Situace, ve které žijeme, se nám zdá zlomová. Neobvyklá a po historicky celkem krátkém období „klidu“ nesporně jako velmi zlá (Nezapomínejte, že pouze v Evropě a USA! A chováme se tak, že ani události na Balkáně, ani na Ukrajině (vše od r. 1994!) do Evropy nepatří) . Bohužel toto období bylo dost dlouhé na to, aby nás, obyčejné občany ve své většině „zneškodnilo“. Také svým způsobem dnešní situace výjimečná je. Ale má to několik háčků, které si nechceme připouštět a ani nechceme chápat.
Když se podíváme pořádně do minulosti, vidíme neustálý běh událostí za doprovodu válek, konfliktů, povstání, revolucí, pučů, převratů i tajných operací jednoho proti všem a naopak. Také se neustále měnily podmínky které určovaly běžný život obyčejných lidí a to buď klimatické, na které nikdo neměl vliv, ale také technologický postup v činnosti lidstva. Bohužel, největší pokrok byl vždy zaznamenáván v oblasti zbraní, výzbroje a taktiky vedení bojů. Jak lze pak snadno pochopit, neustále se něco dělo, a to „něco“ kladlo vždy velké nároky na život prostých lidí po celou dobu existence lidstva za nám známé období. Nejednou se jednalo o přežití značného počtu lidí. Mezi takové události lze započítat kolonizace, dvě světové války, Napoleona, pochod Alexandra „Velikého“ atd. (Uvozovky proto, že to byl nesmírně krutý, panovačný úchyl, je to podobně jako když někdo oslavuje Hitlera, což ovšem mnoho lidí nechce vnímat.) A konec konců i různé epidemie, které ničily mnoho životů.
Logickým výsledkem bylo rozšiřování boje proti válkám, proti zabíjení především nevinných lidí a dětí. Jenže to se samozřejmě nelíbí nikdy těm, kdo chce tou ozbrojenou i neozbrojenou změnou získat nějakou výhodu.
Největší a nejbezohlednější hrozbou lidem vždy byly válečné stavy, kdy často ani „vlastní“ armáda nešetřila svoje lidi. Obyčejný člověk se musel – chtě nechtě – přizpůsobovat a hledat cestu k přežití. A každou generaci se to vlastně učil znova nanovo. Jak jsem řekl, měnily se podmínky. Jestliže však dříve při konfliktní situaci stačilo mít štěstí, být stranou, a třeba na „zapadlém“ venkově si zajistit vlastními silami podmínky pro přežití – jídlo a přijatelné prostředí pro nepohodu, pokud to dovolil pán, dnes je situace již delší dobu jiná. Mnohem složitější. Viz nachystané EU zákazy a již dnes omezování domácího chovu a pěstování plodin pro jídlo.
Ještě dávno před naší dobou se začal svět spojovat, byť vynuceně, v zájmu vládnoucích vrstev. Technický progres si vynucoval kromě jiného celkově obrovský počet pracovníků, které odebíral v prvotních zdrojích, tj. v zemědělství a lovu. Objevováním světa Evropou se také dostaly na trhy potraviny v našich oblastech dosud neznámé a nezvyklé. Jedním příkladem mohou být například brambory, druhým zase rýže a dalo by se pokračovat dále. Kromě jiného, kolonizace umožňovala část původně doma pěstovaného nahradit odjinud, zejména z kolonií. Aby se tak mohlo stát, musela se změnit skladba v koloniích pěstovaných plodin a tím také poměry využití vhodných ploch k pěstování daných odrůd. Tím se však omezoval především potenciál kolonií k uživení svých vlastních obyvatel, protože změna nebyla určena a priori pro jejich dobro, ale pro země kolonistů. Ničila se tím také odolnost půdy proti erozi.
To je jednou z příčin, proč bývalé kolonie nemohou, ve své většině, dosud uspokojit svoje potřeby v zemědělství a proč je tam neustále hrozba hladu. Stejně jako v dobách kolonialismu „natvrdo“, tam umírají lidé hladem. A nemožnost samostatného průmyslového plného rozvoje jim zase způsobovala a způsobuje dosud velké problémy v samostatnosti jejich rozvoje hospodářství. Všechno záviselo a stále závisí na „dobrotě“ i původních kolonizátorů nebo jejich následníků (mám na mysli přechod největšího vlivu ve světě od Velké Británie k USA).
Všechno vypadalo krásně. Pro „naši civilizaci“. My těm barbarům přinášíme pokrok a oni ať se snaží si to zasloužit! A ta „naše civilizace“ si mohla žít, jak se jí zachtělo. Za cenu, kterou chtěla. A vůbec ji nezajímalo, co se „tam“ vůbec děje mezi obyčejnými lidmi. Vždyť to byli pohané, jen nějací „černoši, šikmoocí, rudoši, indiáni, trpaslíci, eskymáci, či Bůh ví, co a kdo“. Zrovna severoameričtí rudoši se nikdy nevzdali a díky technické převaze „naší civilizace“ byli také náležitě potrestáni, tj. prakticky vyhubeni. Z cca nejméně 20 milionů (ale jsou odhady až 100 milionů) hrdých a odvážných lidí dnes zůstaly jen trosky, alkoholici, pro ukázku, jací ti „divoši“ byli. Vždyť se podívejte! Ani uvázat tkaničky u bot si neumí sami!
My, lidé „dole“, obyčejní, kteří nechtějí nic než prožít své životy a to přece v klidu, především bez válek, jsme zapomněli na obrovské poučení lidských dějin. Nikdo nic nikomu nedává nikdy jen tak „zadarmo“. Pro svůj klid a své pohodlí jsme se odnaučili základní jistotě života. Totiž, že o život se musí vždy bojovat. A to zdaleka ne vždy nějakou zbraní, motykou, rýčem, pluhem … Nechali jsme hlupáky, a většina dnešních bohatých a mocných lidí hlupáky jsou , protože je zajímá jen jejich profit, krok za krokem ničit všechno to, co umožňovalo náš život a za co naši předkové nezřídka pokládali to nejcennější, právě svůj život, v naději, že jejich dílo jednak dokončí jejich potomci a že ti se budou mít jednou lépe. A všechno podle hesla – co s hlupáky – tak ať si žvaní, tam přece škody nenadělají. Máme přece ústavu. Nadělali škody a jaké! Tohle přece býval i jeden z „argumentů“ těsně po „listopadu“ 89.
Ani kolonialismus ve své přímé fázi nepadl jen tak z dobré vůle „naší civilizace“, ale jako výsledek dlouhého, obtížného, neustálého a hlavně krvavého boje o nezávislost. Všichni z těch podrobených národů, kteří šli do tohoto boje, dobře věděli, že jdou na možnou smrt. Dali však přednost této možné oběti, na rozdíl od kolaborantů s kolonialisty, před pohodlným a zajištěným životem, ovšem v postavení otroka. Vězení, mrzačení, popravy, někdy i vyhlazení celé rodiny „rebela“, to je část ceny, za kterou existoval a stále ještě existuje „náš svět“, „naše civilizace“. I MY SAMI. Nic si nenalhávejme. A současné „liberální“ hrátky na „západě“ na rasovou rovnost to jen prohlubují a jitří rány. A cílem není žádná skutečná omluva, natož náprava věcí.
Ani naše práva obyčejných lidí se nezrodila z dobré vůle „panstva“. Byla výsledkem dlouhého, úmorného, úporného, houževnatého a krutého boje chudých lidí o jen holou možnost přežití a uživení. Nikdy nedostali nic zadarmo. Vlastně až vznik Sovětského svazu výrazně pomohl rozmachu slušného života pro velmi mnoho, dosud na okraji společnosti žijících, lidí. A výrazně – paradoxně – pomohl i středním vrstvám, které však tohle nikdy nepochopí, vždyť oni jsou něco! Paradox je v tom, že střední vrstva vždy bojovala proti zvýšení práv těch nižších vrstev, protože se tak cítila sama ohrožena! Oni přece vědí, jak na to. Pro ten „plebs“ měli a mají tihle jen slova pohrdání a nenávisti, stejná jako vládnoucí vrstva.
Paradoxně střední vrstvy nevidí svůj stav nikdy špatně. Jejich svět je jednoduchý a prostý, jediné čeho se bojí, je, že jim to jejich skvělé živobytí někdo vezme. Proto neustále podporují ty, co jim slibují buď zachování jejich životní úrovně, nebo dokonce její vylepšení. Střední vrstvy pečlivě shromažďují majetečky, zvláště pokud se jedná o jeho „následnictví“. Nikdy nepomáhají nikomu, kde necítí přímo možnost „zpětné reakce“, ale sami vyžadují ode všech zachovávat ohledy k nim samotným. Přestože nejsou schopni sami se zorganizovat, rádi vstupují do „tradičních“ politických stran, především pro získávání kontaktů pro své účely.
Střední vrstvy vždy poslouchají oficiální zdroje, nemají rády žádné změny, pokud jim někdo nedokáže, že je to k jejich „prospěchu“. Nejenže nesnáší neúspěšné, ale jsou vždy rasisty, i když to nemusí vždy dávat najevo. Absolutně přijímají všechny hodnoty „naší civilizace“. Pokud se jedná o dnešní období, tak stále drtivá většina ze střední vrstvy zachovává loajalitu „své vládě“ a nesnáší, když se stát chová sociálně, protože to je zbytečné a je to podle nich plýtvání peněz. Svoje postoje mění až po událostech, tj. jako kdybyste chtěli vsadit na vítěze ve sportu až podle toho, jak to dopadne. Mysl si zaměstnávají „oficiální“ politikou a „oficiálně přijatelnou“ kulturou. Nikdy nehledají nové myšlenky, všechno mají vyřešeno dopředu a za všechno mohou „naši“ nepřátelé. Nikdy neuznají, že kromě odebrání jejich majetku, se nějaká „jejich“ vláda, či politická strana dopouští chyb. Vždycky za tím vidí dalekosáhlé kroky, propočítané na dlouhé období.
Již jednou jsem psal o tom, že střední vrstvy nejsou definovatelné jinak, než podle toho, kdo se tam sám počítá. A zvláště to platí cca posledních dvacet třicet let a každým rokem se tento „stav“ zvýrazňuje. Střední vrstvy nejsou zcela pronárodní, je nutno pochopit, že oni sledují jiné cíle, převážně kolem svého majetku a postavení. Svoji národnost „berou“ spíše jako fakt, který vzniká při narození a jsou ochotni latentně ji změnit, pokud jim to přinese prospěch. Pokud je cílem „elit“ rozmnožení jejich majetku, pak střední vrstvy jsou ty jediné, které je ještě možno odírat a odřít, aniž by hrozilo nebezpečí vzpoury středních vrstev. Ovšem ti, kteří na to doplatí mnohem více, jsou ti, co již dnes sotva vystačí od výplaty k výplatě. A ti se budou bouřit nejvíce, nebo nejvíce „reptat“. Z boje těch opovrhovaných získají – paradoxně – nejvíce právě ty střední vrstvy.
Sovětský svaz a socialistický tábor byl poražen, vlastně zrazen zevnitř, a to i právě za pomoci těch, kteří se počítali k lepším lidem, za pomoci středních vrstev. V „naší civilizaci“ se pak už vůbec přestala cenit práce. Ta skutečná, lopotná, otupující, namáhavá, vyčerpávající, ale nezbytná. Na níž vždy stála jakákoliv společnost, která kdy existovala. I když si to nechtěla, stejně jako my, připustit.
Klidný a jakoby sytý život „západní civilizace“ byl však, jak je vidět, vykupován za obrovskou cenu. Ani my si to nechceme jen tak uvědomit a natož připustit, a ponecháváme si „růžové brýle“. Za náš klidný život, ano i za NÁŠ osobní také, platili a stále platí svými životy a zdravím lidé v jiných zemích. Zdánlivý blahobyt, který nebyl nic jiného než dopředu vybíraná budoucnost a ničení života jinde.
Jenže (konkrétně) my jsme v té „naší civilizaci“ ztučněli nejen na těle, ale i na mozku. Začali jsme jako celek volit své představitele ne podle schopností, ale podle vzhledu, nebo Bůh ví podle čeho, a zapomněli jsme na další pravidlo, že třeba vzhled není vůbec adekvátní tomu, co kdo umí nebo jaký je, ale že právě podvodník a lhář musí vždy vypadat důvěryhodně a přesvědčivě. Člověku, který má dvě jizvy na obličeji se strupy, asi nikdo neuvěří i kdyby nikdy neukradl ani sirku. A nic na tom nezmění ani to, že jsme do toho byli postupně vmanipulováni . V každém okamžiku jsme měli možnost volby i boje. Jen jsme ji jednak nevyužili a jednak si to ani moc neuvědomovali, že je to možné. A důležité. Ne třeba pro nás osobně, ale pro naše potomky.
Ztratili jsme jakoukoliv vizi o budoucnosti, kromě vize Zlatého telete, života v luxusu, stali se z nás v celku prakticky nemakačenkové, žvanilové. A hlavně jsme chtěli žít ve svém klidu, ve svém světě harampádí, sytí a lhostejní k tomu, co se děje jinde. A netřeba říkat, že já osobně za to nemohu. Mohu. KAŽDÝ z nás získával „svůj bonus“.
Cena klidu „západní civilizace“ to jsou ale miliony mrtvých po celém světě každý rok , násobně více zmrzačených, doslova jako za války. Ti mrtví umírali nejen za pomoci zbraní, ale i neposkytnutím lékařské péče, na špatné životní podmínky, z hladu i nedostatku dostatečně kvalitní pitné vody, na špatné pracovní podmínky, ba i díky „humanitní činnosti“ „západní civilizace“. Je třeba dodávat více než jedno jméno, nechvalně proslulé – Bill Gates? A ona to vlastně válka byla a ještě stále je. Vždy a neustále. Válka „naší civilizace“ proti „zbytku světa“. A mnohdy na život a na smrt pro ty, co nám pak s „radostí“ dodávali za hubičku své zdroje a byli nuceni kupovat jinak vše u „naší civilizace“, protože jsme jim tam nenechávali nic k rozvoji jejich průmyslu, jejich vědy atd. … a co měli, to jsme zničili.
Zároveň jsme si nechtěli připouštět, že my sami tady v naší zemi, jsme vlastně jen kolonií…
A netřeba si říkat, že my v tom nejedeme zase „tak dlouho“, díky své pohodlnosti jsme se tam nechali vtáhnout a mnozí si mnuli ruce, jak se teď mají skvěle. Jenže aby si u nás někteří lidé mohli obléci košili známé světové značky, muselo ji za pakatel vyrobit několik těch, kteří neměli takové štěstí, aby se mohli naplno účastnit života „naší civilizace“. Ještě jsme je nutili, aby zapomínali na svoje hodnoty, zvyky a přejímali ty naše, ty jedině správné. Aby si u nás někdo mohl celý den hrát s mobilem, musí jinde tvrdě pracovat a živořit mnoho lidí. A aby se mohl dostat mobil k poslednímu – k zákazníkovi – musí projít řadou překupníků, kteří si, jako samozřejmě u každého dováženého zboží, mnuli ruce, jak na to vyzráli. Netřeba opravdu nic dělat špinavýma rukama, stačí zvysoka zprostředkovávat přeprodeje. Jenže i tohle má vadu na kráse. Když vám nikdo nic nedodá, nebo neprodá, nemůžete vydělávat „hříšné peníze“. Stejně jako když zákazníci nemají na to jejich zboží.
Nevěříte?
***
Vsuvka – překlad článku:
Přidaná hodnota nebo „naznačená“ hodnota?
felix alchniy
Nedávno jsem četl zajímavý článek s názvem The GDP Illusion: Assigned Value as ‚Value Added‘ (Iluze HDP: Přidaná hodnota jako „přiřčená hodnota“). V něm jsem narazil na větu, která přesně vystihuje podstatu ekonomických procesů probíhajících ve světě. Tak David Harvey – angloamerický geograf, jeden ze zakladatelů tzv. „radikální geografie“, teoretik a popularizátor marxismu v jedné ze svých prací poznamenal: „geografická produkce nadhodnoty se liší od její geografické distribuce“. Co to znamená v praxi, popisuje ve stejném článku měnový analytik Tony Norfield: „Co skutečně znamená ‘čínská cena’. Následuje citát:
„Tony Norfield v článku „Co skutečně znamená čínská cena“ hovoří o tričku vyrobeném v Bangladéši a prodávaném v Německu za 4,95 EUR švédským maloobchodním řetězcem Hennes & Mauritz („H&M“). „H&M platí bangladéšskému výrobci za každé tričko 1,35 eura, tedy 28 % konečné maloobchodní ceny, přičemž čtyřicet eurocentů z této částky pokryje náklady na 400 g bavlny dovezené z USA; dalších šest centů se k ceně každého trička připočte za dopravu do Hamburku (zůstane tak 0,89 EUR). Zbývajících 3,54 EUR se započítává do německého HDP v místě spotřeby trička a rozděluje se takto: 2,05 eura jde německým dopravcům, velkoobchodníkům, maloobchodníkům a inzerentům (část těchto peněz jde státu prostřednictvím různých daní); H&M dostává 60 centů za tričko jako zisk; stát dostává 79 centů z maloobchodní ceny prostřednictvím 19% DPH; 16 centů pokrývá „ostatní náklady“.
Podle Norfielda tedy, „většina maloobchodní ceny jde (německému) státu ve formě daní a širokému okruhu zaměstnanců, manažerů, pronajímatelů a firem v Německu. Levná trička a široká škála dalšího dováženého zboží jsou dostupné pro spotřebitele a zároveň jsou významným zdrojem příjmů pro stát a obyvatelstvo nejbohatších zemí.“
Bangladéšská továrna vyrobí 125 000 triček denně, z nichž polovinu kupuje H&M a zbytek další západní prodejci. Tovární dělníci, z nichž 80 % tvoří ženy, vydělávají za směnu trvající 10-12 hodin pouze 1,36 eura. Stroj, na kterém pracují, vyrobí 250 triček za hodinu, tedy 18 triček za každý eurocent jejich mzdy. Tato továrna je jen jednou ze 4 500 oděvních továren v Bangladéši, které zaměstnávají 3,5 milionu lidí. Podle Norfielda to částečně vysvětluje jejich nízké mzdy i to „proč si bohaté země mohou dovolit spoustu prodavačů, řidičů, manažerů a administrátorů, účetních, reklamy, širokou škálu sociálních dávek a další. Úroveň mezd v Bangladéši je obzvláště nízká, ale i násobně vyšší mzdy v jiných chudších zemích vedou ke stejnému závěru: útlak pracovníků v chudších zemích je přímým ekonomickým přínosem pro obrovské množství lidí v bohatších zemích.“
Vsuvka: U nás je často používán strojový park ve výrobě stejný jako v Německu. Jenže jednak jsou naše mzdy podstatně nižší a hlavně je často náš pracovník nucen vyrábět za směnu více produkce, na stejném stroji, ze stejného materiálu, za stejných podmínek, než pracovník v Německu (Často je zvykem nalákat pracovníka na možnost vysokého výdělku, ovšem pokud splní normu! A vytvářením podmínek pro její neplnění přináší mnohem větší zisky, než si kdo myslí, stejně jako když se pracovník nakonec třeba zapracuje a za mírného „podvádění“ normu i překračuje). Celý život pracuji v průmyslu, ve „zbytkové“ výrobě, co u nás zůstala, a vím, o čem mluvím.
Výše uvedené názorně ukazuje, jak HDP tvoří země, které vyrábějí zboží, a země, které zboží prodávají. To znamená, že při tvorbě světového HDP připadá 19 % hodnoty trička na Bangladéš a 81 % na „povadlé“, jak je dnes nazýváme (dříve rozvinuté), země (*). Chápete rozsah této podělané situace? Ten kdo zboží vyrobil, dostává čtyřikrát méně do svého HDP než pracovníci „získávají“ v nehmotné sféře. Důvodem je to, že přidanou hodnotu (nezaměňovat s nadhodnotou) nevytváří výrobce výrobku, ale vlastník značky. Po mnoho let jsme si nechávali vymývat mozek příběhy o tom, že přidaná hodnota je tvořena složitostí a délkou výrobního řetězce. Podívejme se na výrobky západních společností, které jsou technologicky vyspělé, díky čemuž probíhá mnohem složitější výrobní cyklus, v jehož každé fázi se objevuje přidaná hodnota, která nakonec dává těmto výrobkům vysokou přidanou hodnotu. Na příkladu trička jsme však viděli, že tomu tak zdaleka není. Přidaná hodnota se tvoří jinak, podle vzorce – kolik chci, tolik vydělám. To je velmi zřetelně vidět při pohledu na ukazatele, jako je HDP a hrubá přidaná hodnota (HPH).
Vezměme si například dvě země s největším HDP – USA a Čínu. Čínu lze jen těžko obvinit z výroby netechnologických produktů; příkladem jsou pravidelné skandály s omezením propagace zařízení 5G na západních trzích. Nyní je podíl USA na světovém HDP v paritě kupní síly (z roku 2019) 15,74 % a podíl Číny 18,62 %. Současně podíl hrubé přidané hodnoty na světovém HDP činí 25,6 % v případě USA a 18’% v případě Číny. To znamená, že podíl HDP a hrubé přidané hodnoty Číny je téměř totožný, zatímco podíl hrubé přidané hodnoty USA je 1,63krát vyšší než podíl HDP. Vezměme si jako příklad jinou dvojici se srovnatelným HDP z „povadlých“ zemí G7 a BRICS. Podíl Německa na HDP činí 3,32 % a podíl hrubé přidané hodnoty 4,3 %, podíl Ruské federace na HDP činí 3,07 % a podíl hrubé přidané hodnoty 1,6 %. Vidíme tedy, že aby měl někdo více hrubé přidané hodnoty, musí mít někdo jiný méně. Okamžitě očekávám sarkastické poznámky, že Německo má technologicky vyspělejší výrobky, co tedy chcete? Odpovídám. V Německu tvoří průmyslová a zemědělská výroba ve struktuře HDP 31,9 % (vše ostatní jsou služby), zatímco v Rusku 37,7 % (vše ostatní jsou služby).
Vsuvka překl.: Několikrát jsem upozorňoval na to, že mnohé „echt“ germánské zboží, co má ceduličku Made in Germany, má často „někde dole“ ještě jednu řádku – „Manufacturing in China“. Což lze najít i přímo v obchodech na našem území. Je otázkou, jestli pak reálná průmyslová výroba Německa není ve skutečnosti ještě mnohem menší, než ona uvedená procenta…
Nebo ještě malinko jinak. Někde vyrobí deset aut a – čirou náhodou – jinde vyrobí těch samých deset aut, ovšem vyrobí je tím způsobem, že tam nalepí vlastní „visačku“…
Na tomto pozadí je současný konflikt pochopitelnější. Ve světě totálního okrádání a nespravedlnosti nemůže Bangladéš dělat „ani pouhé poznámky“ proti někomu, kdo žene místní obyvatelstvo do chudoby, ale „Bangladéš s jadernými zbraněmi“ (jak Rusko nazvala dnes již zesnulá bývalá ministryně zahraničí USA) ano. Mimochodem, věta Madeleine Albrightové odráží jedním šmahem přání a obavy „povadlého“ hegemona.
Situace „kouříme tvoje, a pak každý svoje“ zřejmě dospěla ke svému logickému vyústění. Ale jestli pro všechny, nebo budou existovat nějaké výjimky, to se brzy dozvíme.
(*) narážka na slabost reálné ekonomiky „vyspělých zemí“ a současnou krizi „Západu“
Zdroj: Aftershock.news
Překlad Bedřich Vinopalník
Konec vsuvky
***
Kdo nezná a nectí svou historii, nechápe přítomnost a nemá budoucnost. A „naše civilizace“ historii vždy přizpůsobovala svým potřebám a na „nechutné“ a „závadné“ pokud možno zapomíná. A teď se jí to začíná vracet jako bumerang. Je jedno, jestli to bude teď, nebo za „pár let“. Všechno je to založeno v samotných základech.
Pohodlí a byť jen „zdánlivý blahobyt“ nás však dokonale zpacifikovaly v tom neustálém a nevyhnutelném boji o každé sousto života (z nichž to skutečné sousto jídla je jen částí). Zpyšněli jsme a necháváme si stále ničit všechno, jen aby proboha, nevzali ještě to, co mám a ještě – zatím – to stačí… „ti“ ostatní málokoho zajímají. Až příliš mnoho lidí se u nás počítá samo ke střední vrstvě, i když tomu neodpovídá jejich postavení a skutečné zajištění. Zavíraly se „naše“ oči nejčastěji před těmi, kdo ani v naší „blahobytné“ společnosti neměli dost ani na základní potřeby. Mnoho lidí si utíralo hřbetem ruky mastnou bradu a říkalo: „Jsou to parchanti, nic neumí a nesnaží se správně. Můžou si za to sami! Špatně šetří a špatně hospodaří.“ Ve skutečnosti – převedeno do jazyka střední vrstvy – málo kradli, podváděli, okrádali a nebrali úplatky.
U nás tohle bylo „krásně“ vidět, když jsme jako celek nechávali padnout jeden vybojovaný bod z pracovních práv za druhým mizet do nenávratna – vždyť je kapitalismus a ten se postará o každého, kdo byť jen chce pracovat! Vzpomínáte, jaký posměch, jaké urážky sklízeli ti, kteří proti tomu vystupovali? (A mezi nimi jsem si užil svoje i já osobně) Ti kteří bránili dědictví dlouhověkých bojů o život? Hlavně, že můžeme grilovat, hlavně že se můžeme jet „zlinkovat“ k moři (ačkoliv já nechápu proč, když tohle bych mohl dělat doma levněji, pochopte nejsem proti cestování, mně osobně to dalo velmi hodně, ale já jsem nejezdil nikdy s cestovními kancelářemi, ani jsem nejel někam chlastat, ani se jen válet někde na pláži, ani jsem si nedělal čárky za každou zemi. Moje první cesta do zahraničí byla spojena s hledáním odborné literatury pro můj obor, protože zde u nás nebylo prakticky ničeho potřebného vydáváno, ani psáno (a to se nezměnilo ani dosud). A když jsem se jel podívat na památky, šel jsem rovněž pěšky a jen za svým cílem, cestování mi umožňovalo tak vidět i tu druhou tvář třeba „tehdy civilizovaného“ západu o které se nepíše, nemluví … ovšem právě „typičtí“ představitelé „naší“ střední vrstvy tohle nedokáží pochopit. Oni sami by něco tak pitomého neudělali a ani by je to nenapadlo. To víte – to nepohodlí … ) , hlavně když máme spoustu „hraček a harampádí“, které nehledě na cenu bývají jen na jedno … použití.
Nepochopili jsme, že naše budoucnost se neurčuje jen teď, ale dávno před tím, už jen tím, že jaké je vzdělávání mládeže, taková ona nakonec bude a tím se určí jaká ta budoucnost bude doopravdy. Mnozí si mysleli, že to bude vzdálená budoucnost a jich se to týkat nebude. A tady znova platí ona věta: Vzpomínáte, jaký posměch, jaké urážky sklízeli ti, kteří proti tomu vystupovali? (A mezi nimi jsem si užil opět svoje i já osobně). Jenže dnešní svět se roztočil do velkých obrátek z několika důvodů.
Komunikace a tím informace přichází dnes velmi rychle. Výměna zboží v jedné řadě i se surovinami, nezbytnými k jejich výrobě se zglobalizovala po 2. světové válce neuvěřitelným způsobem. Zároveň v souladu s tím však také docházel životní prostor systému kapitalismu. Ale „kapitalistické elity“ to věděly a vědí velmi dobře. Jejich styl jim neumožňoval další množstevní růst jejich bohatství, o které by se „nějak“ mohli mezi sebou podělit. Teď už jim zbýval jen boj o to, co již bylo jednou rozděleno a o to, co ještě nebylo jejich. Jinými slovy jim zbýval jen vzájemný boj a okrádání především mlčící střední třídy.
Nastala doba pro změnu systému, jen si elity musely vymyslet, jak by si pak mohly zachovat svoje postavení a vliv. Bohatství a přezírání všech ostatních plodí naprostou lhostejnost vůči všem těm pod nimi. Sobectví, a systém kapitalismu je v podstatě na tom založen, způsobuje morální degradaci a zploštění vidění světa. Jestliže touha po mamonu a moci za každou cenu je chorobou, jak tvrdil o penězích i rada Vacátko v jednom ze svých příběhů, pak je i společnost na tom postavená nemocnou, a to nebezpečnou chorobou.
Jestliže tedy dnes chce někdo jen návrat k tomu, co bylo dejme tomu ještě „jen“ před deseti dvaceti lety, pak by si měl uvědomit, že chce návrat k jednomu stádiu této dlouhé choroby, chronicky nemocné civilizace. A proto nemá smysl, v souvislosti s tím, co probíhá ve světě, myslet si, že se vše dá navrátit do původních kolejí. Nedá. A ani elity to nechtějí, musely by znovu začít měnit a připravovat nějakou novou variantu svých představ a cílů. Okrádání všech. A to jen jimi samotnými.
Pokud chceme přežít a vstoupit do budoucnosti jako národ, musíme začít uvažovat o tom, jak všechno, ano všechno, dělat jinak. Navíc nebude to, co umožňovalo expanzi evropských zemí a Ameriky v minulosti – kolonie. I kdyby bylo Rusko poraženo, oddálí to něco? Ne, protože proces už je v chodu a nelze jej zastavit normální cestou. A to ať to dopadne, jak dopadne! Dnešní svět je dalším kole boje o co největší nezávislost a samostatnost jednotlivých zemí. Zní to paradoxně vzhledem ke globalizaci všeho? Ale vůbec ne!
Víte v čem byla skutečná síla SSSR především tzv. „stalinského období“? V rovnoprávném soužití mnoha národů, minimálně vzhledem k tomu, co kdy do té doby existovalo. To, co se stalo potom, bylo uměle vyvoláváno protivníky SSSR jak zvenku, tak zevnitř. A prakticky každá země, která se oddělila od prostoru SSSR, na to také v podstatě doplatila. Přesněji, to obyčejní lidé na to doplácí. Například kdysi za SSSR velmi průmyslové Pobaltí je dnes v té „naší civilizaci“ v podstatě pouze agrárním územím bez budoucnosti … a vlastně již ani to ne. Země, které získaly suroviny do vínku, jsou na tom relativně dobře, ale jen do chvíle, než si uvědomíme, že se staly slabými a tím vítanou kořistí pro různé snahy si je podrobit.
Stejně tak Evropská unie nemůže být silná, protože je to v podstatě projekt vytvořený pro zájmy několika málo zemí, několika málo politických postav v pozadí. Především Německa a Francie. Pokud byla v EU Velká Británie, tak sledovala pouze a výlučně svoje zájmy, kvůli nimž také nakonec vystoupila z EU. Protekcionismus, například v zemědělství, či naprosto nesrovnatelné poměry výše platů i cen, a přitom snaha vyrovnávat ceny po celém území EU, různá podpora hospodářství a různá omezení v jednotlivých zemích prakticky ve všech oblastech. Zkrátka nerovnoměrnost neplodí sílu, ale nenávist jedněch a přezírání druhých. Navíc v podstatě jen jmenované vedení EU bez jakýchkoliv náznaků voleb oslabovalo a oslabuje reálný život v EU. Co na tom, že v zájmu USA? Ale vždyť právě ty v EU vždy viděli jen své konkurenty, a spolu s Velkou Británií si vytyčily cíl jeho zničení a ovládnutí. A daří se jim to. I proto Anglie vystoupila z EU. Nic osobního, jen „byznys“. Všechny ostatní řeči kolem byly jen maskováním pravého účelu a téměř všichni jsme na to skočili.
Naše nynější potíže a velké nepříjemnosti, které si ještě mnozí ani plně neuvědomují, stejně tak ve spojení s naprostou degradací „elit naší civilizace“ nám na druhou stranu dávají aspoň malou šanci něco se vším udělat.
Prvním krokem by mělo být něco takového, co probíhalo například v Československu především mezi lety 1918 – 38, 1945 až 48, kdy se vedly bouřlivé debaty, i když „prvorepublikovým elitám“ se to nelíbilo (V roce 1968 to bylo – bohužel – poněkud jiné! Podobně i v r. 1989). Lidé si navzájem vyměňovali názory a tříbili tím svoje představy. Málokdo se však nechal jen tak přesvědčit. Zkrátka musíme se KAŽDÝ naučit věnovat pozornost politice a hospodářství, a ne jen mlčet. Když chcete v dobře řízeném podniku něco vyřešit, a jste schopný vedoucí pracovník, pozvete si zastánce různých pohledů na věc a necháte je pořádně si podiskutovat a pak, již poučeni o mnoha aspektech, můžete přijmout řešení, které nejvíce vyhovuje podniku. Ani pokrok ve vědě nemůže jít jen cestou postupného poklidného objevování, ale měl by probíhat za otevřené a bouřlivé diskuse, spolu s až úmornou prací za neustálého ověřování.
Stejně tak společnost se může vyvíjet mnoha směry. Ale jen živá, upřímná a neustálá snaha může vést ke skutečným změnám k lepšímu. Ne náhodou se tak neustále haní všechno, co by mohlo být skutečnou alternativou k tomu, co je dnes. Dělo se tak dlouho a záměrně. Likvidovali (viz např, celkem nedávné události v Rakousku) se skutečně schopní lidé v politice, co by dokázali aspoň ukázat směr, kam by se lidstvo mohlo hnout. A to vše v zájmu jen několika rodin z celého světa.
Hitler měl prý mít jeden rozhovor, kde označil Stalina za velikého muže, který dokázal sjednotit zemi k odporu Němcům a spol.. Přitom dodával, že když jej zajme, vytvoří mu komfortní podmínky k životu, třeba na nějakém krásném zámku, ale na svobodu jej již nikdy nepustí. A pak dodal, že se budou vyhledávat všichni ti, kteří by byli schopni něčeho podobného jako Stalin a budou likvidováni.
Je až zarážející, kolik lidí se prodalo těm „pár“ rodinám za „třicet stříbrných“ … Bylo to dobře vidět, a vlastně ještě je, na té epidemii neepidemii koronaviru. Ostatně i politici jsou ve své podstatě dnes to samé. Vždyť ani v jedné „naší“ zemi v podstatě nehájí ani zájmy té své země, ale pomalu ani EU. Jen zájmy „kohosi jiného“. Výjimky v Evropě jen potvrzují pravidlo.
Bude-li mít někdo možnost vytvářet nové podmínky pro život na této planetě, bude se muset zamyslet. Bude-li chtít něco podobného tomu, co již bylo a dnes je, nebo zda se pustí lidstvo do budování něčeho jiného, dosud neznámého.
Třeba pokoušet se budovat spravedlivější společnost, založenou nejen na vlastním rozvoji jednotlivých zemí, národů, jednotlivců, ale také za vzájemně výhodné spolupráce. Třeba krůček za krůčkem. Ale vykročit ne správnou nohou jako podle pověry, ale správným směrem. To je mnohem důležitější. Třeba se jednou naši potomci dočkají chvíle, kdy každý bude hrdý na svůj národ, ale bude uznávat i všechny ostatní za sobě rovné a stejně schopné. Protože skuteční vlastenci svých zemí se mezi sebou snadno dohodnou, protože mají podobné cíle. Třeba jednou, až se lidé potom dokáží skutečně dohodnout, dokáží zastavit války a zbytečné umírání kvůli hladu a každá práce, provedená poctivě, se bude stejně hodnotit a oceňovat.
Třeba se jednou lidé poučí a zjistí , že honba za materiálním blahem za pomoci zbytečností k ničemu dobrému nevede. Pak pochopí, že volný čas je možno využít ke studiu třeba všeho kolem nás. Přesto, že si myslíme, že v podstatě všechno chápeme, je tomu přesně naopak. Víme ve skutečnosti velmi málo o světě kolem nás i o vesmíru. Nemluvě o nás samotných, kde se nejvíce dnes studuje, jak námi manipulovat a jak nás oklamat, či jak nás efektivně „utilizovat“.
Až se lidstvo jednou postaví novým nebezpečím, třeba se dokáže skutečně spojit, protože všichni budou chápat spravedlnost, povinnost, čest a poctivost. Lidé budou vědět, že smysl života mají před očima a mnozí jej dosud jen nevidí, protože nevidí za špičku svého nosu. Že ten smysl života jim utíká mezi prsty jen pro jejich lhostejnost, otupení ze života. Prostě nevidí budoucnost svých vlastních dětí a vlastně ani děti samotné. To je ten hlavní smysl života. Nic jiného nemá samo o sobě smysl, absolutně žádný. Natož uspokojování jen a pouze vlastních choutek. Nejlépe to, bohužel, vědí ti, kterým je tento dar mít děti z nějakého důvodu odepřen.
A ještě poznámka na závěr. Víte, kdy začnu věřit, že se něco může začít měnit k lepšímu? Tehdy, když absolutně a jednou provždy zakážou kryptoměny. To je totiž ještě jeden znak našeho úpadku, protože když zajdeme do všech důsledků, pak kryptovaluta není nic jiného, než množství počítačem spotřebované energie na „výrobu“ jednotky „valuty“ a obyčejná finanční pyramida. A když se zruší akcie k volnému obchodování a nebo vlastně vůbec, protože to je nástroj parazitismu. Pak bude jasno, že jsme konečně pochopili, že si z nás dělali celou dobu jen dobrý den a byli jsme pro srandu králíkům…
Kdybych mohl, řekl bych potenciálním vůdcům opozice v celé Evropě – DEJTE LIDEM VIZI, ZA KTEROU BUDOU MOCI JÍT. Ale musí to být cesta k rozvoji a k pracovitosti, vzájemnému porozumění, tímto směrem. A nejlépe takovou, kterou dokáže přijmout skoro celá Evropa. Protože svrhnutí špatné a hloupé vlády je záslužný čin, ale bez vize je to k ničemu. Absolutně k ničemu. Všechno by se jen na čas oddálilo (a možná ani to ne) a před lidmi by mohly stát i horší problémy než dnes. Svět se rozhodl pokusit se změnit. Bez ohledu na to, co tomu řekne „západní civilizace“.
Další případná skutečná technická, technologická revoluce , jak se dnes rýsuje, nebude IT druhu (to probíhá teď) , jak se tvrdí, ale o mnohem větší spolupráci, právu na sebeurčení, právu na život a to důstojný, jak jen je to možné. Tím se změní sama podstata práce, její ohodnocení a její význam pro samotného jednotlivce i společnost. Bude toho mnoho, co se možná změní a vlastně už mění přímo před našima očima, ale naše „oficiální“ média o tom mlčí a pořád hlásají hegemonii západu. Ta končí. Západ již nikdy nedostane příležitost být koloniální společností. Musel by vyvraždit prakticky celou planetu. A i když je to prý jejich cílem, je to jen chorobná představa nemocných degenerovaných mozků. Už jen proto, že všechno dělají téměř přesně naopak, než by ve vlastním zájmu dělat měli. Navíc se snaží vyvraždit i své obyvatele…
Chtěl bych znovu upozornit na to, že jakékoliv genetické zbraně mají ne dvě strany mince, ale jen jednu – naprostou nepředvídanost následků a důsledků spuštění takové „války“. Stačí jediná mutace, i po „vítězném“ boji a „vítěz“ zmizí rychleji z povrchu planety, než mizel poražený.
To vše je dnes samozřejmě „jen“ pokus světa vymanit se nejdříve z pasti „hodnot zlatého telete“ „naší civilizace“. Nikdo neříká, že cesta bude jednoduchá, bez obětí a omylů. Ale nejdůležitější je jít touto cestou. Krok za krokem, pomalu a třeba šoupavě, křivolace, váhavě, ale jít.
Nedělejme si ale iluze. Příslušníci „naší střední vrstvy“ nepůjdou bojovat za něco, co jim podle nich samotných hrozí ztrátou jejich statu quo. A to přesto, že právě je čeká osud „těch dnes dole“, nechápou to a nepochopí. A je naprosto zbytečné se jim pokoušet cokoliv vysvětlovat a přesvědčovat je. Oni budou bezvýhradně podporovat současnou vládu a její politiku. Nanejvýš dokáží mlčet a stát doma za svým oknem a dívat se, jak to dopadne.
Je takové čínské přísloví: Každá cesta dlouhá tisíc li začíná prvním krokem.
Já však řeknu, že tato cesta by měla začít ve školách a opravdovým vzděláváním, které by nemělo být závislé na „papírech“ o absolvování „něčeho“, ale na reálných výsledcích činnosti a také nezbytné odpovědnosti za to, co kdo dělá a udělá. Právě ze škol by měli jednou pro vždy zmizet různé „neziskovky“ a „odborníci“ na to, co rozkládá mladé generace. A každý učitel i profesor by měl být při porušení plnění povinnosti správně vychovávat své žáky trestán jako sadistický vrah. A on jím je, vždyť vraždí budoucnost nás všech.
