Příčinou stavu, ve kterém se dnešní nespolečnost nachází, je především naprostý nedostatek spolupráce. A příčinou tohoto nedostatku je dlouhodobá výchova lidí k tomu, aby spolu spolupracovat nechtěli, posléze to už ani neuměli, a nakonec ani nevěděli, že by nějaká spolupráce vůbec byla možná. Spolupráce je lidem vytloukána z hlavy propagandou, pseudokapitalistickou stádní „ideologií“, „teoriemi“, že trh a dav se řídí sám, pseudomorálkou, která spolupráci odsuzuje, pseudoprávním systémem, který spolupráci trestá, režimy a náboženstvími, které jen nařizují a ve kterých není pro spolupráci místo.
U nás je navíc výraz spolupráce vždy spojován s jakýmsi bájným komunismem, kdy všichni spolupracovali, a proto bydleli v zemljankách, nic neměli (a přesto kupodivu prý nebyli šťastni), a který si dobře pamatují jen ti, kteří v té době ještě nežili, protože starší na něj už zapomněli. Žijeme v zemi, kde není slušné vyslovit ani slovo „družstvo“, třebaže družstevní vlastnictví je ve všech zemích obdivovaného Západu naprosto běžné. Jakékoli snahy se s někým na něčem dohodnout jsou považovány za „pozůstatky totalitního režimu“.
…Pamatuji si, jaké byly reakce lidí před pár lety, když jsem se zmínil, že by přece bylo možné se domluvit v jedné věci. Tehdy se v Praze prodávaly za šest miliónů vily se čtyřmi byty, z nichž každý samostatně stál tři milióny. Když jsem nadhodil, že by se přece mohli lidé domluvit, koupit si vilu společně a získat tak byt za polovinu než od realitky, zažil jsem vždy smršť, ve které jediné, co se tvářilo jako argument, bylo, že by si samozřejmě koupili radši byt za dvojnásobnou cenu od realitky, protože, kdyby se s někým dohodli, mohli by se pak pohádat a měli by špatné sousedy.
Přesto toto potlačení spolupráce nebude tím hlavním. Dá se předpokládat, že vzhledem k tomu, jak rychle vzniklo, mohla by se spolupráce také podobně rychle obnovit.
Existuje totiž i jiné potlačování spolupráce, které trvá po daleko delší dobu, a to potlačování schopnosti spolupráce žen. Omlouvám se těm výjimečným ženám, které jím poznamenány nejsou. Ať už někdo řekne, že je to tím, že ženy byly víc zvyklé poslouchat nebo naopak poroučet, je faktem, že ženy byly vždy víc vázány na rodinu, kdežto muži na společnost. Schopnost dohodnout se je proto dosud u mužů vyšší. Vědí, že se soutěživostí a řevnivostí se daleko nedostanou, že je třeba se dohodnout. Mnohé ženy naopak pod pojmem „dohodnout se“ myslí prosadit si svoje.
A nejde zdaleka jenom o neochotu či neschopnost spolupráce žen s muži. Nejde jen o prosazování různých pseudospravedlností, jako jsou třeba stejné platy, které vzhledem k rozdílnosti tělesné velikosti a potřeby jídla, při jisté úrovni, ke které se velmi rychle blížíme, znamenají, že muži umírají hlady, kdežto ženy stále ještě tloustnou. Jde také o neschopnost žen spolupracovat s jinými ženami. Mnoho žen proto odmítá pracovat v ženském kolektivu a dává přednost práci mezi muži. A podobnou smršť, jako výše uvedenou, jsem vždy zažil, když jsem se zmínil, že by se ženy, které mají děti podobného věku, přece mohly dohodnout, a hlídat si střídavě děti navzájem. Ne, děti se musí dát do školky, protože by nesnesly, aby na jejich dítě šáhla nějaká cizí ženská. …Jeselské sestry jsou asi sestry a tak jsou příbuzné.
To hlavní – jak spolupráci obnovit – mě ale stále nenapadá. Přemýšlejte o tom i vy. Jak na to v dnešní rozdělené nespolečnosti? Jak učinit opět přitažlivým žít s ohledem na druhé, přestat nazývat opačně dávání a přijímání? Jak odstranit to naše specifické zacházení do krajnosti? …Dokud se to nepovede, nemůže být o svobodě ani řeči, a nemůžeme se mimo jiné divit, že máme nejnižší příjmy a nejvyšší ceny v Evropě, nejdražší elektřinu na světě a vodu dražší než na Sahaře.
9. února 2024 ▓
