LUBOMÍR STEJSKAL
Dnes (25. října) jsem o tuto iluzi (zase) přišel. Stačilo přečíst si titulek. Třeba na Echu24: „Učitelka, která zpochybňovala ruské válečné zločiny, musí znovu před soud“.
Jsem zděšen a znechucen. Proč? Vysvětlím hned, jen před závorku vytknu dva klíčové body, aby nedošlo k omylu. 1) Od začátku ruské agrese proti Ukrajině stojím plně na straně Ukrajiny. 2) Z toho, co vím o „kauze Bednářová“ (z médií, jak jinak) mohu otevřeně říci, že s jejími názory nesouhlasím.
Takže o co jde? Proč to ostré vyjádření z mé strany? Protože jsem bytostně přesvědčen o tom, že jediným smysluplným a odůvodnitelným trestem pro M. Bednářovou bylo zbavit jí učitelského místa. Aby svoji interpretaci ruské agrese nemohla dál šířit mezi žáky.
To se také, pokud vím, stalo, M. Bednářová už učitelkou není – a tím měla tato kauza také skončit! To říkám jako podporovatel Ukrajiny a současně stoupenec hodnoty jménem svoboda slova. A také jako člověk, kterému leží na srdci přiměřenost ve vztahu justiční moc – občan.
Nikdy jsem se nemohl vnitřně smířit s tím, že M. Bednářová byla za své názory, ano hloupé, nepravdivé a já nevím jaké, honěná po soudech. A nyní zase bude.
Ne, za takovou demokracii jsem jako pěšák sametové revoluce v listopadu 1989 klíči nezvonil a v našem městě na demonstrace a jiné akce nechodil.
Když byla M. Bednářová první instancí osvobozena, vrátila se mi naděje, že tato postkomunistická demokracie se od mých ideálů příliš neodklonila. Dnes jsem tuto naději ztratil, a to bez ohledu na to, jak další soudní proces s touto ženou dopadne.
Nechci působit jako laciný populista, jsem jen prostý občan a prostý bloger, ale nemohu se nezeptat. To nemají soudy na svých stolech nekonečněkrát důležitější kauzy, než je tato? Donekonečna se zabývat něčím, co už je dávno reálně vyřešeno (M. Bednářová neučí) a co tedy nemá žádný smysl? Byla-li společensky nebezpečná tehdy, a společnost udělala náležité opatření, pak dnes je její společenská nebezpečnost nulová.
Omlouvám se, ale to budeme každého, kdo má jiný názor na ruskou agresi než já honit po soudech? A znovu a znovu a znovu? Co si tím chce tento režim dokázat? Stát, vláda, prezident, většina parlamentu jsou proukrajinští tak, jak nejvíc to jde. Stejně jako já.
Tak proč nenecháme M. Bednářovou na pokoji? Proč z ní děláme novodobého mučedníka v očích těch, kdo stojí na opačném názorovém pólu?
Ne, nerozumím tomu a ani nechci. Justiční mašinérie dělá v jejím případě neodpustitelnou chybu. Za sebe říkám: další těžká deziluze.
blogosvet.cz
The post Doufal jsem, že žijeme v normální zemi first appeared on Pravý prostor .
