STANISLAV VÍTEK
Švédsko v posledních desetiletích proslulo liberálními poměry a uvolněnou imigrační politikou. Dveře byly doširoka otevřeny. Tento přístup vyústil ve vážné problémy, které mnozí odmítali vidět: komunity cizinců žijící v oddělení, prudký růst násilí a sexuálních útoků, otevřená válka gangů. Fenoménu se věnujeme ve volné trilogii textů; čtete první z nich.
Zhruba před dvěma roky jsem se účastnil debaty na téma integrace obrovského množství cizinců ve Švédsku. Tehdy ještě u řady lidí panovalo přesvědčení, že skandinávská země příchod migrantů a jejich integraci v zásadě zvládá a násilnosti jsou jen „izolované drobnosti“, které rozhodně nemůžeme považovat za odraz skutečnosti.
Realita ale byla zjevná a pamatuju si logickou otázku jednoho z mých přátel, která na té debatě zazněla: Pokud policie nedokáže vynutit dodržování práva na „svém“ území, neměla by nastoupit armáda? Živě si pamatuju, za jak naivní jsem ten dotaz pokládal. Něco jako armáda v evropských ulicích? Natož ve spořádaném Švédsku?! To přece bylo nepředstavitelné. Znělo to jako čirý fantas.
Království násilí
Švédská benevolentní imigrační politika se dnes odráží v řadě negativních ukazatelů: Stát s téměř nejnižší mírou násilných zločinů spáchaných se střelnou zbraní se za pouhých dvacet let dostal na opačnou stranu tabulky a přidal k tomu mezi lety 2011 a 2018 rekordních 116 (!) útoků ručním granátem .
Další temnou kapitolou jsou znásilnění, která jako téma s oblibou zdůrazňuje extrémní pravice i levice – ovšem z odlišných důvodů. První skupina poukazuje na počet případů, který je už 30 let nejvyšší v Evropě (v průměru deseti až dvacetinásobně vyšší než u nás), a vysoký podíl imigrantů z muslimských zemí mezi pachateli; ti druzí připomínají progresivní zákony, rozdíly v definici a větší ochotu emancipovaných švédských žen oznamovat znásilnění ve vztazích, což má statistiku při srovnání s méně progresivními státy pokřivit v neprospěch Švédska.
Toto „liberální“ vysvětlení by logicky vyžadovalo vyšší procentuální objasněnost těchto zločinů ve Švédsku, než je třeba u nás, což se ale neděje. Přidávají se k tomu specifické případy hromadných znásilnění. Švédská vláda data o „imigrantském“ původu pachatelů pro jistotu nesbírá a nezveřejňuje, musí je tak dávat dohromady výzkumníci a publicisté na základě analýzy veřejně dostupných dat ze soudních síní.
Morální velmoc. Nebo velmoc znásilňování?
Jedna z nejnovějších studií je z roku 2021 a zjistila , že z 3039 pachatelů starších 18 let odsouzených za znásilnění v období 2000–2015 mělo 60 % přistěhovalecký původ, a většinou se navíc narodili mimo Švédsko.
Novináři švédské veřejnoprávní televize před časem zjistili , že v případech, kdy oběti útočníky neznaly, byl podíl sexuálních delikventů narozených v zahraničí nad 80 %, zatímco jejich počet v populaci je opačný, tedy zhruba 20 %. Zhruba 35 % z těchto pachatelů pocházelo z Blízkého východu či severní Afriky a 19 % z dalších afrických regionů.
Skandálem tehdy byla reakce švédské policie, která ženám z vyloučených oblastí v podstatě doporučila prostě „nevycházet ven“, a pokud, tak jedině v „konzervativním“ oblečení, které bude v souladu s představami muslimů, protože jinak pro ženy nemůže nic udělat.
Na tyto zprávy, sesbírané uprchlicí ze Somálska a aktivistkou Ayaan Hirsi Ali v knize Prey: Immigration, Islam, and the Erosion of Women’s Rights mnozí reagovali slovy o konspiračních teoriích a výmyslech (například fact check od agentury Reuters ), v lepším případě bylo reakcí jen ohlušující ticho.
I bez této anekdotické evidence je z pouhých čísel násilné kriminality a ekonomických ukazatelů (o tom více příště) zcela evidentní, že Švédsko má s přistěhovalci obrovský problém, což ale liberální část spektra odmítá dlouhodobě uznat; zprávy o švédských no-go zónách byly označovány za fake news nebo byly shazovány coby dojmy laiků, co od klávesnice „nevidí realitu“. A to i dlouho potom, co existenci vyloučených lokalit, kde švédský stát není autoritou, oficiálně uznal někdejší šéf vládní rady pro migraci a později policejní prezident Dan Eliasson.
Podle Eliassonem dozorovaného reportu existovalo ve Švédsku už před pěti lety 61 „zranitelných zón“, z toho ve 23 z nich policie nebyla schopna efektivně pracovat a de facto v nich neplatily švédské zákony .
Švédská revoluce
Švédská společnost byla tak posedlá hyperkorektností, že si stát nedovolil v imigrantských čtvrtích ani manévry těžkooděnců, u nás (s trochou nadsázky) běžné na kdejakém druholigovém zápase ve fotbalu. Zločinci, kteří někoho znásilnili nebo zkusili zavraždit, byli propouštěni na svobodu s odůvodněním, že s ohledem na status imigranta nechápali dost dobře závažnost svého jednání.
Za vše to skvěle symbolizuje prohlášení bývalého premiéra Fredrika Reinfeldta. Ten svého času přesvědčoval publikum, že „ původní švédská kultura je barbarská “ a vše dobré do Švédska přinesla migrace a cizí vlivy – pozoruhodné tvrzení u země s tisíciletou historií, kde do druhé světové války imigrace takřka neexistovala.
I švédské zavírání očí před realitou ale zjevně mělo své meze.
Ve Švédsku se od migrační krize v roce 2015 výrazně zpřísnily imigrační zákony, upozorňovat na problémy, které jsou s příchodem cizinců spojené, přestává být tabu a volební výsledky tuto novou realitu odrážejí. Ústřední protiimigrační strana Švédští demokraté – fakticky strana „jednoho tématu“ – se postupně dostala ze tří procent v roce 2006 na dvacet procent v roce loňském. Stala se druhou největší v parlamentu a donutila celé politické spektrum zohlednit realitu a problémy spojené s nezvládnutou migrací.
Středo-pravá část spektra, tvořící v současnosti tzv. vládu z Tidö pod vedením premiéra Ulfa Kristerssona ze strany Umírněných se Švédskými demokraty zobochodovala protiimigrační opatření v legislativě, slovo při sestavování rozpočtu a zpřísnění zákonů s cílem lépe potírat gangy přistěhovalců za jejich podporu koalice v parlamentu.
Hon na gangy
A právě v poslední zmíněné oblasti – organizovaném zločinu – teď ve Švédsku nastává doslova revoluce; premiér Kristersson obvinil předchozí socialistické vlády z „nezodpovědné migrační politiky a neúspěšné integrace“ a po krvavém září, kdy gangy pozabíjely tucet lidí, oznámil, že vláda na ně spustí „hon“ a že je hodlá rozhodně porazit.
Pro srovnání: ve Švédsku bylo loni zastřeleno 62 lidí, Norsko a Dánsko evidovaly shodně čtyři mrtvé a ve Finsku, které má nejvyšší koncentraci palných zbraní na obyvatele v EU, to byly dvě oběti. Až vám příště někdo zase bude tvrdit, že „zbraně zabíjejí lidi a musí se zakázat“, víte, jakou statistiku použít…
Ale zpět ke Švédsku. Kristersson také oznámil, že vláda zvažuje nasazení armády, aby obnovila kontrolu, premiér už si dokonce pozval na konzultace jejího náčelníka. Něco takového je v civilizované evropské zemi naprosto výjimečné a ticho na levé části mediálního spektra je příznačné. Švédský pokus stát se morální velmocí Evropy v ten den oficiálně zkrachoval, i kdyby k nasazení armády ve švédských ulicích nakonec nedošlo.
Upřímně, armáda nemá mnoho možností jak přispět. S nadsázkou řekněme, že zatímco policie obyčejně řeší problémy co nejmírnější intervencí s maximálním ohledem na „vedlejší škody“, armády ve stejné situaci zpravidla volají palebnou podporu. Vojsko jednoduše není stavěné na policejní mise.
Lze si představit, že vojáci budou hlídkovat a teoreticky mohou suplovat útvary rychlého nasazení v momentech, kdy se policie setká s ozbrojeným odporem; v některých oblastech mají gangy palebnou převahu. Samotné hlídkování armádou by ale nejspíš mělo minimální vliv, pokud by vláda zároveň nevyhlásila výjimečný stav a nepředala armádě na tomto základě rozsáhlé pravomoci, které jí standardně nepřísluší.
Osobně jsem zažil hlídkování armádou v ulicích Bruselu těsně po teroristických útocích v roce 2016 a jeho efekt byl kromě zvýšené míry pohrdání a nenávisti, které přítomnost vojáků vyvolávala u části imigrantských komunit, takřka nulový.
Podle odhadů švédské policie je v zemi asi 30 000 lidí buď přímo zapojeno do trestné činnosti gangů nebo na ni má vazby. Organizované násilí se navíc v posledních letech rozšířilo z velkých měst i do menších obcí, kde se podobné problémy dříve vyskytovaly jen zřídka .
Rukojmí strážců morálky
Násilné konflikty o území a finanční zisk z trestné činnosti, často spojené s drogami podle náčelníka policie Anderse Thornberga představují „vážnou hrozbu pro bezpečnost země“, což se silně rozchází s tvrzeními nejrůznějších „strážců pravdy“, kteří k nám promlouvali v posledních letech a trvali na obrazu Švédska jako vyspělého socialistického ráje nezatíženého problémy. Asi to opět nebyl onen „opravdový socialismus“…
Ti stejní lidé, kteří dělali myšlenkový dozor (to je mimochodem švédská národní specialita, fenomén tzv. asiktskorridor , v podstatě sebecenzura a přehnaně opatrné vnímání toho, co je přípustné veřejně říkat) a obhajovali neudržitelné přesvědčení o prospěšnosti a zvládnutelnosti masové migrace za všech okolností, se nyní vzdají odpovědnosti za následky, které jejich roky trvající morální povýšenost přinesla celé zemi.
Dobrým ukazatelem této švédské zvláštnosti je ještě jednou porovnání se sousedním Dánskem. To se pokoušelo o podobnou politiku, ale po srážce s realitou bylo díky otevřené veřejné debatě lépe a rychleji vyhodnotit situaci. Pokud dnes přejedete most z Kodaně do Malmö, bude změna znatelná. Přestože obě města dělí jen tento kus infrastruktury, rozdíl v aktivitě přistěhovaleckých gangů je obrovský.
Poučení pro zbytek Evropy by mohlo znít v tom smyslu, že základem každé úspěšné politiky je aspoň otevřená diskuze o jejích následcích – bez předsudků, zbožných přání a vynucované názorové konformity. Bohužel i toto základní a banální poznání si musíme neustále připomínat. Dlouhý zástup ochotných cenzorů, kteří čekají s nataženou dlaní na veřejné peníze a vládní pobídky pro krocení naší veřejné debaty, je toho důkazem.
info.cz
The post Armádou proti migrantům: Jak se ze švédského ráje liberálů stalo krvavé bojiště cizineckých gangů first appeared on Pravý prostor .
