutálnější, co se zvolených prostředků týče, ale ve svých cílech se liberální projekt tomu fašistickému nemálo podobá. V obou případech jde o to, aby evropské národy přestaly existovat jako národy a uvolnily tak místo sjednocené Evropě. Pro Čechy, Poláky a další oběti nacistické agrese je jen malou útěchou, jestliže nynější němečtí sjednocovatelé zahrnují do svých plánů i sebelikvidaci německého národa.
Lze snadno spočítat, že při zachování současné migrační politiky je marginalizace původního evropského obyvatelstva pouze otázkou času. To otevřeně konstatují i někteří z „levicově“ liberálních politiků, kteří se na tento stav „těší“. Pokud si evropské národy přejí zachovat svou kulturní a historickou identitu, pak je nutné skutečně razantní snížení přistěhovalectví. To však vyžaduje zásadní změnu politického paradigmatu.
Budeme-li realisticky uvažovat o této změně, aniž bychom řešili, jaké výroky jsou pro liberální mainstream ještě přijatelné, pak se nabízí nejspíše tento závěr: Je nutné vyměnit současné mocenské elity. Jednak v této věci selhaly, jednak jsou ve věci natolik zaangažovány, že nemohou změnit své postoje. Dokladem jsou propagandistické kampaně a mocenské intriky proti politikům, kteří usilovali o odlišnou migrační politiku (kampaň proti Viktoru Orbánovi, odstavení Mattea Salviniho a Sebastiana Kurze s podporou německých a eurounijních mocenských elit).
Je třeba říci, že politické zlo v žádném případě nepředstavují migranti, ale výhradně ti, kteří podněcují masovou migraci, aby ji zneužili pro své politické cíle . Je jen přirozené, že se přistěhovalci chtějí dostat do Evropy, jestliže sociální dávky v Německu několikanásobně převyšují průměrný plat v řadě afrických zemí. Avšak tvrzení liberálů, že není nic zlého na tom chtít se mít lépe, nelze přijmout jako platný argument. Zájem společnosti musí mít přednost před zájmem jedince „mít se lépe“, v opačném případě bychom mohli stejný argument použít k legalizaci krádeží a loupeží. Je selháním intelektu, pokud si kdokoliv levicového ražení myslí, že přesídlení milionů lidí nějak řeší ekonomické rozdíly mezi státy. Reálně to znamená jen tunelování národních sociálních a azylových systémů pašeráckými organizacemi. Dnes se již v souvislosti s násilnostmi ve Francii hovoří zcela jasně o selhání integrace, kdo chce však být přijatelný pro liberální média, ten se pečlivě vyhýbá tomu, aby pojmenoval hlavní příčinu tohoto selhání: Přílišné množství přijatých migrantů.
Absence „migračního stropu“ je pro liberální myšlení příznačná. Domnívám se, že i stoupenec vítačské politiky by musel koneckonců uznat, že Česká republika by reálně nemohla v jednom roce přijmout sto milionů migrantů. Přesto si myslím, že řada liberálů by se odpovědi na explicitně položenou otázku, zda je něco takového možné, vyhnula. Pro ilustraci stojí za to zmínit, že ve Švédsku bylo do některých malých obcí umístěno více migrantů, než kolik zde žilo původních obyvatel. Opravdu Švédové věří, že se takto budou migranti integrovat do švédské společnosti? Skutečnost, že tato politika umísťování migrantů do malých obcí je už reakcí na vznik městských ghett, vzbuzuje spíše útrpnost.
Domnívám se ovšem, že ani konzervativní kritici migrace nepojmenovávají příčiny selhání adekvátním způsobem. Jistým způsobem přeceňují negativní roli islámu a patrně v zájmu větší přijatelnosti svých postojů zdůrazňují úspěšnou integraci jiných menšin. Islám možná integraci komplikuje, přesto je množství přistěhovalců důležitější. Byla by snad marginalizace původního obyvatelstva dobrem, pokud by se novou většinou v příslušných evropských lokalitách neměli stát Arabové a Turci, ale místo nich třeba Číňané, Rusové nebo Američané?
Žádoucí změna paradigmatu migrační politiky by měla být završena jasným odsouzením její dosavadní podoby. Bylo by dobře zaznamenat všechny projevy ideologicky motivované proimigrační činnosti, ať už ze strany politiků nebo neziskových organizací. Ve správnou dobu by pak mělo nastoupit prověření této činnosti z hlediska možného spáchaného zločinu a postavení pachatelů před soud.
Ačkoliv marginalizace původního obyvatelstva by si zasloužila být chápána jako zločin, přesto není jisté, zda ji lze postihnout na základně platného práva. Nejspíše se nabízí spojitost s podporou genocidy a u některých specifických projevů snad souvislost s podněcováním etnické a rasové nenávisti.
Otázka, zda marginalizaci lze označit za genocidu, nepochybně vyvolá spory. Pokud omezíme definici genocidy na násilné počínání, jak to činí Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia OSN , pak z toho prostá marginalizace prostřednictvím migrace patrně vypadne. Nicméně jiná vymezení počítají i s postupy, které nejsou přímo násilné. Autor pojmu genocida, právník Raphael Lemkin, napsal v roce 1943: „Obecně řečeno, genocida neznamená nezbytně okamžité zničení národa, s výjimkou masového vraždění všech členů národa. Úmyslem je spíše projev koordinovaného plánu různých akcí cílených ke zničení esenciálních základů života národnostních skupin, s cílem zcela zničit skupiny samotné. Úmyslem takového plánu je dezintegrace politických a sociálních institucí, kultury, jazyka, národního cítění, náboženství a dokonce individuálních životů osob patřících k takové skupině.“ Do tohoto pojetí již marginalizace nepochybně spadá.
Na liberální straně se lze setkat s obavami, že změna migrační politiky povede k posílení fašismu. Přiznejme si, že tyto obavy jsou opodstatněné. Pokud však nositelé těchto obav nejsou ideologicky úplně zaslepení, pak jim musí být jasné, že fašisté představují mezi odpůrci vstřícné migrační politiky jen nepatrnou skupinu. Nejpodstatnější okolností je však to, že riziko fašistické recidivy zvyšuje naopak trvání na masivním přistěhovalectví až do hořkého konce. Pokud liberálové chtějí scénáři, jehož se obávají, zabránit, pak existuje jedna dobrá věc, kterou mohou udělat: Využít svého stávajícího vlivu k tomu, že sami rozhodnou, kterým protiimigračním politikům předají moc. Ne všichni liberálové jsou stoupenci nové „suprakulturní“ společnosti a někteří možná ani nevěří, že se něco takového chystá. Tito liberálové si však budou muset vybrat – buď se postaví na stranu marginalizace (která může být později kvalifikována jako genocida), nebo si zvolí stranu revize.
Adam Votruba
The post Pravda a lži kolem migrace: Mimikry vítačské politiky first appeared on Pravý prostor .
