Po deklarovaném úspěchu své předchozí snahy „ dovzdělat “ české čtenářstvo pokračuje autor ve své snaze o veřejnou osvětu nápravou činnosti zlých médií, jejichž informování o Izraeli „ nemá s realitou nic společného “ (přirozeně s výjimkou médií, na která odkazuje sám autor, jako Guardian, New York Times, případně zprávy agencií OSN) a zejména hodlá odhalit „ Izrael takový, jaký je “.
V rámci tohoto úsilí o podporu veřejného blaha autor přechází od v minulém textu aplikovaných „hlubokých lidských příběhů“ k „tvrdé vědě politologicko-historické“. To je fajn, jelikož mám slabost pro humanitní vzdělání, a tak jsem si to rád přečetl pro případ, že by autor opomenul zmínit nějakou „drobnost“ či kontext, jak se mu to, snad nedopatřením, stalo v jeho předchozím výtvoru.
O demokracii aneb Proč Izrael není liberální demokracie
Úvodem máme dva obecné odstavce o tom, co je demokracie. Následně autor, patrně ve snaze nezatěžovat čtenáře, zavrhuje metodu sokratovského dialogu a pokrokově rovnou vypálí hlavní tezi „ Proč Izrael není liberální demokracie “. Zároveň má starost, „ aby byl text, co nejjednodušší “, a proto „ohleduplně“ založí svou argumentaci na jediném zdroji, jenž bude určitě objektivní a určitě nebude prezentovat situaci jednostranně. To vyplývá i z názvu tohoto zdroje: „ A regime of Jewish supremacy from the Jordan River to the Mediterranean Sea: This is apartheid “. Je to stejný postup jako vzít jeden článek z periodika jako A2larm nebo Haló noviny a na jeho základě hodnotit situaci v ČR. Nabízí se otázka, zda se ze strany autora jedná pouze o určitou intelektuální lenost nebo o záměr.
Prvním hříchem pranýřovaným ve zprávě je: „ Izrael je národní stát židovského lidu a právo na sebeurčení je vyhrazeno pouze jim. “, tj. prostá skutečnost, že národní stát je (zpravidla na základě historického vývoje) určen primárně osobám určité národnosti. Tedy ČR je postulována jako národní stát Čechů (míněno obyvatel Zemí koruny české, tj. včetně Moravanů a Slezanů), Francie jako stát Francouzů atd. Taktéž je vcelku přirozené a obecně platné, že na území daného státu mají právo na sebeurčení jeho občané a nikoli občané jiných států, což nevylučuje určité výjimky, ale ty jsou (nepřekvapivě) výjimečné. Rovněž není šokující, že občany se mohou stát i osoby původně jiných národností, které jsou ochotny se s přijímajícím státem identifikovat a přijmout v něm převládající kulturní zvyklosti. Je zvláštní, že v případě Izraele jsou tyto principy považovány za zavrženíhodné, i když zjevně není náhodné, že podobně založená kritika je uplatňována v „pokrokových“ kruzích i vůči jiným, převážně evropským, zemím.
Následně prezentovaným hříchem je: „ Další zmiňuje oddělenou a samostatnou vládu. Zpráva říká, že izraelský režim po celém území mezi řekou a mořem implementuje sérii zákonů a státního násilí, aby zvýhodňoval jednu skupinu lidí – Židů – nad Palestinci. Klíčová metoda je manipulace prostoru, ve kterém skupiny žijí. “ (citován celý odstavec). Zde je pikantní, že autor kritizuje „ oddělenou a samostatnou vládu “, což působí, jako by byl odpůrcem palestinské samosprávy a požadoval, aby Palestinci byli plně podřízeni izraelské vládě (byť celkově text vyznívá spíše pro podřízení v opačném směru). A zároveň opomene zmínit, že rozdělení palestinských území na zóny A, B a C je výsledkem dohod z Osla podepsaných a odsouhlasených zástupci obou stran. Jedná se o výsledek tzv. mírového procesu, který měl být dočasnou fází před finálním urovnáním. Provizorium se však stalo trvalým poté, co mírový proces utnul jeden chlapík jménem Arafat tím, že se v Camp Davidu vykašlal na Clintona a raději rozjel druhou infifádu (aneb jak zní klasické palestinské přísloví: „Lepší penězovod rozvojové, humanitární a rekonstrukční pomoci v hrsti, než palestinský stát na střeše.“).
V dalším odstavci autor lehce naznačí, pro koho jeho srdce bije ve větné konstrukci: „ mezinárodně uznávaná hranice mezi tím, co je právně uznaná entita s názvem stát Izrael a okupovaná palestinská teritoria “. Sice to není ono klasické hamásovské „ sionistická entita “, ale pořád je to podle autora „ entita, co si říká stát “, aneb takové to pokrokové: „Nestrannost nadevše, však si rozumíme (mrk, mrk).“, přičemž ten chybějící přívlastek zevrubně rozebírá v další části textu. Kromě toho se dozvídáme: „ Tady se hodí mimoděk zmínit, že i Pásmo Gazy je nadále okupovaným územím, navzdory tomu, že Izrael z Pásma Gazy v roce 2005 stáhnul své vojáky .“ Mezinárodní právo s tím tak úplně nesouhlasí (viz též příslušná část tohoto rozhovoru ), ale s trochou kreativně progresivního rozšiřování pojmů se dá zvládnout hodně. Například, že když Izrael omezuje možnosti a aktivity Palestinců (tj. Hamásu a spol.) na nějakém území, tak ho okupuje, bez ohledu na fyzickou přítomnost v místě. Při této argumentaci pak je možné úplně stejně tvrdit, že NATO okupuje území Ruska, neboť omezuje možnosti a aktivity Rusů zaměřené vůči okolním zemím a brání Rusku s těmito zeměmi nakládat podle svého uvážení a realizovat na nich své politické, ekonomické či jiné zájmy. A není asi tak úplně bez souvislosti, že právě podobná argumentace zaznívá svědků Putinových a od „realistů“ či jiných „chápačů Ruska“.
Takže odchod z Gazy nezabránil tomu, aby Izrael nebyl prezentován jako okupační mocnost. Dokonce to je v pojetí autora další ukázka židovské perfidity: „ Důvod proč tak Izrael učinil bylo, dle seniorního poradce premiéra Ariela Šarona zmrazit mírový proces s Palestinci. “, ale opět autor opomene zmínit, že pár let před stažením z Gazy Arafat rozjel druhou intifádu (která na rozdíl od té první byla podstatně násilnější a vedla k výstavbě hraničního plotu, což autor oplakává ve svém předchozím textu a považuje za ospravedlnění hamásnické akce z 7.10.) a tedy mírový proces nebylo nutné v roce 2005 nějak zvlášť mrazit. A navíc nedlouho poté Šaronův nástupce opět zkusil mírový proces oživit, zatímco Arafatův nástupce to opět odmítl.
Pak následuje dramatické odhalení: „ Palestinci, kteří žijí vně státu Izrael v jeho mezinárodně uznaných hranicích z roku 1948, nemají stejná práva jako jejich židovští spoluobčané. “ Takže pokud to přeložíme do neprogresivního jazyka, znamená to, že Palestinci, kteří nežijí v Izraeli a nejsou izraelskými občany, nemají stejná práva jako izraelští občané. Jak šokující. To bychom mohli od autora brzy čekat na podobném základu další překvapivé zjištění, například, že Pákistánci žijící v Pákistánu nemají stejná práva jako čeští občané. I když na druhou stranu, abychom byli k autorovi fér, je nutno uznat, že podobná šokující odhalení nejsou v progresivních médiích nic nového a zpravidla jsou kombinována s doporučením, že dotyční chudáci by měli mít právo migrovat za „lepšími právy“.
Dále se autor pohoršuje nad situací Palestinců na Západním břehu, což patrně souvisí s jeho odporem vůči dohodám z Osla (viz výše). Škoda jen, že v tomto svém výčtu opomene zmínit arabské občany Izraele (kteří se nezřídka identifikují i jako Palestinci) mající volební i jiná práva, která využívají a jejichž strany se objevily i v minulé izraelské vládě. Pak následuje izolovaný výkřik: „ V Pásmu Gazy žije něco přes 2 miliony lidí, kteří také nemají žádné práva. “, což je bezpochyby smutné. Ale zároveň to vyvolává jisté otázky o tom, jak tedy v Gaze funguje vláda Hamásu.
V závěru první části autor sdílí ještě pár hesel z jím citované zprávy. Například: „ Migrace pouze pro Židy “ a „ Omezení volného pohybu Palestinců “, tj. opět oblíbený požadavek na volnou imigraci přes státní hranice a opomenutí souvislosti „ volného pohybu Palestinců “ s výbušnou druhou intifádou (viz výše). Též je opět kriticky opakováno: „ Odpírání politické participace Palestincům “, což už opravdu zavání odporem autora k existenci palestinské samosprávy.
O historii
Třetí část nazvaná ambiciózně „ Co je Izrael “ představuje určité zklamání, neboť spletitá historie izraelsko-palestinského konfliktu nabízí velký prostor pro úvahy na téma „Kdo, kdy, kde, proč, s kým a proti komu atd.“ a z této široké plejády se autor omezil na jeden dopis Theodora Herzla Cecilu Rhodesovi a dále pak na osobu Vladimíra Žabotinského, což byla postava jistě významná a jistě radikální, avšak nebyla vůdčí ani dominantní postavou sionistického hnutí a natož pak státu Izrael.
Celá takto selektivně vypreparovaná argumentace se točí kolem jediného bodu, a to kolem označení židovského návratu do Levanty termínem „ kolonialismus “. Chápu, že v určitých kruzích má termín „ kolonialismus “ specifický náboj, asi jako „vykořisťování dělnické třídy imperialistickým kapitálem“ či „spiklenecké kontrarevoluční centrum proti internacionální solidaritě“, a představuje tak samo o sobě a bez dalšího upřesnění finální argument, o němž se nepochybuje. Zdá se, že do této party by mohl patřit i autor, protože jinak by asi zmínil, že sionismus se zaměřoval na území, k němuž židé měli historickou a stále existující vazbu a kde byli židé i dlouhodobě přítomni. Rovněž vynechává, že židovská imigrace nepřicházela mezi jakési prosté domorodce oblečené v sukýnkách z palmových listů a žijící v panenské divočině předurčené k zotročení zlými kolonisty, nýbrž na území etablovaného státu, tj. v počátku na území Osmanské říše, a tedy s povolením jejích úřadů a samozřejmě nikoli zadarmo.
Proto je tak zásadní přítomnost (byť poněkud implantovaná) Cecila Rhodese v celé scéně. Autor přirozeně vynechává, co Rhodes Herzlovi odpověděl a jak (či zda vůbec) se v Palestině angažoval. Ovšem přesto jej využívá jako oslí můstek pro tezi, že sionismus představuje jakýsi nástroj a pokračování britského imperialismu, a notuje si v tom například s „pokrokovým“ redaktorem ze Seznam Zprávy (blíže viz zde ). Přirozeně však opomene zmínit, že Velká Británie po většinu 19. století si Osmanskou říši vyloženě pěstovala a po ovládnutí Egypta neměla zájem narušovat její integritu koloniálními akcemi, zejména pak v takovém zapadákově, jako byla Palestina. Naopak Velká Británie neváhala „nemocného muže na Bosporu“ ochraňovat, zejména proti expanzivním choutkám Ruska, i s použitím síly.
Tento postoj se přirozeně změnil po vypuknutí první světové války, ale je zavádějící tvrdit, že by se tím Velká Británie dlouhodobě přiklonila na stranu sionistů. Balfourova deklarace byla v kontextu britské zahraniční politiky spíše výjimkou než pravidlem (a příkladem snahy získat v extrémním konfliktu jakékoli spojence a bez ohledu na budoucí proveditelnost slibů). Naopak ve Foreign Office měli dlouhodobě silnější slovo „arabisté“ (viz vývoj na Arabském poloostrově), jakož i pragmatická snaha vycházet více vstříc silnějším aktérům, kteří měli větší potenciál dělat potíže, což v případě Palestiny a Blízkého východu byli Arabové.
Ukázkou tohoto britského postoje je skutečnost, že velmi krátce po vzniku mandátu SN v Palestině rozdělili Britové jeho území na dvě poloviny. Východní část byla promptně vyčleněna z platnosti Balfourovy deklarace, uzavřena pro židovskou imigraci a velmi brzy tam byly položeny základy arabského státu (emirát Zajordánsko, pozdější Jordánsko). Do západní poloviny mandátního území byla umožněna židovská imigrace s výhledem na případný vznik židovského a (dalšího) arabského státu. V tomto směru rozhodla i Peelova komise v roce 1937, jež navrhla rozdělení západní poloviny palestinského mandátu a pro židovský stát předpokládala menší, teritoriálně necelistvé území a bez Jeruzaléma. Židé to přijali (byť z pohledu autora bezpochyby vedeni temnými pohnutkami), Arabové to odmítli (vedeni patrně pohnutkami čistými) a rozjeli povstání. Britové ho sice potlačili, ale následně v roce 1939 v tzv. Bílé knize fakticky splnili arabské požadavky. Stanovili datum, do kdy bude rozhodnuto o státu v západní polovině palestinského mandátu, a zároveň drasticky omezili židovskou imigraci, čímž fakticky garantovali, že tento stát bude většinově arabský.
To se však z textu nedozvíme. Naopak se autor spokojí s výše uvedeným naznačením spojení mezi sionisty a britskými imperialisty a od Balfourovy komise se magicky přenese o padesát let kupředu a začne exhibovat s pojmem „ osadnický kolonialismus “. Při tomto přesunu vynechá, že arabské i židovské osídlení existovalo po celé rozloze Palestiny (tj. oné západní poloviny mandátního území). V rámci prvního svépomocného pokusu o likvidaci židovského státu proběhly etnické čistky na obou stranách. Ovšem s tím rozdílem, že na židovském území zůstala část arabského obyvatelstva (a dnes tvoří cca 20 procent izraelských občanů), zatímco Araby obsazená část, včetně staré židovské čtvrti v Jeruzalémě, byla etnicky vyčištěna kompletně. Poté, co Izrael ovládl v roce 1967 i tuto „judenfrei“ část Palestiny a co se ukázalo, že Arabové toto území výměnou za mír s Izraelem zpátky nechtějí, tak se židé začali do této části Palestiny vracet.
V autorově pojetí se však nic z toho nestalo, což mu dává možnost se pohoršovat nad „ nelegální separační bariérou, nelegálními židovskými osadami a vojenskými základnami na Západním břehu “. Tím autor opět nevysloveně připomíná svůj odpor k dohodám z Osla, které mimo jiné se věnovaly též izraelské vojenské přítomnosti na Západním břehu. Ovšem z kontextu článku je evidentní, že autor nějakým mírovým procesům zrovna nefandí a zřejmě by preferoval „revoluční boj“ pěkně „ od řeky k moři “ proti „ entitě, co si říká stát “. To však zůstává pouze v rovině udatného naznačování a tento „kreativní“ pohled umožňuje autorovi držet se zuby nehty interpretace, jak si židé, vedeni patrně samoúčelným a zlomyslným expanzionismem, vyrazili kolonizovat další území, neboť na dosavadním teritoriu Izraele jim asi začala docházet zásoba „nevinných domorodců“ k vykořisťování.
Autor se následně chytá tématu „ frontier homicide “, což v jeho pojetí patrně znamená Izraelce (bezpochyby s monoklem na oku a doutníkem v ústech) vyrážející na Západní břeh jako na safari, aby si pro ukrácení dlouhé chvíle střelili pár Palestinců, ale specificky palestinskou pohostinnost (viz například lynč v Ramalláhu ) vynechává, stejně jako jejich sklon vyrážet na nečekané návštěvy izraelských obydlí a při nich věnovat extra pozornost dětem ( starší příklad a novější ). Ovšem při troše toho správného ideologického školení, které nabízí autor, lze tyto akce vnímat jako „spravedlivý revoluční boj proti kolonialismu“, případně jako sice smutné, ale omluvitelné násilí, za které si oběti mohou samy, protože „neměly provokovat“.
Akce přirozeně vyvolávají reakce, což platí v obou směrech. A ty reakce nebývají hezké. Přesto však i zde lze spatřit významný rozdíl, který ovšem autor opět raději nezmiňuje. Tzv. mírový proces v Palestině uvázl na mrtvém bodě, k čemuž přispěly akce extrémistů na obou stranách. Zatímco Izrael, byť s větší či menší ochotou, v určitých momentech byl nucen podat konkrétní návrhy k nahrazení dosavadního oselského provizoria, Palestinci se opakovaně přiklonili ke snaze protahovat jednání, ať již ve snaze získat lepší dohodu nebo nevzdat se vize „ od řeky k moři “.
Tento stav vedl k používání „nestandardních“ vyjednávacích postupů. V případě Palestinců jde o nátlak terorem (ať již oficiálním či na oko neoficiálním, tj. z oficiálního rozpočtu honorovanými „spontánními akcemi radikalizovaných civilistů“), jenž se snaží přispět k mírovému řešení tímto sdělením: „Když nepůjdete jednat a nepřistoupíte na naše návrhy, tak zabijeme další vaše civilisty (s extra zaměřením na ženy a děti).“ Teoreticky by reciproční izraelskou reakcí bylo něco ve smyslu: „Když nepůjdete jednat a nepřistoupíte na naše návrhy, tak vybombardujeme náhodně vybrané domy na Západním břehu.“ Tento postup by přirozeně pro Izrael (na rozdíl od Palestinců) nebyl politicky průchodný, takže místo něj je uplatňován nátlak osadami, tj. sdělení ve smyslu: „Když nepůjdete jednat a nepřistoupíte na naše návrhy, osídlíme další území a vy budete mít šanci získat méně než dnes.“
Oba způsoby „vyjednávání“ jsou cynické a přehnané a u obou oprávněně vzniká otázka, jak či zda vůbec mohou přispět k větší kooperativitě druhé strany. U obou to nevypadá dobře, ale přesto mezi nimi existuje jeden zásadní rozdíl. Osady lze zrušit, ať již ty neoficiální či ty oficiální, a to i ty relativně velké (viz například Yamit na Sinaji) a to i přes odpor jejich obyvatel (viz násilné vyklizení osad v Gaze), ale oběti teroristických útoků oživit nelze, ať již těch oficiálních či neoficiálních, což přirozeně dále nepřispívá k oboustranné smířlivosti.
Nic z toho však autor nechce vidět. Stejně jako pokrytecky lká nad „ nakbou “ roku 1948, aniž by vnímal souběžné etnické vyčištění Gazy a Západního břehu, jakož i likvidaci židovských komunit v zemích Blízkého východu a severní Afriky, tak podobnou selektivní slepotu nasazuje i v otázce osad. Původně byli extrémisté snažící se osídlit území na základě biblických nároků (Judea, Samaří) v Izraeli v menšině, ale palestinská neochota k definitivní dohodě a poté následující oboustranné pokusy o nátlak navýšily počet osad a tedy i politickou váhu jejich obyvatel. Ze stejného důvodu vzrostla skepse vůči mírovému procesu i u voličů mimo osady, a proto narostly i volební zisky těchto extrémistů, což korunoval jejich vstup do vlády. Za těchto okolností je autorovo naříkání o osadnickém radikalismu pouze (v propagandistických textech obvyklou) záměnou příčin a následků.
Závěr článku není nijak překvapivý: „ Kradení dětí a jejich resocializaci však v Izraeli nevidíme. Ostatní znaky jsou však jasně viditelné. Výhoda tohoto paradigmatu je ta, že vysvětluje násilí, které v tomto konfliktu vidíme. Jedná se tedy o konflikt mezi domorodým obyvatelstvem vzdorující eliminaci a koloniální společností, která se snaží domorodého obyvatelstva zbavit/eliminovat jej. Používá k tomu mnoho technik. K této technice se od 7. října přidala i genocida. “ Autor tedy opět opakuje mantru, že cokoli Palestinci činí, dobře činí, protože jsou to chudáci utlačovaní zlými kolonialisty, přičemž 7. říjen je datum, kdy kolonialisté se záludně rozhodli svůj útlak vůči chudákům domorodcům ještě vystupňovat. Nicméně z celého traktátu čouhá přehnaně selektivní přístup ve stylu „tak je to správně, protože tak je psáno v ideologické příručce“, což má z propagandistického hlediska spíše omezený záběr. Pokud autor hodlá „ dovzdělat “ čtenáře a rozšířit své evangelium, možná by bylo lepší namísto intelektuálního exhibicionismu si vzít příklad z generála Pelze, jenž v putinovském dresu dokáže selektivně zneužívat historii podstatně čtivěji a s lepším předstíráním nestrannosti a objektivity (viz zde ).
07.01.2024 Jaroslav Neveris Zamazal
