Český rozhlas do toho hned po TV Nova šlápnul ve výchově k lepšímu já. Bude ukazovat, jak se dá zmenšit náš emisní otisk na klimatu planety Země. Třeba moderátorka Adéla Gondíková oznámila, že bude doma chovat škvory. Protože škvoři prý žerou mšice. Hana Řičicová zase bude jako tělo bez duše bloudit Prahou a hledat, kde by zakompostovala zbytky od oběda (pozor na tašky a kabelky, co my víme, jak dalece chce paní Řičicová svůj kompostovací fetiš dotáhnout). Jan Pokorný, věren svému příjmení, vymění pohodlné auto za nepohodlný skútr. My v Krajských listech.cz jdeme s dobou a začneme své čtenáře také převychovávat k uvědomělosti.
„Projektem Udrž to! Sedm dní pro planetu se Český rozhlas připojuje k Týdnu udržitelného rozvoje. Tři moderátoři se budou snažit zlepšit své denní návyky, Jan Kaliba se v seriálu zaměří na palčivé otázky ochrany klimatu a v pravidelných pořadech nabídnou stanice Českého rozhlasu témata spojená s udržitelností,“ píše Český rozhlas jako upoutávku na týden celonárodní socialistické sklizně brambor, totiž záchrany planety. I u nás se umí šetřit planeta. A jak.
Letos už jsem třeba po čtyřicáté první nebyl na dovolené. Dobře, kecám, nedaleko máme takový pěkný úhor s kamením, říkáme mu skrýš. Tam chodíme s dětmi. Jsou tam potůčky. V těch se hrabeme pro radost. Děláme přehrady a potůčkové odnože. Není to úplně moře, ale co, aspoň nešlápneme na mořského ježka.
Také jsme před rokem přestali kupovat taková ta pitíčka s brčkem . No jo, řádili jsme a emisně jsme se s pitíčky projevovali jako hulváti. Do loňska. Ale pak přišla moudrá Evropská unie, udělala brčka z papíru a napustila je jedovatým lepidlem. Tak už tu břečku nekupujeme. A netvoříme tak odpad. Letos jsem se dokonce naučil dělat šťávy z darů přírody. První pokusy byly podivné, ale co už. I když, ten cukr, který za dva roky vlády vyskočil z dvanácti na čtyřicet korun, to je pěkná fialovina.
Letos prvně jsme měli úrodičku. No co, předtím jsem na zahrádku kašlal a pěstoval tak leda šťovíky. Letos se to obrátilo a jídlo odhadem na měsíc jsme si vypěstovali svépomocí. A to vám povím, to je pocit, když je den sklizně brambor. Jak se ti kulihrášci kutálejí zpod motyky. Brambory větší než moje pěst. Pak brambory na másle, s obalenou cuketou a řev potomstva, že tohle žrát nebudou. Snižovat emise a neremcat, dí moudrý otec a začíná snít o vepřovém, žvýkaje u toho cuketu. Příští rok tu nesympaticky ekologickou zahrádku budeme rozšiřovat. Třeba vypěstujeme poživatiny i na dva měsíce. Víc toho nebude, nemám pole lán. Ale potomstvo se mi za to nepoděkuje.
Ne, ne, poslední rok žijeme nadmíru ekologicky. Kupujeme jen to nejnutnější, protože už nezbývá na nic jiného. Dobře to premiér Fiala vede. Plánoval jsem před dvěma roky i to, že bych si konečně udělal řidičák. Na vesnici bez auta je to, přiznávám, k nepřežití. Jak elegantně mě z toho běh dějin vyléčil. Nic nebude, na vlak a tahat všechno v ruce. Třeba taková okna. Mám tři, která bych rád odtáhnul ke sklenáři. Ale neunesu je tam. Prostě ne. A přízeň se mi nechce pořád otravovat. A tak jsou taková nevzhledná a nepěkná. Ne, neprofukuje nám, jsou dvouvrstvá, ale jedna vrstva je prostě s dírou. Takže jsou jednovrstvá s takovým pěkným abstraktním přechodem do druhé vrstvy. Zase uznejte, je to svým způsobem ekologické. Neplýtváme zdroji. Už jen proto, že za poslední rok na zdroje nejsou zdroje.
Nebo to o tom stropu. V jedné neobývané části domu jsem chtěl hnout se stropem. Potřebuje opravit. A jak si teď připadám ekologicky uvědomělý, když se mi na opravu ještě nepodařilo našetřit. Nekoupím prkna, trámy, vruty, nezatížím planetu. Dobře, že je strop rozbitý. Sice mě z toho obchází chmury, ale klima si u mého domu výská a skáče radostí. A to je dobře.
Ale ne, zdroje by třeba i byly, ale jen za mou existenci po mně stát vyžaduje přes deset tisíc měsíčně výpalného a chystá všem ještě naložit. Když jsem psal na úřady, že s takovou už budu mít obtíže utáhnout rodinný rozpočet, úřady mi velmi ekologicky ani neodpověděly. Každá odpověď totiž vede ke zvyšování emisí. Což ví jistě každý, kdo pracuje na úřadech na oddělení neodpovídání a ignorování.
Výše uvedené není lamentování nad vlastní chudobou. Jen poukázání na to, že ne všichni mohou přesedlat z auta na skútr a říkat tomu ekologie. Všechny dopady nynějších opatření schytá přednostně skupina obyvatel, kterou lze v kolonkách fronty na dávky najít pod označením rodina. Kdybych se svým platem žil jako svobodný mládenec, žiju si vlastně jako král. S dětmi je to jiná. Dnes (psáno včera) budu platit za lidovku pro dvě děti. A u toho si budu říkat – tak tohle, milej pane, tohle už je luxus. To se ti vymstí. Lidovka, ty nenažranče. A to mi ve čtvrtek, když jsme s dětmi byli v lidovce poprvé na koukanou a na zápisu, v optice vyměřili, že musím nosit brýle. Další luxus, sakra, s kterým ani pojišťovna nepomůže.
Ale zase mě hřeje u srdce, že to všechno dělám pro planetu. Sice za celý život ušetřím tak půl minuty jednoho letu vládního speciálu našeho premiéra, ale co… když takhle budeme šetřit všichni, ušetříme premiérovi na jednu celou cestu do nějaké zadnice, do které se bude oddaně zavrtávat a tam dělat špatná rozhodnutí ve prospěch nějakého protektora. A o to jde přednostně. Někdo šetřit musí, když jiní to nedělají. Jdu obrátit houby, co je mám na sluníčku, aby se pěkně vysušily a v zimě bylo co na talíř. Cena pohonných hmot zase stoupá a experti na zdražování tvrdí, že za chvíli benzin budeme mít dražší než Poláci až o osm korun. A to znamená jediné – bude hůř. Houby se šiknou. Jen jedno mě děsí, že ty na sluníčku se sušící houby vypouštěly do ovzduší příliš oxidu uhličitého. To by mě ranilo, kdyby měly stromy něco na přilepšenou.
Chudoba je součástí společnosti, musí se o ní mluvit. A co je lepšího, než vlastní zkušenost. Deklarace vládních kolouchů ji nevymýtí, naopak, zdá se, že ji prohlubují a rozšiřují. Dám se na dráhu spekulanta u ČEZu, tam bude víc oběživa. Pak si budu moci také, jako nějaký nerozuma z Prahy, co neví, co roupama, založit škvorovník a hlásat do světa, že na mně a mých škvorech leží záchrana celé, celičké planety.
Zdroj
