MARIAN KECHLIBAR
Milí čtenáři, včerejší článek o konci Rakouska-Uherska vyvolal hodně reakcí; sarajevský atentát zjevně zajímá spoustu lidí. A ta nejčastější reakce zněla, volně zformulováno:
„Srbové byli parchanti, podporovali terorismus. Dobře jim tak.“
Kdybych na to měl zareagovat jednou větou, tak řeknu, že srbská vláda měla spoustu másla na hlavě, ale podpálit kvůli tomu celou Evropu za to nestálo . Leč jedna věta je málo, a proto vznikl tento neplánovaný článek.
What-if je v historii vždycky trochu zrádné téma, ale zároveň svůdné a zajímavé. Tak tedy, co by, kdyby?
Kdyby bývalo Rakousko-Uhersko jednalo v dobré víře a šlo mu opravdu jen o přiměřené potrestání Srbska po atentátu a zajištění vlastních hranic, mělo k tomu v létě 1914 velmi dobrou diplomatickou pozici.
Dnes je to poněkud překryto krvavými jatkami, které vzápětí následovaly, ale první reakcí evropské veřejnosti na atentát v Sarajevu byla sice mělká, ale opravdová vlnka sympatie k obětem. Starý císař byl považován za neškodnou fosilii na trůně, navíc bylo známo, že ho během jeho dlouhého života stihla řada osobních neštěstí (sebevražda syna, vražda manželky, poprava bratra v Mexiku). Na rozdíl od Viléma II., který svými divokými řečnickými projevy vzbuzoval v zahraničí občasný děs, měla Evropa roku 1914 k Františku Josefovi I. celkem tolerantní vztah.
Nepříliš dobře čitelný obrázek na těsně předválečném vydání Le Petit Journal, kde FJI říká “na tomto světě nejsem ušetřen ničeho”. Zdroj
Oběti ze Sarajeva pak ničím nevybočovaly z běžných morálních standardů své doby. Rozhodně nešlo o jakési bezohledné tyrany, u kterých by se dala jejich vražda vysvětlit nějakým seznamem napáchaných zločinů. Franz Ferdinand byl sice skoro až patologicky posedlý lovem zvířat – sbírka trofejí na Konopišti ve vás vyvolá otázku, jak to, že v těch lesích vůbec přežilo něco většího než myš – ale krev lidí na rukou neměl. Jeho žena byla normální matka středního věku se třemi dětmi, která nikdy nikomu nic neudělala a byla provrtána kulkou jen z ideologických důvodů. (Nebo snad proto, že se Principovi v kritickém okamžiku rozklepala ruka. Žádný zkušený střelec to nebyl a zabít skutečného člověka z bezprostřední blízkosti přece jenom není jen tak, i když k tomu máte dlouhou teoretickou přípravu.)
Naproti tomu pachatelé celého atentátu patřili přesně k té sortě radikálů, které se tehdejší evropský establishment bál nejvíc; k radikálním nacionalistům, kteří chtěli roztrhat mnohonárodní impéria a překreslit mapy. Do stejné kategorie globálních vyvrhelů už kromě nich patřili jenom anarchisté, kteří se tou dobou rovněž vyžívali v atentátech na hlavy států. V téhle situaci by neměli ani západní představitelé Dohody žádný důvod se stavět na stranu spiklenců ze Sarajeva a jejich pomocníků.
Kdyby Rakousko souhlasilo se svoláním nějaké mezinárodní diplomatické konference, o kterou se až do poslední chvíle snažil britský ministr zahraničí Edward Grey , a na ní pak předložilo byť jen chabé důkazy o tom, že srbská vláda toleruje na svém území rejdy radikálů, ocitli by se Srbové ve značně nevýhodné pozici. Jistě, Rusko by za nimi nejspíš stálo i tak, protože car Mikuláš II. měl na takové špatné rozhodování mimořádný talent. Ale třeba právě Velká Británie, tehdy nejvýznamnější velmoc světa, by na situaci nejspíš hleděla jinak. Britové neměli na Balkáně žádné kriticky důležité zájmy, s Rakouskem udržovali víceméně neutrální vztahy a Srbsko bylo z jejich pohledu jakousi exotickou a kulturně vzdálenou zemí, daleko míň politicky srozumitelnou než Súdán nebo Indie, které aspoň patřily k impériu. Zato měli bohaté zkušenosti s chaosem politického teroru z Irska a nenáviděli tenhle druh radikalismu jako mor.
Stát, který by upadl do podezření, že podobné věci podporuje, by v mírových podmínkách nemohl počítat s žádnou podporou Londýna. Stabilita v Evropě měla pro britskou elitu značnou hodnotu, už jen kvůli obrovskému objemu mezinárodního obchodu, který Británie s kontinentem provozovala. A anglická královská rodina byla právě tak zranitelná zbraněmi a bombami teroristů jako ta rakouská. Ve výsledku si myslím, že by Srbové odešli z takové konference s nasazeným obojkem a dlouhým seznamem věcí k urychlenému vyřízení. Možná by to v Srbsku samotném vedlo k občanské válce, protože organizace typu Černé ruky obvykle nedají svoji kůži zadarmo; ale mimo něj mohl zůstat v Evropě mír.
Jenže to by právě vyžadovalo tu dobrou víru, a ne chuť vydat se na dobyvačnou výpravu ve jménu nejhoršího zabijáka všech dob – státní prestiže. No, nestalo se. Výsledek známe všichni.
MARIAN.KECHLIBAR
The post Lépe tři roky sněmovati, než jeden rok válčiti first appeared on .
