KAROLINA STONJEKOVÁ
Poslední dobou nás stíhá jedna politická rána za druhou. Napřed vláda poruší prakticky všechny zásadní sliby, které voličům dala. Pak přijde na řadu korespondenční volba. Ta v podstatě nemá jiný cíl než udržet pomocí hlasů ze zahraničí naživu ty partaje, které by to jinak měly u tuzemských voličů spočítané. A do toho všeho přijde další ťafka – rozhodnutí Ústavního soudu ve věci valorizace důchodů, jež se v podstatě nese v duchu hesla „Všechno bylo v pořádku, zapomeňte“. Člověk by téměř propadl pocitu, že se politické elity rozhodly zbavit občany posledních zbytků víry v systém. V jeho férovost a demokratičnost.
Je pravda, že třeba ve starozákonním Egyptě těch ran bylo ještě mnohem víc. A byly také daleko horší. V tomto směru si tedy nemůžeme zase až tak stěžovat. Vždyť co jsou porušené vládní sliby proti takové invazi hladových kobylek nebo náletu krvežíznivých komárů? Co je korespondenční volba ve srovnání s morem nebo vředy, že? A vedle ničivého krupobití či štěnic vypadá i aktuální verdikt Ústavního soudu vlastně docela nevinně.
Ale ironii stranou. Rány, jež tuto společnost poslední dobou potkávají, nijak nevinné nejsou. Právě naopak. Jsou zásadní a mohou mít hodně nepříjemné následky. V demokracii má totiž fungovat cosi jako vyvažování. Mají fungovat nějaké korekční mechanismy, chcete-li záchranné brzdy. Brzdy, za něž se dá zatáhnout v případě, že dojde k selhání.
To znamená – porušili jsme všechny sliby, jež jsme občanům dali? Ztrácíme důvěru i vlastních voličů? Ok, pak je tu korekční mechanismus zvaný volby, který má občanům umožnit výměnu politické reprezentace. Vy ale tento korekční mechanismus obejdete. Navrhnete korespondenční volbu, začnete ji na sílu tlačit a pokusíte se hlasy nespokojených českých voličů naředit (snazším) přílivem hlasů ze zahraničí. Ještě před tím ale obejdete další mechanismus, jímž je pětiprocentní volební klauzule. To uděláte tak, že se stranami, které by se do Parlamentu samostatně jen těžko dostaly, uzavřete předvolební koalici. Díky tomu předsedkyně minoritní partaje získá jednu z nejvyšších ústavních funkcí v zemi a životní podmínky důchodců ovlivňuje šéf dvouprocentní straničky.
Jenže v demokracii by přece měly fungovat ještě další pojistky. Třeba prezident. Nebo jako nejvyšší instance zmiňovaný Ústavní soud. Chyba lávky! Prezident nebude hrát roli pojistky vůči vládě, která mu v podstatě dopomohla ke zvolení. Viděli jsme to už několikrát – poprvé právě v souvislosti s důchody. A co pojistka v podobě ÚS? Nic… Pokračuje praxe, kdy je tento orgán de facto třetí komorou Parlamentu.
To se tento týden projevilo i tím, že se soud ve svém nálezu věnoval kritice jednání opozice a vládu nechal „vyhrát“. Systém záchranných brzd a možnost korekce byly nahrazeny principem „ruka ruku myje“. Přístupem, v němž se neptáme na správnost nebo špatnost, ale klademe si otázku qui bono. Pokud by se snad ukázalo, že je nějaký krok v neprospěch politických spojenců, pak raději na záchrannou brzdu ani nesáhneme. Abychom tím snad nepomohli někomu, kdo „není jedním z nás“. A přesně tohle je asi ta nejtěžší politická rána vůbec.
Z historie víme, že Egyptské rány měly donutit faraona, aby propustil izraelský lid a nechal ho putovat do země zaslíbené. Co ale nevíme je, k čemu se všemi těmi českými politickými ranami snaží naše reprezentace donutit nás. Tedy k čemu jinému, než k rezignaci, erozi důvěry a k ještě větší otrávenosti…
prima.cz
The post Tři rány české aneb Rozhodly se elity zbavit lidi zbytků víry v systém? first appeared on Pravý prostor .
