Všechno je propojený. Wi-Fi doma, LTE venku, notifikace pípají každých pět minut. Jsme online skoro pořád – ve dne i v noci. A stejně se občas cítíme… prázdně. Tak nějak mimo.
Společnosti jako https://allyspin.eu/ už dnes řeší, co se stane s našimi digitálními účty po smrti. Ale kdo sakra řeší to, co se děje předtím ? Co když se ztrácíme ještě zaživa, pod nánosem dat a statusů?
Všechno sdílený, ale nic opravdový
Dřív se lidi potkávali. Seděli spolu. Mlčeli spolu. Dneska? Odpovíš smajlíkem a hotovo.
Zprávy se mění v lajky. Emoce v „seen“. Volání? Zbytečnost. A najednou se divíš, že máš 200 kontaktů, ale nikomu nemůžeš říct, že je ti blbě.
A ne, to neznamená, že jsme ztratili potřebu blízkosti. Jen jsme si zvykli spokojit se s málem.
Proč to v nás tak škrábe?
Některý věci to trochu vysvětlují. Možná ti budou povědomý:
Na Instagramu všichni vypadají jako reklama na štěstí. Ty koukáš a cítíš se čím dál hůř.
Algoritmy ti cpou to, co chceš. Jenže tím pádem nevidíš nic, co tě opravdu vytrhne z bubliny.
Práce z domova? Fajn. Ale taky samota mezi čtyřma zdma.
Seznamky tě naučí přejet doprava i člověka, se kterým by ti mohlo být fakt dobře.
A mezi tím vším — někde pod kůží — se usazuje tichá, zvláštní osamělost. Ne taková ta filmová. Spíš ta každodenní. Neviditelná. Unavující.
Allyspin a zrcadlo, co nezkresluje
Je zajímavý, že právě technologie možná nabídne řešení. Allyspin, který původně vznikl kvůli plánování digitálního dědictví, dnes dělá i něco jiného: pomáhá pochopit, jak vlastně žijeme online .
Pomocí dat umí ukázat, s kým trávíš čas, kdy jsi nejvíc sám, jak tvoje interakce vypadají. A ne kvůli číslům. Ale kvůli tomu, abys konečně viděl věci jasněji.
Protože to není jen o tom, co zůstane po nás. Ale co s náma zůstává teď.
Jak poznáš, že jsi digitálně osamělej?
Někdy to nevidíš hned. Ale když se na chvíli zastavíš…
Cítíš se po hodině online vycuclý, ne nabitý.
Máš plno „přátel“, ale na kafe bys s nima stejně nešel.
Scrolluješ automaticky, bez radosti.
I videochat ti připadá, jako bys mluvil do zdi.
Nepamatuješ si, kdy jsi s někým naposledy mluvil do hloubky. Fakt doopravdy.
Tohle nejsou výčitky. Jsou to signály. A někdy stačí jen si je přiznat.
Co s tím, než nás to úplně semele?
Není potřeba všechno smazat. Ani si kupovat „ detox offline retreat “. Stačí drobný věci. Ale opravdový.
Vypni si notifikace aspoň na část dne.
Místo zprávy zkus jednou za čas zavolat.
I obyčejná procházka s někým, kdo tě slyší, je víc než stovka srdíček.
Zkoukni, co o tobě říká tvoje online stopa – třeba přes Allyspin.
A hlavně: dovol si být přítomný. V hovoru. Ve chvíli. Ve všednosti.
Allyspin k tomu nepřidá další appku, ale může ti ukázat, kde jsi se v tomhle světě ztratil.
Nejsi sám, že se cítíš sám
Osamělost není selhání. Ani ostuda. Někdy to tak prostě je. A právě proto je fajn o tom mluvit.
Protože někdy stačí, aby ti někdo řekl: „Já to mám taky tak.“
A i když je svět pořád online, možná největší blízkost začíná právě tím, že někdo zvedne oči od displeje. A podívá se.
The post Vždy připojený, nikdy blízko: Nová tvář osamělosti first appeared on .
