Postupná ztráta konkurenceschopnosti EU způsobená zpackanou „zelenou politikou“ a přeregulovaností ekonomického prostředí nutí evropskou vrchnost nějak reagovat. Kdo by však čekal důkladnou analýzu příčin tohoto stavu a následnou revizi dosavadní politiky, ten by se načekal. Místo toho nastoupila taktika laciných gest majících občany nějak uchlácholit.
Tedy přesně podle hesla o nažraném vlku a celé koze. Názorným příkladem je „ změkčení “ ESG spočívající v úpravě parametrů (počtu zaměstnanců a obratu) tak, aby se tato regulace netýkala menších firem. Fakticky se jí však budou muset řídit nadále, protože to po nich budou chtít banky, které jim poskytují finanční služby. Pro ty totiž ESG platí dál. Což pro ně mimo jiné znamená, že musí „lustrovat“ také svoje klienty, respektive jejich „udržitelnost“. Přičemž si rozhodně nebudou moci dovolit mít ve svém portfoliu někoho „nečistého“. Zmiňované „změkčení“ ESG je tedy pouze drobná kosmetická změna bez praktického dopadu. Pokud by totiž opravdu chtěla evropská vrchnost zatočit s přeregulovaností EU, tak zrušení ESG je jedním z nejlepších kandidátů, u kterého začít.
Emise
Jako další „rozvolnění“ pravidel je prezentován například odklad termínu, do kdy mají automobilky plnit emisní limity CO2. Původně na ně měla tato povinnost padnout už letos, ovšem podle „změkčených“ pravidel se odkládá až na rok 2027. I když vlastně ne tak docela, protože to neznamená, že dnes pro ně limity vůbec neplatí. Ono se totiž bude jejich splnění posuzovat za celé období 2025-2027 a sankcionováno bude překročení jejich průměrné hodnoty za celé tři roky. Takže ve finále se vlastně změnilo jenom to, že automobilky vypouštějící nadlimitní emise CO2 za to nebudou pokutovány už letos, ale až v roce 2027. A to za celé tři roky zpátky. Jde tedy opět o laciné šidítko a podobně jako v případě ESG i v tomto případě platí, že jediným účinným řešením je zrušení přísných emisních limitů CO2 jako celku.
Jako „návrat rozumu“ jsou prezentovány také úvahy o stažení návrhu na zákaz „greenwashingu “ . Podle něj měly mít firmy chlubící se svojí „udržitelností“ povinnost svá tvrzení také prokázat. Je to samozřejmě celé nesmysl. Každá doba má svá hesla omílaná stále dokola, jejichž obsah však berou lidé s velkou rezervou. Takže ověřovat pravdivost něčeho, čemu stejně málokdo věří, nemá žádný význam. Heslo „udržitelnost“ navíc nevzniklo spontánně v reakci na poptávku zákazníků, ale na objednávku „politickou“. Takže nejlepší cestou, jak zabránit jeho zneužívání, je zprostit firmy tohoto zadání. Ony se pak nebudou muset tvářit „udržitelně“ a ty, které to o sobě budou tvrdit, tak nejspíš takové i budou. Ovšem na základě svého vlastního svobodného rozhodnutí.
Unijní daň a dekarbonizace
Na pozadí tohoto zdánlivého rozvolňování pravidel a snižování regulatorní zátěže pro firmy se evropská vrchnost naopak snaží svoji moc posilovat a centralizovat a prohlubovat „zelenou politiku“. Příkladem centralizace je například úsilí o zavedení takzvaného „ 28. režimu “, což není nic jiného než převlečená fiskální a daňová unie. Nebo čerstvý návrh Evropské komise na zavedení nové unijní daně pro velké firmy. Jde o korporátní daň z příjmů, jejíž výnosy mají směrovat přímo do rozpočtu EU. Což je jasný útok na další oslabení členských států.
Na kritiku, že EU ztrácí své pozice na světových hospodářských trzích, pak evropská vrchnost reaguje svým „ kompasem konkurenceschopnosti “ jehož hlavním motem je pokračující dekarbonizace. Tedy přesně to, co úpadek EU způsobilo. S tím souvisí i nový program CID (Clean Industry Deal), což však není nic jiného než Green Deal v novém kabátě obsahující další subvencování. Na to samozřejmě evropská vrchnost potřebuje další a další peníze. A tedy i daně. Ideálně takové, do kterých jí nebudou moci členské státy kecat. Tedy vybírané na unijní úrovni jako výše uvedená nová korporátní daň z příjmů.
Mezi jasné signály, že ze „zelené transformace“ nehodlá evropská vrchnost slevit ani o píď, pak patří její nedávný návrh na přijetí dalšího „ klimatického závazku “. Tentokrát spočívajícím ve snížení emisí CO2 do roku 2040 o 90 % oproti roku 1990. Zatím však moc neuspěla, přičemž proti je dokonce i náš pan premiér Petr Fiala. V jeho případě je však otázkou nakolik je jeho postoj upřímný a nakolik je ovlivněn blížícími se parlamentními volbami. Osobně bych věřila spíše tomu, že pravdou je „b)“ a pokud by seděl v premiérské sesli i v příštím volebním období, opět by si oblékl zelený kabát a vlísával se paní Uršule do přízně. Na jeho názorovou flexibilitu jsme ostatně již zvyklí, takže by nás to nemělo překvapit.
Tak si to shrňme. V reakci na pokračující ztrátu konkurenceschopnosti jsme se od evropské vrchnosti dočkali pouze několika bezcenných gest. Skutečná sebereflexe se zkrátka nekoná, EU se dál řítí do zdi a místo šlapání na brzdu ještě přidává plyn.
Tohle nejspíš opravdu zastaví až pořádný náraz…
Zdroj:
