ŠTĚPÁN CHÁB
Zabrousil jsem na zpravodajský server Al-Ddžazíra, placený a provozovaný naším velkým přítelem Katarem. Nakouknout přímo ke zdroji a zjistit, jak se to na Blízkém východě s úspěchem pere. A musel jsem zkonstatovat, že i u našich arabských přátel umí do propagandy šlápnout podobně jako my.
Al-Džazíra referuje o konfliktu v pásmu Gazy jednostranně . Stojí po boku Palestinců, oslavuje jejich mučednictví, popisuje zvěrstva izraelské armády, ukazuje rozstřílené nemocnice (ale tunely Hamásu jen okrajově), Palestince vykresluje pouze jako oběti, mluví o tom, že Palestinci bojují a trpí za arabský svět jako takový, za jeho hodnoty. V článcích není připomínaný 7. listopad a masivní teror Hamásu. Naopak, připomíná se historie Státu Izrael s důrazem na neoprávněnost jeho existence. Nebo přinejmenším nevhodnost jeho existence. Provolání ,od řeky až k moři…‘, naznačující likvidaci Izraele, je na denním pořádku.
Pro velké potěšení arabského světa pustila Al-Džazíra dlouhý živý přenos z posledního propouštění rukojmích. Před dychtivými kamerami byly plačící palestinské matky, bylo tam hrdé mávání palestinskou vlajkou, dojatí otcové hrdí na své zabité děti, hodně vášnivých projevů z rozdováděného davu, plných nenávisti k Izraeli. Na propouštění izraelských rukojmích a poukázání na to, kde je Palestinci vzali, jak moc plakaly izraelské matky, nebylo v několikahodinovém přenosu místo.
Al-Džazíra se tak stala součástí konfliktu. Budila a budí vášně, neinformuje čistě a objektivně, vyzněním reportáží, článků a rozhovorů vybízí arabský svět k nenávisti k Izraeli. A tím k prohlubování krize a možné eskalaci války. Zkrátka takové pěkné orwellovské rozdělení na My a Nepřítel. Jen ty pětiminutovky nenávisti se v podání Al-Džazíry protáhly na celodenní maraton.
Přískoky jsem Al-Džazíru sondoval dva dny, program byl stále stejný a stejně jednostranný. Teď jsem si mimoděk vzpomněl i na kosovskou krizi, kdy byla nedávno na spadnutí vážná roztržka mezi Kosovem a Srbskem. Al-Džazíra krizi pokryla rozhovorem s kosovským prezidentem, který světu vysvětlil zlo Srbska a jeho politiky. Reportér jen přikyvoval a nahrával prezidentovi úslužně otázky, které vedly k těm správných protisrbským odpovědím. Nějaké pochyby a otázky na tělo? Ale dejte pokoj. Když pracuje propaganda, pochyby jsou téměř zločin.
Reportování Al-Džazíry je velmi, velmi ideologicky začištěné na tu jednu jedinou správnou pravdu. Proč mám pocit, že je mi ta ideologičnost podobného zpravodajství známá snad až jako rodinný příslušník? Taková ta tupá jednostrannost, která přechází až do výsměchu, kdy všichni ví, že zfetovaná banda šílenců vnikla do Izraele a dělala tam naprosto neuvěřitelná zvěrstva, ale propagandista předstírá, že Izrael je v této věci sám šílený a měl by skončit před tribunálem v Haagu.
Máme podobné zpravodajství. Zpravodajství, které jako mopslík odezírá ze rtů mocných a vede jim válečnou kampaň. Zpravodajství, které na problémy hledí jednostranně. Green Deal, lidská práva, covid, migrace, válka na Ukrajině, energetika, EU, Trump, Čína… Zpravodajství, které neinformuje, ale vychovává. K nenávisti, ke strachu, k poslušnosti.
Udivuje mě, upřímně a skutečně mě udivuje, že zpravodajská média informují s úmyslem rozdovádět vášně války do ještě větších obrátek. A to se týká jak války v Gaze, tak i války na Ukrajině. Proč neinformují s důrazem na mírová řešení? A to jakéhokoliv konfliktu. Nikoliv s touhou prohloubit konflikt, zapojit do něj vášně lidí, celé společnosti, vytvořit z nás divoké opice, které umí všechno řešit jen kyjem. Důsledkem je úpadek celé společnosti, její faktické hladovění (formou zdražování, protože válka k ničemu jinému nevede), které jako kdyby média převáděla na hladovění po krvi nepřítele. Je snad úkolem médií udržovat souhlas společnosti?
Udivuje mě, skutečně a upřímně, že na takovou notu pochodové hudby do márnice naskočila i společnost jako taková. Taktovka v rytmu umíráčku lidskosti. V šedesátých letech i masivní protesty proti válce vedly k uzavření míru ve Vietnamu. Udivuje mě, že lidé nevolají po míru teď, ale nechali si vnutit představu My a Nepřítel. Je to až k uzoufání. No co, musíme nakrmit krvelačnou bestii válku. Nemusíme, ale přes média máme pocit, že musíme. No,… nemusíme. Kdybychom nechtěli. Jenže jsme My a Nepřítel. Tak tu bestii budeme krmit až do zemdlení.
Na závěr skladba, u které není ostuda brečet. Tohle je válka. Ne propaganda v médiích, která do války nutí.
Štěpán Cháb, Krajské listy
The post Když si propagandista podá ruku s propagandistou first appeared on Pravý prostor .
