Kdo ví? aneb Poklona Viktoru Orbánovi
RSS

Kdo ví? aneb Poklona Viktoru Orbánovi

Na teploměru naší terasy je příjemných 28 °C, mé chuťové pohárky si ještě pamatují dnešní báječný oběd a na stole je k dispozici poloplná či poloprázdná láhev Chardonnay. V ostrém kontrastu s tím jsou zprávy, které čtu na svém notebooku. V. V. Putin v Kaliningradu s vážnou tváří upozorňoval ruské školáky na to, aby se připravili na pro Rusko nezbytnou reakci vůči protiruské enklávě za jejich humny. Ve stejnou dobu  jiný „státník“ ve škole v Ostrově n. Ohří upozorňoval prvňáčky s profesorsky vážným výrazem na to, že když přijde zima, ne ta oteplovací, ale pořádná zima a mráz, že na
místě, kde žila a disciplinovaně pracovala rodina broučků, zůstaly na jaře jen květinky, lidově zvané chudobky. Co v tu chvíli říkali Macronové, Trussové, Leyenové či Scholzové nevím, určitě nic pěkného.
Zamyslel jsem se tedy nad jedním do jisté míry omezeným problémem. V celé nám známé historii význačných osobností v ní vidím zajímavý společný fenomén. Dá se vyjádřit docela lidově: Politici skoro vždy po svých prvních úspěších tendují k vývoji, kdy si chtějí ukousnout větší sousto, než jsou schopni poté pozřít.“ Namátkou připomenu Napoleona, Mussoliniho, či Hitlera, ale také J. F. Kennedyho, Palmeho, Rabina, Gorbačova… Vedle těchto figur se mi snad ani nechce vzpomínat na Dubčeka nebo Husáka. Nejen jmenovaní, ale spousta dalších, kteří se cítili být nejlepšími politiky, utrpěli neúspěch v tom hlavním, o co usilovali.
Otázka zní: Proč je tomu tak v 99% případů? Myslím, že klíčem k trvalému úspěchu politiky je pravdivý postoj politikem zastupovaného národa. Kariéra maďarského předsedy vlády Viktora Orbána je toho nejlepším důkazem. Dokázal přesvědčit většinu Maďarů, že bojuje za ně a hlavně že v krizové situaci svůj národ nezradí, jak je běžné z české historie. Podařilo se mu donedávna nemyslitelné. Má přátelské vztahy s Putinem i Trumpem, nadbytek ruského plynu za přátelskou cenu, to samé co se týče nafty a pokračující výstavbu moderní atomové elektrárny ruskými dodavateli. Soros si v Maďarsku ani neškrtnul a stále sílí proud těch, kteří nechtějí být přítomni musulmanizaci Německa a odcházejí žít do Maďarska.
Jako červený hadr pro býka z koridy působí na byrokraty EU maďarská prorodinná sociální politika a nic s tím nenadělají. Letošní volby si ani náhodou nenechali amerikanizovat a výsledkem byla ústavní většina potřetí! Je jasné, že když se lidé dokáží spojit a nenechat se štvát jeden proti druhému, je realizace zastupitelské demokracie i dlouhodobě možná. K tomu ovšem musí být národ skutečně přesvědčen, že jeho zastupitelé s ním nehrají jen divadlo, kdy jejich osobní prospěch nebo kostlivec ve skříni je na prvním místě, pak několik kop hnoje pro jeho zahrádku, pak dlouho nic a teprve pak přijdou na řadu problémy „zastupovaného lidu.“
Není to poprvé, kdy Maďaři dokázali i přes svůj omezený počet, sice za cenu obrovských ztrát, ale nakonec vítězně otočit kolo dějin ve svůj prospěch. Jak jinak by dokázali v sedmdesátých létech devatenáctého století změnit svou poddanskou pozici v státotvornou? Na rozdíl od Čech a Moravy, které z revolučních let poloviny 19. století vyzískaly nanejvýš korumpovatelnou a řízenou opozici, kterou ve Vídni moc vážně nebrali.
Maďaři totiž principiálně preferují Maďary. Nebylo to vždy příliš příjemné, když člověk z Čech pozoroval i takovou zdánlivou drobnost, kdy maďarský číšník mnohdy ostentativně nejdřív obslouží Maďara, nebo někoho, kdo mluví maďarsky a teprve poté se začne zajímat o cizince. Dokonce i o zjevně bohatého, protože pochopitelně vidí jeho vůz na parkovišti. To v Československu tomu bylo vždycky naopak. Takovouto drobnou diskriminaci moudrý člověk přehlédne a namísto dožadování služeb podle pořadí se raději usměje. I v takových drobnostech se totiž projevuje ona maďarská svornost, kterou bezvýsledně vtloukal do hlav svých tří potomků mytický Svatopluk praktickou ukázkou, že svázané pruty odolávají tlaku nepoměrně lépe, než každý zvlášť! Možná si tu moudrost importovali z Moravy do Uher nejen elity, ale i tamní obyčejní lidé. Kdo ví?


Nejčtenější za týden