KATEŘINA LHOTSKÁ
Pan ministr Martin Dvořák nedávno označil českou korunu za pidiměnu. Kdo neví, o koho jde, tak je to šéf Ministerstva pro evropské záležitosti. Což je vzhledem ke svému významu v podstatě takové pidiministerstvo.
Tato slova zazněla v rozhovoru pana ministra Dvořáka pro portál SeznamZprávy ( zde ) věnovaném právě otázce našeho vstupu do eurozóny. Což je v posledních dnech opět velmi přetřásané téma. Obzvláště poté, co se pro něj vyslovil ve svém novoročním projevu prezident Petr Pavel. Opětovně tedy zaznívají notoricky známé argumenty pro i proti. Nechme je však pro tentokrát stranou a zastavme se spíše u jiného jevu, jehož je přirovnání pana Dvořáka také projevem. Tím je neustále vytváření pocitu bezvýznamnosti Česka ze strany některých politiků.
V otázce přijetí eura se to projevuje například tím, že nás masírují floskulemi o „elitním klubu“ , do kterého bychom měli patřit. Jenomže eurozóna už dávno žádným „elitním klubem“ není. Jak totiž připomněl ekonom Lukáš Kovanda, velké většině jejích členů se od přijetí eura snížil rating úvěrové spolehlivosti, zatímco jejím nečlenům nejen že neklesl, ale řadě z nich (včetně Česka se svojí pidiměnou) se dokonce zlepšil ( zde ). Tento jev pan Kovanda vysvětluje „morálním hazardem“ spočívajícím v tom, že ekonomiky eurozóny mají tendenci více porušovat rozpočtovou kázeň spoléhajíc na to, že negativní důsledky se rozprostřou i na další země platící eurem. Tedy že dluhy zaplatí někdo jiný.
Nicméně problematika vstupu do eurozóny není jedinou oblastí, kde naši politici často používají argument o bezvýznamnosti naší země. Často tím totiž zdůvodňují také nutnost našeho co „nejpevnějšího zakotvení“ v rámci EU. Když máme zkrátka pidiměnu, tak jsme nejspíš také pidistát. Tedy ne že by evropská integrace nebyl dobrý nápad. Vše je ale otázkou míry. Přičemž onou hranicí smysluplnosti je to, zda takto vzniklé nadnárodní společenství svým členům slouží, nebo zda naopak členské státy slouží jemu. V případě současné EU platí dle mého soudu bohužel ta druhá varianta.
Naposledy se debata na téma většího či menšího začlenění naší země do EU rozhořela v souvislosti s otázkou zrušení práva veta a přesunu dalších pravomocí na bruselskou vrchnost. Návrh v tomto smyslu revidovat unijní smlouvy byl dokonce odsouhlasen europarlamentem, přičemž pro hlasovali především europoslanci za Piráty ( zde ). Pro je i prezident Petr Pavel ( zde ) a souhlasné hlasy zaznívají ze STAN ( zde ) a z TOP09 ( zde ). Znalci bruselských poměrů sice tvrdí, že vlastně o nic nešlo a že v současnosti nemají podobné návrhy šanci. Ale víte, jak je to s těmi jeskyňkami. Jen dva prstíčky strčíme…
Otázkou je, proč vlastně tito politici chtějí dobrovolně oslabit naši svrchovanost. Není bez zajímavosti, že jde o zástupce stran s menší podporou, které tak nemají dostatečnou politickou sílu realizovat svoje představy o fungování společnosti pomocí demokratických nástrojů a procesů. A tak toho podle mne chtějí dosáhnout jinou cestou. Tedy předat pravomoci ideologicky spřízněné bruselské vrchnosti, která nám zkrátka to, co oni nemají sílu prosadit, nařídí. Podobně postupovali za minulého režimu i komouši. Ti také neměli sílu prosadit svůj „program“ bez cizí vrchnosti. V tomto případě moskevské.
Pravda, je zde jedna zásadní odlišnost. Za bolševika byly totiž veškeré pravomoci národním státům formálně ponechány a jejich vazalství vůči Sovětskému svazu spočívalo ve faktické politické podřízenosti jejich komunistických stran moskevskému politbyru. A když někdo tamní soudruhy neposlouchal, zasáhli vojensky. Tak jako proti naší zemi v roce 1968. Z pohledu mezinárodního práva však šlo vesměs o akty agrese a tedy protiprávní. V případě, že předáme pravomoci do Bruselu, by to bylo ovšem jiné a z tohoto pohledu horší pro nás. Pokud bychom totiž byli přehlasováni v nějaké pro nás velmi důležité otázce a chtěli bychom kvůli tomu „rebelovat“, tak by šlo z naší strany o krok nelegální a právo by bylo na straně evropská vrchnosti.
Případným vstupem do eurozóny se tedy rozhodně nestaneme členy „elitního klubu“, ale spíše „spolku úvěrově méně spolehlivých“. A výměnou za právo veta získáme tak maximálně právo „držet ústa a krok“. Česko se zkrátka propadne do bezvýznamnosti. Co však s politiky, kteří ho do tohoto postavení chtějí dostat poukazováním na jeho údajnou bezvýznamnost současnou? Poslat je do Paďous. Tedy až na pana ministra Dvořáka.
Toho poslat do Pidipaďous…
Kateřina Lhotská
The post Česko jako pidistát a jeho pidiměna first appeared on .
