PETR VLK
Nedávno jste četli článek převzatý z Foreign Policy. V úvodě stojí, že je to jeden ze dvou amerických portálů, které se špičkově zabývají zahraniční politikou a navíc jež požívají velký respekt v Bílém baráku. A že tím druhým je Foreign Affaires, z něhož Kosa přebírá častěji. Ještě dodám, že v obou případech se jedná na naprosto nesmlouvaně americká imperiální media v nejbrutálnějším slov a smyslu. Nicméně od jejich autorů – lidí s mimořádnou prestiží a vazbami na nejvyšší patra US politiky velmi často vypadnou texty, které si ani omylem v tuzemském slouhovském mainstreamu nepřečtete ani náhodou. Nebo tak až za dva roky. Až i naše politické a mediální vtírky zjistí, že opravdu fouká z Washingtonu úplně jiný vítr. Ostatně proto jsem se rozhodl přebrat z Foreign Affaires následující článek. Jehož spoluautory jsou mimořádně respektovaní analytici Samuel Charap a Jeremy Shapiro. Dodávám, že Samuel Charap je šéfanalytik samotné RAND Corp. a Jeremy Shapiro je ředitel výzkumu Evropské rady pro zahraniční vztahy. Tedy supertěžké váhy ve svém oboru. Ale článek
How to Pave the Way for Diplomacy to End the War in Ukraine
už čeká
a můj překladač se s ním vypořádal takto:
Jak připravit cestu diplomacii k ukončení války na Ukrajině
Zatím žádná jednání – ale je čas mluvit o mluvení
Ukrajina a její západní podporovatelé mají s Ruskem velmi málo společného. Přesto se zdá, že se všichni klíčoví aktéři shodují na jedné zásadní otázce: válka na Ukrajině skončí vyjednáváním. Jak řekl ruský prezident Vladimir Putin konzervativnímu komentátoroviTuckeru Carlsonovi v nedávném rozhovoru: „Jsme ochotni jednat. Mluvčí Rady národní bezpečnosti USA, i když zpochybnil Putinovu upřímnost, odpověděl v prohlášení, že „my i prezident Zelenskij jsme mnohokrát řekli, že věříme, že tato válka skončí vyjednáváním“. Absence rozhodujících výsledků na bitevním poli za poslední dva roky způsobila, že alternativa k vyjednanému konci (absolutní vítězství jedné strany) vypadá jako fantazie.
Navzdory absenci schůdné alternativy k případným rozhovorům nic nenasvědčuje tomu, že by válčící strany v dohledné době zahájily jednání. Obě strany se domnívají, že dosažení přijatelné dohody je v současné době nemožné; každý se obává, že ten druhý neustoupí nebo nevyužije jakoukoli pauzu k odpočinku a nachystání se na další kolo boje.
I když dohoda v současné době nepřichází v úvahu, všechny strany by nyní měly podniknout kroky k tomu, aby v budoucnu umožnily rozhovory. Uprostřed války je těžké vědět, zda je protivník skutečně připraven ukončit boje, nebo cynicky mluví o míru, jen aby podpořil válečné cíle. Výzva rozeznat záměry protivníka je při absenci dialogu téměř nemožná. Proto je nutné otevřít komunikační kanály, abyste mohli využít příležitosti k dosažení míru, když tato příležitost přijde.
Je čas začít tyto kanály budovat. Pro Ukrajinu a její západní partnery to znamená „hovořit o rozhovorech“ nebo učinit z konfliktní diplomacie klíčový předmět bilaterálních a multilaterálních interakcí. A všechny strany by měly dát najevo svou otevřenost případným jednáním. To bude vyžadovat, aby válčící strany a jejich spojenci podnikli jednostranné kroky, které sdělí své záměry druhé straně. Takové signály mohou zahrnovat změny v rétorice, jmenování zvláštních vyslanců pro vyjednávání, dobrovolná omezení hlubokých úderů a výměny válečných zajatců.
Pokud ani jedna ze stran nezačne tento proces, válčící strany pravděpodobně zůstanou uvízlé tam, kde jsou dnes – zuřivě bojují o centimetry území, za strašlivou cenu lidských životů a regionální stability, v příštích letech.
NEVYZKOUŠENÝ NÁVRH
Vzájemná nedůvěra ztěžuje udělat první krok k jednacímu stolu. Západ vidí Moskvu jako zdroj propagandy a lží, natolik závislý na nepravdách, že lže i sám sobě. Nic neilustruje tento jev lépe než oficiální rétorika před totální invazí na Ukrajinu v únoru 2022, o níž řada ruských představitelů veřejně i soukromě přísahala a zdánlivě věřila, že k ní nedojde. Moskva podobně vidí posledních 30 let jako sérii nedodržených západních slibů. Ukázkovým příkladem je zdánlivě neúprosný pochod rozšiřování NATO , o kterém řada západních představitelů v 90. letech tvrdila a zdánlivě věřila, že nenastane. Ukrajina a Rusko měly dlouhou historii vzájemného obviňování z nedodržených slibů ještě předtím, než Moskva v roce 2014 anektovala Krym a napadla Donbas. Po únoru 2022 se důvěra stala nemožnou.
Vzájemná nedůvěra mezi válčícími stranami je však rysem každé války, a tím i každého vyjednávání, které tyto války ukončilo. Pokud by důvěra byla předpokladem pro komunikaci, válčící strany by nikdy spolu nezačaly mluvit. Strany mohou a měly by začít mluvit navzdory vzájemné nedůvěře.
Ale v tomto případě se k nedůvěře přidávají všudypřítomné předpoklady maximalistických záměrů. Kyjev věří, že Moskva stále usiluje o dosazení loutkové vlády na Ukrajině a využije jakýkoli oddech v bojích k nabrání síly před oportunistickým obnovením bitvy. Rusko , jak nedávno poznamenal Putin, vidí Západ jako nositele záměru využít Ukrajinu jako nástroj k zajištění ruské „strategické porážky“. Pokud jsou cíle protivníka skutečně maximalistické, stojí před jednoduchou volbou mezi kapitulací a pokračováním v boji. V důsledku toho obě strany rezignují na jednání a vsadí na nevyhnutelnost dlouhé, nesmírně destruktivní války, o které obě tvrdí, že ji nechtějí.
Je možné, že každá strana má pravdu o maximalistických cílech té druhé. Ale ani jedna strana to nemůže vědět s jistotou, aniž by si promluvily. Při absenci komunikačního kanálu je jakýkoli návrh o skutečných záměrech druhé strany nevyzkoušený.
Netestování tohoto návrhu je velmi drahé. Opotřebovací válka zabíjí obrovské množství vojáků a civilistů a drtí vojenské a finanční zdroje. Američtí představitelé v srpnu 2023 odhadli , že od února 2022 bylo zabito nebo zraněno téměř 500 000 ukrajinských a ruských vojáků. Válka také narušuje mezinárodní bezpečnost hrozbami, které nikomu neslouží.
PRVNÍ KROKY
Pro spojence Kyjeva je prvním krokem začít mezi sebou mluvit o vzájemném rozhovoru. Některé bude potřeba přesvědčit; jiní jsou již přesvědčeni a prostě potřebují znamení, že diplomacie již není tabu. Američtí představitelé opakovaně prohlásili, že očekávají, že válka skončí dohodou. Ale nesdělili ostatním spojencům, co to znamená v praxi, ani explicitně neorientovali strategii pro ukončení války kolem vyjednaného výsledku.
Nakonec musí diskuse o konfliktní diplomacii začít na zasedáních Severoatlantické rady a G-7, stejně jako bilaterální závazky mezi spojenci na nejvyšších úrovních. Hovořit o vzájemném mluvení neznamená žádné změny v politice v krátkodobém horizontu. Čas a úsilí je třeba věnovat vývoji diplomatické strategie dlouho předtím, než jednání skutečně začnou.
Souběžně s diskusí v rámci aliance je třeba tuto otázku projednat v rámci angažmá mezi spojenci a Ukrajinou. Kyjev se oprávněně obává, že posun k jednání bude znamenat konec vojenské pomoci. Jakmile začnou mluvit s Kyjevem o rozhovorech, měli by spojenci udržet krok nebo dokonce zvýšit bezpečnostní pomoc.
Spojené státy a jejich spojenci mohou začít tím, že si vyžádají názory Ukrajiny na témata komunikace s druhou stranou během bojů a povahu konce války. Právě teď tyto otázky nejsou na pořadu dne. Jakmile začnou ukrajinští představitelé slýchat tytéž otázky, které jim klade více partnerů na různých úrovních, zapojí se do interních diskusí, aby určili své preference a přístup ke konfliktní diplomacii. Proplétání předmětu rozhovorů do diskusí o dlouhodobé vojenské a finanční pomoci by také podtrhlo důležitou skutečnost: žádná pomoc nemůže zajistit bezpečnost a prosperitu Ukrajiny bez ukončení války.
DOSAŽENÍ SIGNÁLU
Na zahájení skutečných rozhovorů s Moskvou je příliš brzy. A Kyjev bude muset být ve výhodě, když začnou. Ale i dnes může Západ použít signály k vyjádření svého záměru umožnit případný vyjednaný konec války. Signály jsou jednostranné akce, jako jsou vojenské rozmístění, veřejná prohlášení, sankce nebo diplomatická gesta, s cílem vyjádřit záměry státu. Takové signály jsou zvláště užitečné, když jsou formální komunikační kanály uzavřeny, protože k provedení nevyžadují přímou interakci s druhou stranou. Je pozoruhodné, že tyto akce jsou vratné; jde o to, věrohodně demonstrovat úmysl a poskytnout prostor druhé straně k reciprocitě. Když signály fungují, mohou snížit nejistotu ohledně skutečných záměrů druhé strany.
Úprava rétorického důrazu západních představitelů ve veřejných prohlášeních by byla skromným, ale důležitým signálem. Úředníci by například mohli znovu vyjádřit svou otevřenost vůči podmíněným sankcím v rámci vyjednaného výsledku války. Ale řeči jsou levné a Moskva tomu pravděpodobně nebude věřit. Spojené státy a Evropská unie by proto také měly zvážit jmenování zvláštních zástupců pro konfliktní diplomacii. I když by tito představitelé strávili měsíce jednáním se spojenci a Kyjevem, než by se vůbec začalo uvažovat o rozhovorech s Moskvou, samotná jmenování by Rusku signalizovala, že Spojené státy a Evropa jsou připraveny zapojit se do případných jednání.
Kyjev a Moskva mají více příležitostí k nějaké signalizaci, protože jsou válčící strany. Zejména Moskva musí najít způsoby, jak signalizovat; Rusko by mělo dát najevo, že jeho válečné cíle jsou omezené, že je připraveno jednat o ukončení války a že bude dodržovat podmínky urovnání. Kromě jmenování diplomatické osoby, která by sloužila jako protějšek k eventuálním zástupcům USA a EU, by Moskva mohla pozastavit údery na ukrajinská města, projevit ochotu uzákonit výměnu válečných zajatců „vše za všechny“ a ukončit její pobuřující rétoriku o ukrajinském vedení.
Kyjev by zase mohl zmírnit prezidentský dekret ze září 2022 , který stanovil „nemožnost vést jednání s prezidentem Ruské federace V. Putinem“. Kyjev by mohl upřesnit, že dekret se vztahuje pouze na ruského prezidenta a nikoli na další představitele ruské vlády. A pokud by Moskva přestala útočit na nevojenské cíle na Ukrajině, mohl by se Kyjev odvděčit zastavením úderů, které v Rusku provádí.
Tyto navrhované snahy – mluvit o rozhovorech mezi spojenci a s Kyjevem a signalizovat Moskvě – by neznamenaly změnu v politice. Nepředstavují ani krok k zahájení jednání. Spíše by pouze započali to, co pravděpodobně bude dlouhý proces směřování k případným rozhovorům. Dostat se k jednacímu stolu nebude snadné, ale alternativou je nekonečná, drtivá válka, o které žádná strana netvrdí, že ji chce, a obě strany prohrávají pokračováním v boji.
*****
Tak si to naroubujme na současnou českou politiku! Na naprosto skandální a hulvátské poškození vztahů se Slovenskem. Jen proto, že Robert Fico tvrdí přesně to, co napsali Charap a Shapiro! Že je třeba začít jednak o ukončení války, že prolévání krve nic nevyřeší. Mír pro Fica a jeho vládu není, na rozdíl od Fialy a českého Obludária sprosté slovo.
A k čemu že Charap se Shapirem vyzývají? K obnovení komunikačních kanálů vůči Rusku a zahájení alespoň pokusných rozhovorů. A co že bylo záminkou k tomu drzému mentorování Slováků z české strany? No přece to, že slovenský ministr zahraničí Blanár se sešel a pohovořil v rámci mnohostranné konference o zahraniční politice v turecké Antalii se svým ruským protějškem Lavrovem! Přesně tohle doporučuje šéfanalytik RAND Corp.
V USA to vlivní, zdá se, už mají nastaveno o dost jinak než ve Strakovce.
Ten článek je bezesporu v kontextu současného nastavení papalášsko politických elit kolektivního Západu pozoruhodný. Nicméně zdaleka ne bezchybný. Stokrát autoři mohou tvrdit, že Moskva je nedůvěryhodná. Ve světle zorganizování Majdanu Nulandovou a spol. spolu s nedodržením dohod mezi Janukovyčem a Západem řízenými protestujícími, a především při zvážení Merkelovou a Hollandem přiznaného podvodu s Minskými smlouvami vůči Rusku, mi není ani trochu jasné, jak chce dnešní kolektivní Západ přesvědčit Moskvu, že jakékoliv jednání s ním má smysl….
To není všechno – Charap se Shapirem se dožadují, aby Moskva jmenovala nějaké svoje vyjednavače…. Přeskočme otázku proč, když Kyjev si jakákoliv jednání ústavně zakázal. Ale vzhledem k tomu, kolik špičkových i řadových ruských činitelů je pod západními sankcemi a že na samotného prezidenta je vydán mezinárodní zatykač, si neumím představit jmenování kohokoliv z ruské strany. S výjimkou Sergeje Lavrova. A s tím, alespoň podl e Fialova rozumu se vyjednávat nesmí. A vedle toho – Lavrov se zcela určitě nezapojí do nějakých pokoutních vyjednávání někde v politickém přítmí na zadních dvorcích. Nemá to zapotřebí. Západ dal Rusko a ruské činitele do klatby. Jestli chce s Ruskem opravdu vyjednávat, je na něm, aby tu klatbu v prvním, základním vstřícném kroku zrušil.
Bez komentáře pak ponechávám poznámku obou pánů, že Ukrajina musí být, k zahájení rozhovorů ve výhodě. Myšleno na frontě. Asi nečtou, na rozdíl ode mne denní svodky z fronty. Navíc mi chtějí namluvit, že k rozhovorům tendují na základě toho že Ukrajina vítězí…. Pravý opak je pravdou! Na Západě jdou hlasy o nutnosti jednat zejména od té doby, co už i takovému generálu Hedgesovi a podobným došlo, že ona slavná ukrajinská protiofenzíva skončila absolutním fiaskem.
Nicméně – když Foreign Affaires vydá takovýhle text, navíc sepsaná Charapem a Shapirem lze konstatovat, že v zákulisí, minimálně tom americkém, se cosi děje. Na rozdíl od Prahy.
vlkp
The post Jak připravit cestu diplomacii k ukončení války na Ukrajině first appeared on .
