V devatenáctém století se o domorodcích údajně říkalo, co Čech to muzikant. Asi proto se domorodí hudebníci proslavili ve světě dřív, než domorodí spisovatelé. Tím prvním, jehož věhlas přetrval, byl Bedřich Smetana.
Tedy podle matriky bychom ho měli nazývat Fridrich, neboť rodina starého Smetany doma komunikovala německy. Narodil se před dvě stě lety 2. března 1824. Již předtím nějací známí hudební skladatelé z českých zemí vzešli, jejich popularita byla však dočasná. Bylo to tím, že hudba se vyučovala na všech, tehdy prakticky jen církevních školách a jak známo, v kostelech se často hraje. Čeští hudebníci 18. století byli absolventy právě těchto škol a ač si ve světě získali jisté uznání, věhlasu typu Bacha, Mozarta či Beethovena nedosáhl žádný. Za svého života byl známým hudebníkem Josef Mysliveček, kterého uznával i velký Mozart a při svých návštěvách Prahy se s ním setkával. Z Mozartovy korespondence lze usuzovat, že k Myslivečkovi měl přátelský vztah. Kromě hudby snad obdivoval i jeho sexuální výkonnost, za kterou ovšem Mysliveček zaplatil syfilidou, sociálním pádem a smrtí v bídě. Věhlas Myslivečka tak nepřežil autora samotného. Navíc Josef II. výrazně zredukoval církevní školství a tím i hudební výchovu. Takže další domorodí muzikanti, včetně Smetany, měli jen domácí amatérskou průpravu. Je ovšem pravda, že tehdy muzicírovali v kdejaké vesnické chalupě. Neměli totiž televizi a tak za dlouhých zimních večerů bylo muzicírování, vedle plození dětí, jedinou kratochvílí venkovského obyvatelstva. I Bedřichův otec, pivovarnický sládek v obou činnostech vynikal. Ze všech manželství nasbíral kolekci 18 dětí. Bedřich však byl jeho prvním synem. Po něm zplodil tatínek ještě dalších 7 potomků. Hudebně založený sládek vedl svého syna k muzicírování od útlého věku. Již v 6 letech měl za sebou první veřejné vystoupení. Co se studentům a žáčkům zatajuje, je to, že Smetana byl prachmizerný žák, flákač, repetent a záškolák. Do školy nastoupil v rodné Litomyšli, po přestěhování do Jindřichova Hradce poprvé propadl. Ani na střední škole to nebylo bůhvíco. Studoval gymnasium v Jihlavě, kde prý jeho studijní výsledky ovlivnil negativně stesk po domově. Přešel proto do církevní školy v Německém Brodě. Zde se seznámil s českým poetou Karlem Havlíčkem Borovským. Studijní výsledky se prý zlepšily. Karel Havlíček měl na skladatele vliv a Bedřich Smetana se rozhodl k přesunu do Prahy. Zde studoval hudbu a také gymnasium, na němž působil obrozenec Josef Jungmann. Těžko říct, zda právě Josef Jungmann ovlivnil národní cítění Smetanovo a tím jeho budoucí tvorbu. Mladý Bedřich se totiž ze všeho nejvíce věnoval záškoláctví a tak si pro nezbedného synka do Prahy přijel tatínek. Studia dokončoval Smetana v Plzni, kde jako učitel(a dohled nad Bedřichem) působil jeho starší bratranec Josef Smetana, ale jeho výsledky byly prý tristní.
Po ukončení studií se vrací do Prahy a tentokrát se již věnuje jen hudbě. Stává se učitelem hudby, zakládá vlastní hudební ústav a poprvé se žení. Je po tatínkovi. Také plodí mnoho dětí a také dcery. Jeho otec musel zplodit 10 holek, aby se mu podařil kluk, Bedřich Smetana takového úspěchu nikdy nedosáhl. V hudbě se mu daří mnohem lépe. Již dříve, za svého prvního pobytu v Praze, trávil svůj záškolácký čas navštěvováním koncertů a muzicírováním. Jeho vzorem byl Mozart, jehož chtěl dostihnout v komponování a Liszt, který mu imponoval technikou. Smetanovi však jeho talent příliš finančního prospěchu neposkytuje. Nadto je pronásledován rodinnými tragédiemi. Ze čtyř dcer tři zemřely a rodina se ocitla v finanční nouzi. Také politické klima po roce 1848 není příliš přívětivé. Na trůn nastoupivší mladý císař František Josef I. hodlal vládnout pevnou rukou, doba nebyla přívětivá ani pro umělce. Smetana proto odchází do Švédska. Ne kvůli štědrým sociálním dávkám, ty tenkrát ještě Švédové neměli, ale kvůli práci. V Göteborgu , strávil pět let, komponováním a dirigováním. Mimo jiné složil Švédské symfonické básně a notně překvapil své krajany, neboť ti se do té doby domnívali, že drsní seveřané, brodící se po většinu roku v sněhových závějích a zápasíc holýma rukama s medvědy, vůbec hudbu neprovozují. Když v cizině vydělal nějakou tu korunu(švédskou) a začalo se mu trošku dařit, vykompenzoval mu to osud tím, že mu umřela manželka. Od svatby uplynulo 10 let a za tu dobu dokázal Smetana pohřbít tři děti a manželku. No, byly i případy šťastnějších osudů. Již rok po smrti první manželky se znovu žení a roku 1861 se vrací domů. Jeho finanční situace se poněkud lepší, když úspěch získala jeho opera Braniboři v Čechách. Následně uvádí svou nejznámější operu Prodanou nevěstu. Zpočátku to nevypadalo na nějaký trhák, ale získal díky ní práci šéfa opery v Prozatímním divadle. V této funkci byl však často vlastenci kritizován, neboť Smetana se snažil uvádět světové opery. Prý málo dbal na českou tvorbu. Nicméně s odstupem času se jeví Smetanova činnost jako pochopitelná. Kdyby měl uvádět jen české kvalitní opery do té doby napsané, prakticky by tehdy musel uvádět jen ty svoje. To by se vlastencům asi taky nezamlouvalo. Českým vlastencům se nezamlouvalo také to, že jeho vzorem a podporovatelem byl Franz Liszt, který měl tu nepříjemnou vlastnost, že byl Němec. Vůbec to tehdy nevypadalo na to, že bude jednou Smetana uznáván jako národní autor. Přesto jeho věhlas rostl a přesahoval hranice, což nakonec museli čeští zápecníci vzít na vědomí. Do Smetanova života však zasáhla choroba. Jak už to bývalo dobrým zvykem u hudebních skladatelů té doby, jednalo se o syfilis. To byla taková muzikantská rýma. Pozdější badatelé sice tvrdí, že se nejednalo o syfla ale o chronický zánět mozkových blan, který si přivodil v dětství mladý Bedřich, když si hrál s lahví naplněnou střelným prachem, která mu vybuchla v ruce, ale varianta syfilisu nepřipadla tehdy nikomu divná a tak slovutný skladatel, byl zřejmě pěkný samec. Ať tak či onak, důsledkem nemoci byla nepříjemná kožní vyrážka, následovaná zánětem močového měchýře, hluchotou a nakonec pomatením mysli. Až do doby, než mu přestal fungovat mozek, dál komponoval. Do „hluchého“ Smetanova období patří i vytvoření symfonické básně „Má vlast“, dodnes patrně nejhranějšího Smetanova díla a zároveň také nejnárodnějšího. Přes svou národovost se však stalo dílem světovým. Inspirací Smetanovi byly staré české pověsti. První část Vyšehrad, věnuje částečně skutečnému a částečně bájnému sídlu nejstarších českých vládců, částečně skutečných a částečně vybájených. Vltava je hudebně nejznámější částí, opěvuje krásu národní řeky a krajiny, kterou protéká. Těžko říct, jak by skladba zněla, kdyby ji mistr komponoval dnes se všemi těmi kaskádami. Pozoruhodná je třetí část Šárka. Ta je poučením navěky. Krásnou Šárku zradí její milenec a Šárka se rozhodne pomstít nějakému chlapovi. Nechá se proto v hlubokém lese přivázat ke stromu a naříkavě volá o pomoc s nadějí, že ji uslyší nějaký muž. Již z těchto okolností plyne, že její pomsta dopadne na nějakého hodného blba. Taky že jo. Do lesa se nachomejtne Ctirad a místo aby, jako každý jiný dobový gentleman, uvolnil Šárce pouze pouta na nohách, znásilnil ji a dál pokračoval v cestě, Šárku osvobodí. Ta mu vděčně pláče na rameni, on se zakouká do jejích velkých očí a zamiluje se. Šárka se rovněž tváří zamilovaně a Ctirada uspí bylinami, které mu nasype do vína. No a pak to jde již ráz na ráz. Zatímco pravý zrádce si již užívá v náručí nějaké jiné děvy, Ctirad, který Šárce nic neudělal, naopak ji pomohl a ještě ji ten bloud měl rád, je mučen lámáním v kole a za velké radosti proradné Šárky vypustí duši. Čtvrtá část skladby oslavuje českou krajinu, tedy tu její část, kterou už neoslavovala Vltava. Ze skladby lze usoudit, že česká krajina byla v té době tvořena především háječky a pastvinami. Mistr ještě neměl tu možnost zkomponovat něco na oslavu povrchových hnědouhelných dolů. V páté části Tábor jsou oslavováni náboženští fanatikové, jejichž ozbrojené oddíly zubožily zem na léta a jménem božím rozsévaly děs a hrůzu. Závěrečná část Blaník, pojednává o bájné hoře, ve které jsou kasárna spící armády, která jistojistě vyrazí do boje, až bude domorodému kmeni nejhůře. Na jednu stranu je příjemné mít takovou pojistku, zakopanou v hoře, na druhou stranu mají domorodci jisté, že to nejhorší je teprve čeká.
Od roku 1870, kdy nemoc propukla, se postupně stav Bedřicha Smetany zhoršuje. Roku 1882 se zhroutil a byl umístěn do blázince. Ještě dva roky mává z oken blázince neexistujícím davům, něco pro sebe nesrozumitelně blábolí a přijímá jen tekutou stravu, než 12. května 1884 jeho trápení končí. Nic to však nemění na tom, že je prvním domorodcem, který natrvalo dobyl hudební svět.
18.02.2024 Miloš Zbránek
