DANIELA KOVÁŘOVÁ
Minulý týden český Senát nepodpořil ratifikaci Istanbulské úmluvy. Podle všech ústavních a parlamentních zvyklostí je tím proces ratifikace ukončen a pozice České republiky k této mezinárodní konvenci je odmítavá.
Teoreticky ji může v budoucnu znovu projednat tato či jiná vláda, hodně teoreticky si může ratifikaci na svůj program ratifikaci zařadit Sněmovna a teoreticky i Senát, ale teoreticky je možný i výbuch supernovy v blízkém vesmíru nebo že se prohlásíme na monarchii. Reálné nic z toho není ani trochu. Je to jen zbožné přání těch, co prohráli a nejsou schopni prohru vydýchat.
Demokracie holt vypadá tak, že ti, co jsou pro, a ti, co jsou proti, spolu debatují polemizují a snášejí argumenty. A pak proběhne hlasování, v němž skupina, co má většinu, vyhraje, a ta druhá skupina se rozhodnutí podřídí. Tak prostě a jednoduše funguje demokracie.
Jenomže co se u nás děje poté, co jsme ratifikaci neschválili, nemá s demokracií nic společného. Nechme teď stranou, že podporovatelé za celých deset let diskutování nepředložili jediný důkaz, že by ratifikace v některé zemi něčemu prakticky pomohla a že přihlášení se k ní bylo vynucováno jen jako gesto svaté víry a vysílání kouřových signálů do zahraničí. Nechme už taky stranou odpůrce, kteří naopak pracovali analytickými metodami, když předkládali analýzy, důkazy, citovali ze zpráv Grevia, ze zkušeností v zahraničí a používali moderní společenskovědní metody zkoumání. Hádky o obsah úmluvy jsou prostě za námi, je dodiskutováno, odhlasování a rozhodnuto.
Jenomže podporovatelé istanbulského ideologična žádní demokraté nejsou a odmítají se s prohrou smířit. Tak například jistá státní úřednice Klára Laurenčíková, jež by měla rezignovat studem, když nedokázala o užitečnosti „Istanbulu“ přesvědčit senátory ani obrovskou část české veřejnosti, nejenže moudře nemlčí, ale ještě senátory bezostyšně uráží. Hned den po ratifikaci 25. ledna v rozhovoru pro Deník N řekla, že rozhodování senátorů „vnímá jako prozatímní vítězství dezinformační scény a dezinformačních narativů“ (viz zde ). Kdyby byla moudřejší, mlčela by i z jiných důvodů, aby třeba nevyšlo najevo, že ratifikace by jí mohla přinést osobní výhody (jak se o tom píše třeba zde ). Jenomže ona v tom svém svatém zápalu není osamocena, jak se ukazuje v mnoha článcích, rozhovorech, na mnoha serverech a za pomoci mnoha „nezávislých“ a „nezainteresovaných“ médií (a třeba zde nebo zde ). Vzlykají nad odmítnutím ratifikace, jako kdyby tím měl nastat konec světa. To si skutečně myslí, že muži teď najednou začnou naveliko páchat násilí a soudy je přestanou odsuzovat? Nikoliv – nestane se prostě vůbec nic a ani v zahraničí jim kvůli nám nikdo neublíží. A přesto pokračuje jejich štvaní, provokování jedné skupiny proti druhé. Cožpak si nevšimli, že zástupci obou skupin se najdou ve všech politických stranách?
Ukazuje se, jak ti dnešní moderní pirátští progresivisté chápou demokracii a právní stát: „Demokracie je fajn jen tehdy, pokud vítězí, co chceme my. Jakmile prohrajeme, je třeba demokracii opravit, anulovat nebo přímo zrušit, popřípadě tak dlouho tlačit a hlasovat, až stejně nakonec svého dosáhneme, všechny zastrašíme a přinutíme je, aby hlasovali pro.“ A tak se hned po odmítnutí ratifikace vytvářejí seznamy nás nepodrobených, kteří jsme brutálnímu nátlaku nepodlehli (třeba zde ), zveřejňují se naše fotky, aby lidé viděli, jak my staří konzervativní páprdové vypadáme, a rozesílají se naše telefonní čísla a e-mailové adresy, aby nám ti nenávistníci mohli spílat a nadávat nám. Rozesílají na všechny světové strany výzvy voličům, aby neposlušné senátory na podzim nevolili (třeba zde ), podněcují prosté občany zblblé jejich pohádkami, aby nás hejtovali a pro hlasování uráželi. Označují nás za dezinformátory a autory dezinformačních narativů, ačkoliv největší dezinformace se dopouštějí sami, když tvrdí, že ratifikace pomůže týraným ženám, ačkoliv v Německu, Francii, Belgii, ve Švédsku či kdekoliv jinde ničím nepomohla, ba právě naopak, násilí na ženách tam navzdory ratifikaci vzrostlo mnohonásobně. Lžou, pomlouvají, mlátí kolem sebe hlava nehlava, čímž se odhalují a ukazují svou pravou podstatu.
Jejich neschopnost přijmout výsledek demokratického hlasování je neuvěřitelná a neodpustitelná. A že stejnou písničku zpívají i „nezávislá“ média a vládní úředníci, je naprostým opakem serióznosti. My, zlobiví senátoři, jsme na nadávky zvyklí a ten tlak určitě ustojíme. Ale vydrží ten nemravný nátlak náš stát a naše demokracie? Vědí ti, co napadají rozhodnutí Senátu, co riskují? Že riskují zbytek důvěry veřejnosti v demokratické instituce? Přejí si právě tohle, anebo je jim to úplně jedno?
Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů
The post Jak dál po Istanbulu, aneb „demokracie je jen tehdy, když vyhrajeme my“ first appeared on .
