FILIP ŠEBESTA
Žijeme stále více ve světě, kde jsou pravidla hry určována někde jinde a někým jiným. Jen zdánlivě se jejich tvorby účastníme my sami. Nejde o akademickou diskusi nad běžnému člověku možná málo srozumitelnými a abstraktními pojmy, jako je suverenita, jde o možnost skutečně demokraticky vybírat politiku v závislosti na vlastních zájmech a vůli. To se zdá být možné stále v menší míře.
Množina přípustných výsledků demokratické volby je předem zužována. Voliči nedostávají teoretické nekonečné množství variant, ze kterých by si mohli vybírat. To z logických důvodů samozřejmě nebylo možné nikdy, v extrémním případě totiž platí co člověk, to názor . Nějaká míra redukce zde přirozeně byla vždy. Problém je v tom, že ona množina přípustného, tedy prostor, v němž se můžeme pohybovat, se dnes neúnosně zmenšuje. Demokracie nabývá podoby jakési oktrojované vnucené volby z předem uznaných možností. Pohyb je možný pouze po vyznačených stezkách, kolem kterých jejich správci postupně budují oplocení.
Tam kde dříve bylo ještě možné na národní úrovni rozhodovat o cestě, kterou se bude společnost a ekonomika ubírat, stojí dnes předem vytyčené závazné mantinely. Řeč je nejen o liberálním mediálně politickém kartelu bránícím si svou moc před tzv. populisty, ale samozřejmě také o úzce s ním souvisejících politikách Evropské unie. Je nám sice nepřetržitě vysvětlováno, že se jejich tvorby můžeme aktivně účastnit a tak ovlivnit jejich finální podobu nebo je dokonce odmítnout, ale všichni velmi dobře víme, a přiznávají to v soukromí i politici, že reálná šance cokoli změnit je zcela minimální. Několik zbývajících jedinců je z tohoto stavu upřímně nešťastných, mnohým či spíše většině ostatních tento stav, který je vyviňuje ze zodpovědnosti spojené s rozhodováním, naopak vyhovuje. Je to podobné jako s mandatorními výdaji a indexačními automaty, které rozšiřují na národní úrovni podíl výdajů, o nichž se nehlasuje. I když ty by teoreticky odvážný politik byl schopen zredukovat na únosnou mez. Zvrátit vůli Německa a dnes stále častěji i Evropské komise je ale prakticky nemožné.
Petr Fiala to dobře ví, dosvědčuje to koneckonců celý jeho přístup k unijní politice. Premiér často dává najevo, že on na rozdíl od svých předchůdců evropské politice a jejímu fungování rozumí na základě své expertní politologické znalosti. Napsal o unii přeci tlusté knihy, podle kterých se studenti učí už řadu let. To je z politologického hlediska možná relevantní, ale pak je tady ještě praktická politika a její výkon, a to je docela jiná disciplína. Petr Fiala poučen svým mnohaletým bádáním rozhodl se přistupovat k evropské politice tzv. konstruktivně, na rozdíl třeba od obchodnického přístupu Babišova nebo od potížisty Orbána. Znamená to nedělat problémy, neprotivit se, nevyčnívat a čekat, že za náš dopředu avizovaný souhlas budeme nějak odměněni. To sice možná přináší politické body u domácích liberálních diváků a medií a uznalé pokyvování v Bruselu, ale z hlediska zájmů země fakticky lépe funguje drsná politika třeba zmiňovaného maďarského premiéra. Prodají nás Poláci a Maďaři při jednání za ústupky pro své země? No tak to dělejme stejně. Ale ani přes tuto pragmatickou politiku neztrácejme ze zřete principiální kritiku povahy celého integračního procesu, v němž autonomie unijních institucí v posledních letech neúnosně narostla.
Právě v tomto duchu Petr Fiala také například tvrdí, že nemá žádnou cenu se bouřit proti Green Dealu, a vysmívá se všem, kdo tak činí. Alibisticky samozřejmě nikdy nezapomene upozornit, že to byl jeho předchůdce, kdo konstruktivistický plán podepsal, aniž by však dodal, že on jej k nepodpisu tehdy nijak výrazně netlačil. A můžeme dnes jen spekulovat, zda by tehdejší opozice v případě Babišova odmítavého postoje naopak netlačila expremiéra k přijetí.
Takto fungující oktrojovaný svět ovlivňuje stále více naše životy a domácí politické rozhodování. O tom, jak silně je zakořeněn v mentalitě současných politiků, svědčí i článek ministerského předsedy, který minulý týden publikoval deník Právo (Proč se kabinet zabývá cenami potravin, 14. 9. 2023). Petr Fiala v něm obhajuje svá jednání s potravináři o cenách potravin jednak jejich velkými zisky (sic!) a na druhé straně pak skutečností, že jsou zároveň příjemci nemalých dotací. „[V] bohatě dotovaném sektoru má stát nejen právo, ale i povinnost sledovat, co se s veřejnými prostředky děje. … Vláda naštěstí potraviny neprodává, trh neřídí a ceny nestanovuje. Trh funguje. V tomto případě však do něj významně zasahují dotace z veřejných peněz. To je důvod, proč se vláda stará o to, zda jsou marže v zemědělství, potravinářství a obchodě přiměřené.“ Tolik slova premiéra.
Šance upravit dotační byznys úzce spojený se společnou zemědělskou politikou je možná minimální. Ale konzervativní pravicový premiér v textu ani náznakem nepřipustí principiální spornost samotných dotací. Naopak, bere je jako danost, a dokonce si na jejich základě nově osobuje právo mluvit do cenotvorby. Až budou ceny a marže odpovídat jeho představám, začne řešit množství produkce, které bude odpovídat netržním cenám? V duchu Reaganovy věty: když to funguje, zdaň to, když to funguje dál, zreguluj to, a když to fungovat přestane, začni to dotovat?
V naší dotacemi prosycené ekonomice se dotuje kde co a kde kdo . Bude „pravicová“ vláda zkoumat marže a zisky i v jiných odvětvích, protože jsou příjemci veřejných peněz? Ocitli jsme se ve změti regulací a dotací, ve kterých se nikdo nevyzná a jejichž problémy řešíme opět regulacemi. Představa, kterou nově vytýčil předseda vlády, je jen logickým krokem k dalšímu narůstání moci státního a byrokratického aparátu, který slibovala vláda omezit, a k dalšímu potlačování tržních principů. Jak někdo nedávno trefně poznamenal, výmluva, že Babiš by to dělal ještě hůř, už dnes opravdu nestačí.
FILIP ŠEBESTA
The post Oktrojovaný svět (nejen) ministerského předsedy first appeared on .
