JAN ZIEGLER
Byl to jeden z mnoha důkazů komunistické podlosti a věrolomnosti. Československo –sovětská spojenecká smlouva uzavřená 12. prosince 1943 patřila k největším chybám prezidenta Edvarda Beneše.
Vedla totiž nikoliv k osvobození, ale k nové – tentokrát sovětské okupaci Československa, vraždám, perzekucím a našemu podrobení zločinnému Svazu sovětských socialistických republik. Letos si připomínáme osmdesáté výročí této neblahé události. Britská vláda a zejména její premiér Winston Churchill byli proti čs-sovětské spojenecké smlouvě s tím, že odporuje britsko-sovětské dohodě.
Nesouhlasili s ní však i někteří českoslovenští politici, například ministr financí v čs. zahraniční vládě v Londýně Ladislav Feierabend. Ten si po schůzce s britským velvyslancem u našeho válečného kabinetu Philipem Nicholsem ve svém díle Politické vzpomínky /III/ poznamenal. „ R ozmluva s Nicholsem zanechala ve mně hluboký dojem a moje nedůvěra k Sovětům, zejména Stalinovi, nabyla nových rozměrů. Probíral jsem v duchu jejich skutky od Mnichova přes Polsko, baltské státy, finskou válku až po nedodržení slova daného Molotovem (sovětský ministr zahraničních věcí) ve věcí spojeneckých smluv. Byl to nepřetržitý řetěz ukazující, že Stalinova politika snažící se zvětšit území a rozšířit komunismus, nedbá na smlouvy, závazky a sliby…Nejsou řeči o všeslovanství, o přátelství k sousedům, o nevměšování do jejich vnitřních věcí, rozpuštění Kominterny a jiné Stalinovy skutky jen kouřová clona, která má zastřít pravé úmysly? Nechce Stalin po válce ovládnout střední Evropu?“
Byla to prorocká slova. Později se jasně ukázalo, že Feierabend měl naprostou pravdu, kdežto Beneš se ošklivě zmýlil. Je to dost nepochopitelné, protože sovětské válečné zločiny a podlosti byly v té době už všeobecně dostatečně známé.
Sovětští komunisté dali hned o rok později jasně najevo, že tato dohoda je pro ně pouhým cárem papíru. Tak v článku 4. smlouvy slíbili, … „ že budou jednat i v shodě se zásadami vzájemného respektování svrchovanosti a nezávislosti, jakož i nevměšování do vnitřních věcí druhého státu.“ Jinak řečeno Stalin a spol. se zavázali k obnovení Československa v předmnichovských hranicích včetně Podkarpatské Rusi a stvrdili to i písemně. To ale později věrolomně porušili! Na podzim roku 1944 Rudá armáda obsadila Podkarpatskou Rus, která byla legitimní součástí Československa. Proto tam naše londýnská vláda vyslala své zástupce, kteří měli toto území spravovat. Nicméně velení Rudé armády a tajné sovětské policie NKVD protiprávně znemožnili obnovení československé správy. Nedovolili mobilizaci zdejších obyvatel do Československé armády, nekomunisty odvlékali do gulagů a místní lidi nutili násilím hlasovat o připojení tohoto území k Sovětskému svazu, ke kterému nikdy v historii nepatřilo.
O tři roky později nám pak Sovětský svaz de facto zakázal účast v Marshallově plánu, jehož nepřijetí nás ekonomicky silně poškodilo a patřilo k prvotním příčinám zaostávání komunistického Československa za vyspělým Západem. Částečnou vinu na této situaci má ovšem i prezident Beneš, který udělil plnou moc k podpisu smlouvy za československou stranu čs. vyslanci v Moskvě Zdeňku Fierlingerovi a dopustil neurčité znění článku 5, ve kterém se píše, že obě strany se zavazují, že se nezúčastní žádného spojenectví nebo koalice namířené proti tomu druhému. Právě tento bod aplikovali Sověti vůči nám v tomto případě. Jenomže to byl nesmysl, Marshallův plán, co by plán na hospodářskou obnovu válkou zničené Evropy, nebyl namířen proti Stalinovu Rusku, ale výrazně pomohl západoevropským zemím k překonání důsledků II. světové války.
Prezident Beneš také neodhadl SSSR, o kterém se domníval, že se bude po válce demokratizovat. To byl strašný omyl! Ještě horší bylo, že Beneš nechtěl vidět gulagy, mlčel, když nám byla ukradena Podkarpatská Rus, nehnul ani prstem, když komunistická zločinecká NKVD násilím odvlékla z našeho území tisíce československých občanů do sovětských koncentráků na Sibiři (opět v rozporu s uzavřenou spojeneckou smlouvou).
Ne, tato dohoda neměla být nikdy uzavřena, protože způsobila zotročení a utrpení naší země.
Zdroje:
Dějiny českého státu v dokumentech, Zdeněk Veselý, nakladatelství Profesional Publishing, Praha 2012
SMERŠ Rok v táboře nepřítele, Nikolaj Siněvirskij, vydal ÚSTR, Praha 2014
Politické vzpomínky /III/, Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1996,
Edvard Beneš mezi Londýnem a Moskvou, Radka Kubelková, nakladatelství Epocha, Praha 2017
Jan Ziegler
The post Benešova cesta do sovětského otroctví first appeared on .
