ALEXANDER TOMSKÝ
Od strašlivého pogromu v Izraeli (7. října) víkend co víkend zaplavují ulice evropských měst zuřivé antiizraelské a antisemitské demonstrace muslimů a jejich levicových přívrženců oslavujících islamistické hnutí Hamás.
Ve svobodomyslné Británii, kde protesty nejsou zakázané, si troufla ministryně vnitra Suella Bravermanová kritizovat londýnskou policii za neschopnost zasáhnout proti demonstrantům vyřvávajícím genocidní hesla o svobodné Palestině od řeky (Jordánu) až k moři. V deníku Times naznačila, že policie možná s demonstranty sympatizuje, přestože protesty porušují zákon.
Okamžitě vypukl mediální spor o toleranci západní společnosti. Bravermanová, která je indického původu, rozezlila anglické politiky napravo i nalevo. Cožpak (tahle cizinka) nechápe, že svým výrokem prohlubuje konflikt s muslimskou menšinou? Proč by měla umírněná reakce policie vadit? Mluvit „o pochodech nenávisti“ zjevně podkopává její morální argumentaci, protože zvyšuje napětí mezi většinovou společností a muslimy. Emocionální demonstranti možná na chvíli ohrožují občanský pořádek, ale ministryně má hledat cestu ke smíření a nepřilévat olej do ohně. I kdybychom si mysleli, že někteří demonstranti nechtějí žít v souladu s našimi hodnotami, liberální demokratická společnost nesmí popírat vlastní zásady, tak nějak zněla kritika.
Zoe Strimpelová, židovská prominentní komentátorka pravicového deníku Telegraph, napsala: „Přiznávám, že mě virulentní antisemitské výkřiky vyděsily, ale za nic na světě nepochopím, jak nálepka ‚pochod nenávisti‘ zmírní obavy židovské komunity i odcizení muslimů. Mám-li to říct na rovinu, nepřeju si, aby mě někdo tímto způsobem obhajoval, a nechci, aby si rozumní muslimové mysleli, že je jejich vztah k naší zemi nenapravitelně beznadějný.“ Bravermanová porušila povinnou ohleduplnost vůči islámu, letitý konsensus britské elity, a premiér ji promptně z vlády vyhodil.
Konzervativní křídlo Konzervativní strany vidí spor jinak. Svoboda projevu je důležitá, tolerance je nepochybně velká ctnost a absolutně platí v osobní rovině. Na společenské úrovni je však zapotřebí zvážit hranici dobré vůle a snášenlivosti, jinak legitimujeme agresi a připustíme pozvolný rozklad společnosti. Islám je totiž ve své podstatě, jak nás ještě učili v 70. letech, kdy bylo v Británii muslimů málo, sektářské, mysogynní, puritánské a militantní náboženství, které, jak vyplývá z Všeobecné islámské deklarace lidských práv (1981), neuznává zásady západní společnosti ani náboženskou svobodu.
„Korán není náboženství míru, obsahuje zhruba 6000 versetů, nějakých deset vyhlašuje milosrdenství a 250 jich volá po svaté válce a zkáze nevěřících.“ A co teprve krvežíznivé hadísy (komentáře), které jsou nedílnou součástí islámu. „Muslimové, kteří chtějí žít mírumilovně, mají k dispozici nesvárlivé súry i velkolepé poetické pasáže, mnozí však jsou poháněni latentní nenávistí ke všemu nemuslimskému a vnucují svobodné společnosti diktáty svého náboženství. V evropských mešitách zaznívá čím dál zřetelněji dobyvačná poloha Koránu“ (P. Ouředník, Antialkorán aneb nejasný svět T. H.).
S fanatiky nelze polemizovat, jak kdysi prohlásil klasický liberál Karl Popper: „Ve jménu tolerance máme právo omezovat netoleranci“ (Svobodná společnost a její nepřátelé).
Bravermanová měla pravdu, když žádala likvidaci genocidních hesel a postih jejich nositelů, ale demonstrantů byly statisíce a policistů málo.
Alexander Tomský
The post Kde končí tolerance? first appeared on .
