Jde o malý krok člověka, ale velký skok pro lidstvo, řekl téměř na den přesně před 56 lety Neil Armstrong, když tehdy přistáli Američané na Měsíci. Nedovolil bych si zlehčovat onen úžasný technologický i obdivuhodný lidský výkon té doby, ale když jsme se před pár hodinami dozvěděli, že ministerstvo životního prostředí vydalo po desetiletích průtahů povolení ke stavbě dálnice mezi Brnem a Mikulovem, chce se mi říci, že to je malý krok pro lidstvo, ale gigantický skok pro všechny, kteří cestují z jižní Moravy do Vídně a z Vídně opačným směrem.
Příběh dálnice, která by propojila českou dálniční soustavu s rakouskou, která by zjednodušila a výrazně zrychlila hospodářské i lidské spojení mezi Brnem a Vídní, to je jeden z nejdivočejších příběhů psaných a určovaných nejrůznějšími ekologickými aktivisty, kvaziochránci přírody, lidmi upřednostňujícími „život mloka“ před tisíci lidských životů, i lidí strachujících se o vlastní pohodlí v místech, kde si vybudovali svá bydliště a po celá desetiletí jsou odhodláni blokovat cokoli, co by jejich dobré bydlo mohlo jen vzdáleně narušit.
Dálnice D52, jak se spojení mezi Brnem a rakouskou hranicí oficiálně nazývá, je snad nejotřesnějším příkladem bezohlednosti, snad i nenávisti fanatických ekologických aktivistů vůči lidským životům, a ano, vůči normálnímu lidskému bytí. Nemá asi smyslu zabíhat do detailů, kterými se kolem vodní nádrže Nové Mlýny dařilo zeleným fanatikům problematizovat a po desetiletí blokovat výstavbu čehosi tak unikátně nutného, jako je rychlé spojení jižní Moravy s Dolním Rakouskem. Faktem historicky potvrzeným však zůstává, že tento projekt většinově podporovaný místními i krajskými samosprávami, zemskými vládami a dokonce i vládami národními (bez ohledu na politickou příslušnost) byl vždy úspěšně zablokován hrstkou ekologických fanatiků. Příběh dálnice Brno – Mikulov – Vídeň (na rakouské straně se již dostanete po dálnici z Vídně až téměř k moravské hranici) je varovným čítankovým příkladem agresivity zelené ideologie i nesnášenlivosti zelených aktivistů vůči normálnímu lidskému životu. Ostatně sám o tom leccos osobně vím, neboť se na mě před lety – tehdy ještě poslance Evropského parlamentu – obrátila zoufalá jihomoravská politická reprezentace s prosbou, abych jim zkusil pomoci stavbu proti neporazitelné zelené lobby nějak „protlačit“. Interpeloval jsem tehdy Evropskou komisi, která mi odpověděla, že je to „český“ problém řešitelný výhradně institucemi České republiky.
Kéž by ale v České republice existoval jen tento jeden jediný, byť letitý a do očí normálních lidí bijící, problém se vznikem významné dopravní stavby. Pod záminkami dopadů na životní prostředí, pod záminkou fragmentace krajiny nevlídné pro život zvířat, pod záminkou ohrožení chráněných druhů rostlin a živočichů jsou dlouhodobě zablokované mimořádně nutné stavby také mezi Hradcem Králové a Trutnovem (komunikace nesmírně důležitá, protože by svým vznikem ulehčila životům lidí v dopravně přetížených obcích, kterými projíždí dálková kamionová doprava). Stejně jsou na tom úseky dálnice D3 v jižních Čechách, úseky v dalších částech východních Čech, ale – zejména – severní část pražského okruhu, která by mohla tolik ulevit děsivě přetíženému jižnímu obchvatu Prahy a zřejmě také i nesnesitelně hustému a nebezpečnému provozu na hlavní české dálnici D1.
To, že české ministerstvo životního prostředí (konečně!) dalo schvalovací úřední razítko umožňující někdy v příštích letech konečně začít se stavbou tolik důležitého spojení České republiky s Rakouskem (a dalšími zeměmi), ještě vůbec neznamená, že se nenajdou další „válečníci za život mloka“ a neudělají všechno možné, aby celý projekt, když už ne zcela zhatili, tak alespoň pořádně zpozdili. Že to stojí utrpení obyčejných lidí? Že to významně zvyšuje náklady na provedení stavby? Že to se skutečnou normální ochranou prostředí pro život nemá nic společného? To je lidem, kteří před lidskými životy upřednostňují životy divokých živočichů, úplně jedno.
Jsme v zajetí zelené, člověku nepřátelské, ideologie. Té nejde o životní prostředí, o to, zda ten či onen potok je čistý. Té jde o budování umělého světa, pro který je člověk bytostí nepřátelskou. A dnešní politická doba je charakteristická tím, že politické strany tento stav akceptovaly a zaměnily ve svých programech zájmy běžných lidí za zájem „planety“. Člověk je v jejich programech považován za škůdce, příroda je nábožnou vizí.
Pokud se nám nepodaří svými hlasy vzdorovat, příběh dálnice Brno – Mikulov – Vídeň bude jen jedním smutným i varovným příkladem v nekončící řadě bojů se zeleným levičáctvím …
Ivo Strejček, 22.7.2025
Zdroj:
