ŠTĚPÁN CHÁB
Jsem kardiak. Neukázněný, ale srdnatý, abych tak řekl. Posledních čtrnáct dní na mě útočil bubák inkfartu. To si tak lehnete do postele, zavřete oči a chytáte se ramínek prvního snu, když přijde ledová sprcha. Drtivá bolest na hrudníku, jako kdyby si na něj sedl slon. Ještě to nebyl infarkt, chyběl jen kousek. I zavolal jsem svému kardiologovi s otázkou, jestli by nebylo dobré poslat mě do nemocnice na katetrizaci cév. I stalo se. Dnes, ve středu ráno, nástup pod skalpel. Nikdy jsem se nijak zvláště nebál. Už jsem to podstoupil čtyřikrát. Až dnes je to trochu o nervy.
Přistála mi před očima totiž zpověď MUDr. Daniela Suka , lékaře anesteziologie ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Ten psal o novém pojetí lékaře jako automatu na nekonečnou práci. Dovolím si jej citovat (na publikování jsem se jej neptal, svou zpověď zveřejnil na svém veřejném facebookovém profilu, tak snad mé použití jeho slov nebude brát jako nějaké přistižení cizoložníka):
„Tuhle směnu jsem začal včera ráno v 7:15 organizační domluvou s kolegy, pak chirurgickým hlášením, po kterém jsem měl na starosti anesteziologická vyšetření před operacemi. Včera přišlo nadprůměrně hodně lidí. K normálním cca 15-20 pacientům devět akutních příjmů, všechny na sál. K tomu mi chodili premedikanti na pondělí, takže jsem celkem za osmihodinovou směnu vyšetřil osmnáct lidí. Průměrná doba na jedno konsilium je 20-40 minut podle obtížnosti. Je potřeba pozorně přečíst stohy dokumentace a pro každého navrhnout správný plán. Přehlédnete výsledek, špatně něco předáte a někdo může být reálně poškozený.
30 minut krát 18 je 9 hodin. Tudíž si asi dovedete představit, že v době mezi 8:30 a 15.30, kdy jsem přebíral noční, jsem se opravdu nenudil. Dovolil jsem si celých deset minut obědvat.
A pak teprve začalo to pravé – protože jsme měli sedm výkonů do služby, k tomu tři periferní bloky, dva pacienty s poškozenými játry, jednu pacientku s těžkou hypokalemií… mezi výkony jsem měl sotva minutu nebo dvě pauzy – doslova. Administrativa je obří.
Dopřál jsem si pauzu na večeři, cca kolem deváté. Pět minut. Snažím se nevnímat, co dvě půllitrové plechovky energeťáku dělají s mým žaludkem a srdcem.
…u posledního výkonu už cítím, že opravdu nejsem ve formě. Sestra vypráví, že minulý týden laborantka z rentgenu v půl třetí ráno vyčerpáním zvracela. Je mi trochu šoufl, ale zatím to dávám.“
A s vědomím toho, že budu další číslo v lékařově permanentně nabitém programu, že jen přispěju k jeho vyčerpanosti a panice z toho, že nestíhá, že může cokoliv zkazit, že tím může člověka zabít, že jej pak budou honit, chronicky nevyspaného a vystresovaného, po soudech, se toho zákroku trochu obávám. Vím, z vlastní mnohé zkušenosti, že lékaře máme špičkové, velmi ochotné, vstřícné. Ale je na místě se ptát, jestli je dobrý nápad se je pokoušet takovou zátěží zabít. Nebo zda je donutíme vykašlat se na to a prostě odjet do zahraničí, kde jsou mnohem lidštější podmínky pro práci, kde z lékaře nedělají hadr na holi, který svůj kolaps oddaluje často silou vůle.
Při mém posledním angažmá na nemocničním lůžku mě vyvedlo z míry, že lékař, který mě přijímal s infarktem, mi dělal pomyšlení i druhý den navečer se svým popisem zákroku. To je zase v práci? Nebyl, on byl ještě v práci. Přičemž běhal od pacienta k pacientovi. Do toho se mi bez mála hodinu šťoural v tepnách pár milimetrů od srdce. Jak s únavou a mírou stresu vzrůstá pravděpodobnost, že udělá chybu a někdo zemře?
A jak k řešení věci přispěla současná vláda? K normálnímu pracovnímu poměru se lékaři můžou nově upsat i pod smlouvu o provedení práce, kde budou moci vykonat další přesčasové hodiny jako extrabuřta k jejich už teď vražednému nasazení. Můžou se upsat je nutné číst jako musí se upsat, protože ten lékař, který smlouvu na přesčasové extra hodiny nepodepíše, ten ty hodiny přehodí na své kolegy lékaře. Protože lékař v té nemocnici prostě musí být.
„Zdravotníci pracující v nepřetržitém provozu lůžkové péče by mohli nad rámec stávajících 416 přesčasových hodin pracovat dalších 416 hodin, a u zdravotnické záchranné služby dokonce 624 hodin ročně,“ spočítala pro server E15 advokátka Klára Rücklová z advokátní kanceláře GHS Legal. No nezní to jako báječné řešení problému? Prostě lékař pojede na dvě smlouvy. Ten na jednu smlouvu bude pracovat, ten na druhou odpočívat. Pak se prostřídají. Jen je blbé, že to bude stále tatáž osoba jednoho lékaře. Jen se dvěma smlouvami. Ale papírově to bude tradiční česká cesta.
Bolesti se vracely plných čtrnáct dní. Jen jsem vyrazil ven, už před domem mě to chytalo. Od pondělí je to lepší, začal jsem si tedy pohrávat s myšlenkou, že objednaný zákrok odvolám, uteču před tím. Naše milá šéfredaktorka mi ovšem tak krásně vynadala a vysvětlila, že mě nechá zdechnout v pangejtu, pokud se jí ve středu nebudu hlásit z nemocničního lůžka, až jsem zkonstatoval, že má pravdu. Za týden mě to třeba potká zase a bude to vyslovený vozembouch. To radši plánovaný zákrok. Aspoň doktorovi nevpadnu se sanitkou do rozesněného snu. Ale prostě budu naplánovanou položkou v jeho nekonečném seznamu práce. Ach jo. Chudáci doktoři. Chudáci pacienti. Chudák Česká republika.
Štěpán Cháb, Krajské listy
The post Strach z operace, strach z českého zdravotnictví first appeared on Pravý prostor .
