PAVEL DINKA
Občas si kladu otázku, co zmizelo jako první – z těch mnoha věcí, které z ostrova odstranili. (…) Po každém takovém zmizení vznikne rozruch. Lidé se shromáždí na ulici, ve skupinkách si povídají, vzpomínají na věc, která zmizela. Cítíme výčitky svědomí a určitý smjem a určitý smějí. nějaký předmět, posbíráme ty, které zůstaly, a spálíme je, popřípadě hodíme do řeky . Citát z románu japonské spisovatelky Yōko Ogawové Ostrov bez paměti (Praha: Lindeni 2021, s. 7 – 8.)
Yōko Ogawová (1962) je držitelkou všech významných japonských literárních cen. Svou spisovatelskou dráhu odstartovala v roce 1988 a od té doby napsala více než padesát beletristických i populárně naučných děl. Anglický překlad románu Ostrov bez paměti se stal finalistou Mezinárodní Bookerovy ceny 2020. Jedná se o děsivě krásné orwellovské dílo o novodobé totalitě. Na bezejmenném ostrově u bezejmenného pobřeží mizí živé i neživé objekty: nejprve klobouky, pak ptáci, růže, zvonky, smaragdy, parfémy, stužky atp. “ Stužka zmizela, když mi bylo jen sedm let. Dali se jí sepnout vlasy nebo ozdobit sukně, “(str. 8). Většina obyvatel ostrova na ztracené předměty okamžitě zapomíná, jako by jim kdosi vygumoval vzpomínky. Jenže ti, co nepřišli o schopnost pamatovat si, žijí v ustavičném strachu, pátrá po nich paměťová policie, jejímž úkolem je zajistit, aby to, co zmizelo, upadlo navždy v zapomnění.
Filozofie paměti
Kniha není jen dystopií, ale také filozofickým dílem o paměti, o tom, že ji tvoří příběhy, vztahy, jazyk a zodpovědnost: už Platón tvrdil, že poznávání je ve skutečnosti anamnesis – vzpomínání na pravdy, které duše již znala před narozením. Podle Aristotela je paměť psychologický proces, který se váže na smyslové vnímání a čas. Ve svém díle O paměti a vzpomínání ji chápe jako uložení dojmů, které se při správných podmínkách mohou znovu vyřídit. V novověku empirik John Locke vnímal paměť jako podstatný prvek vědomí a a osobní i kolektivní identity – podle něj jsme tím, čím si vzpomínáme, že jsme byli.
Filozof Paul Ricoeur (20. století) ve svém díle Paměť, dějiny, zapomínání upozorňuje na etické napětí mezi vzpomínáním a zapomínáním. generacím.
V současnosti se filozofie paměti potýká s novými výzvami v důsledku technologického vývoje, který změnil způsob, jakým si uchováváme a zpřístupňujeme informace. Na jedné straně se zdá, že nic nezapomínáme – data, fotografie, statusy, e-maily – vše se archivuje. Na druhé straně však hrozí ztráta hlubší reflexivní paměti, která se může stát fragmentární, algoritmicky řízenou bez jakéhokoli souvislého narativu, přestane být součástí subjektivní identity a stane se externím úložištěm. Návazně na to se vynořují otázky: Má člověk právo zapomenout? Má společnost povinnost vzpomínat?
Odpovědi na ně budeme hledat v Ogawově románu. Autorka nastoluje v díle dvě dějové linie: v té první hlavní hrdinka, vypravěčka příběhu a zároveň spisovatelka je jednou z posledních, která si ještě pamatuje některé mizející věci – nebo alespoň jejich emocionální dosah. Postupně však přestává rozumět nejen okolnímu světu, ale také sobě. Když zmizí například ptáci, už si je nedokáže představit – nejenže neví, jak vypadají, ale ani co symbolizovali („ Ptáci, tak jako mnoho dalších věcí, zmizeli náhle jednoho rána. (…) Všechno, co jsem o nich věděla, ze mě zmizelo: mé vzpomínky na ně, mé pocity z nich, samotný . Příběh ve druhé dějové linii sleduje hlavní protagonistku při psaní románu o ženě, která ztratila hlas, ale o tom až později.
Vypravěčku (spisovatelku) váže silný kolegiální vztah k redaktorovi R, editorovi jejích knih, který má dar nezapomínat. On je „ pamětí v těle“, zakázanou, potlačovanou entitou , kterou je třeba ukrýt před paměťovou policií . límcích, “ s. 15). Schová ho do tajné, nepřístupné místnosti v jejím bytě, kde mu s vypětím sil poskytuje všechny potřeby nezbytné k životu.
Chránit druhého paměť, opakuje si ustavičně, znamená zachovat svět. I když sama ztrácí vzpomínky, něco jí přece zůstává – holá existence, možná čisté vědomí a svědomí. To je paradox paměti: i když zmizí její obsah, může zůstat její forma – jako touha, jako mlčení, jako nepojmenovaná vzpomínka. Ale to je málo, upozorňuje ji R, vidím, že se tvé srdce rozkládá, že se měníš a že tyto změny nelze jen tak snadno zvrátit nebo zrušit…
Mizení románů a knih
A pak nadešel den, kdy začaly mizet i knihy a romány („ I kdybychom si nechali rukopisy a knihy, byly to jen prázdné krabice. Krabice, ve kterých nic není. Nahlédneš do nich, pozorně posloucháš, ovoníš obsah, ale nic nevyjadřují, “ s. 171). Do večera se mizení projevilo ještě citelněji, lidé pálili knihy ve vatrách, které zakládali v parcích, na polích a prázdných pozemcích. Dokonce i vypravěčka se přidala: “ Bylo těžké rozhodnout se, které knihy si ponechat a se kterými se rozloučit. Dokonce i když jsem zvedla každý svazek, uvědomila jsem si, že už si nepamatuji, o čem je, „(s. 172). Konečně, ani u nás nejsme daleko od pálení knih (zastavení prodeje knihy Luboše Blahu Lenin a 21. století z vydavatelství VEDA, cenzura, kastrace textů, ideologický přístup některých knihkupectví k jednotlivým autorům).
A co když zmizí lidé? ptá se autorka
Nesmíš se trápit takovými myšlenkami, uklidňuje ji dobrotivý stařec, kterému rovněž poskytla přístřeší, zmizení nemůžeme ovlivnit, nemají s námi nic společného I tak všichni zemřeme, tak v čem je rozdíl? Jednoduše to musíme ponechat osudu. Stařec jako typické zosobnění lidstva – rezignace a lhostejnost ke všemu, co trápí planetu, rezignace na barbarství válek, na nesmyslné zbrojení, na nespravedlnosti a aroganci tohoto světa.
Jak se to dotkne spisovatelky-vypravěčky? Uspokojí se prací písařky ve firmě obchodující s kořením („ K mým povinnostem patřilo utírání prachu, zvedání telefonu, snadné zakládání papírů a psaní na stroji, “ str. 182). Po tom všem nemůže nastat nic jiného, než biblická potopa světa v podobě zemětřesení a tsunami. Ostrov je v troskách, vypravěččin byt s ukrytým R se záhubě vyhne. Zachovaly se sošky její nebohé matky (byla sochařka), která do nich vložila předměty rozličného druhu, aby je zachránila před zmizením. Redaktor, stařec i ona híkali nad jejich jednoduchostí („ R zvedal jeden předmět za druhým, vyprávěl nám, k čemu se používali, jaké se mu s nimi spojují vzpomínky. (…) Přesvědčoval nás, že právě ony mají moc změnit nás, ovlivnit vaše srdce a mysli. I ten nejslabší vjem2, může zapůsobit. “ 222).
Člověk by si pomyslel, že mizením musí být už konec. Ale kdepak! Dobré mizí, špatné zůstává, tak to často v životě chodí… Jednou v noci vypravěčka pocítila jakýsi tlak v levém boku. Pokusila se vstát z postele… ale co to? Levá noha jí zůstala viset v ruce, rychle si ji vložila zpátky, aby zabránila jejímu zmizení. Na ulici se postupně začali scházet sousedé, všichni jako by si lámali hlavu, co si počít s vlastním tělem, báli se, že i sebemenší pohyb jim způsobí bolest, opírali se navzájem o ramena. Najednou se z vedlejší ulice blížili tři příslušníci paměťové policie. Panebože, co udělají, když podakteré ještě najdou s oběma nohama?! Naštěstí je utratili.
A tak si obyvatelé ostrova postupně zvykali na život bez nohou. Samozřejmě, nikdy to nebylo jako dřív, ale jejich těla nabyla nové rovnováhy, osvojila si nový rytmus dne. Nic nepoukazovalo na to, že by jim měly nohy odpadnout, zůstávaly připojeny k bedrům…
V lidech se rozhořela jiskerka naděje, že se blýská na lepší časy. Předčasně! Po levé noze se dostala na řadu pravá ruka – zmizela takříkajíc spakruky („ Nezbývalo mi jiné, jen vymyslet způsob, jak ťukat na stroji pouze levou rukou, “ str. 245). Redaktor ji v těžkých chvílích čičíkal, není to až tak špatné, podívej, já tě můžu obejmout, můžu se dotknout kterékoli části tvého těla. Ale já nic necítím, oponovala, ono to bude pokračovat. Kdoví, co mi zmizí příště? Uši, hrdlo, páteř, celé tělo? Určitě se rozbije na drobné kousky. Nesmíš se vzdávat, chlácholil ji dál, zůstaneš ve skrýši, v bezpečí. Hloupost! zkřikla nesouhlasně. Nelze tomu zabránit!
Redaktorova slova naši hrdinku nepřesvědčili, ale přece jen trochu obměkčili, vlili špetku energie do slábnoucího organismu… a k velkému překvapení román o ženě, která ztratila hlas, dokončila („ Písmena byla nemotorná, napsaná levou rukou, řádky stále slabší, roztřesené, kde- (str. 257).
Dny pak plynuly monotónně a jednotvárně, chodila do práce, psala na stroji levou rukou a trávila noci s R v tajné skrýši. A najednou to přišlo: obyvatelům ostrova zmizelo vše, co mělo nějakou formu, a ve vzduchu se vznášely jen jejich hlasy („ V jistém smyslu bylo úplné zmizení těla vlastně jakýmsi osvobozením. Ale kdybych si nedávala pozor, můj nespolehlivý a neviditelný hlas by mohl odvát vítr, “ s. 260). Podstatné však bylo, že v oné chvíli ji konečně promkl absolutní klid.
R ještě dlouho seděl a hleděl na prázdno ve svých dlaních. Když přesvědčil sám sebe, že nic nezbylo, pomalu vystoupil po žebříku to skrýše a vyšel do světa…
Žena, co ztratila hlas
Druhá dějová linie představuje příběh-v-příběhu. Hlavní protagonistka píše o ženě, co ztratila hlas, píše jen tak pro vlastní potěšení, protože „ tu na ostrově patří psaní románů k nejméně pozoruhodným a nejpodceňovanějším povoláním, jaké si člověk může vybrat, “ (s.19). (Mimochodem podobným ostrovem „na souši“ je zřejmě i Slovensko, kde spisovatelům růže také nekvetou.) Onou neznámou je studentka, která ztratí svůj hlas krátce nato, co se vydá za svého učitele strojopisu. S manželem komunikuje pouze prostřednictvím psacího stroje („ Zanedlouho to budou tři měsíce, odkdy jsem ztratila hlas. My dva už komunikujeme pomocí psacího stroje. Ještě i když se milujeme, mašinka tiše čeká u postele, “ s. 56). Manžel ji však stále více kontroluje, později jí nedovolí používat ani stroj. Hrdinka se tím stává umlčenou vězenkou neschopnou vyjádřit byť jen slovo. Nakonec ji zamkne v místnosti, kde ji izoluje od zbytku světa – nejen fyzicky, ale také symbolicky – od možnosti komunikace, identity a svobody.
Vymazání paměti
Sesumarizujme si tedy obě linie: román nenastoluje pouze otázku zapomnění – jde o samotné vymazání možnosti pamatovat si. A to je něco radikálního! Protože co zůstane, když zmizí paměť, když někdo kontroluje jazyk, objekty, názvy? Tehdy subjekt zmizí ještě před tím, než vznikne. A co je nejhorší – vše se děje klidně , bez zjevného odporu. To je ta největší hrůza – ne brutalita, ale ticho, něžnost jako forma represe, zapomínání jako zákon, mlčení jako násilí. Je to orwellovský svět bez orwellovského dramatu, není to tradiční totalita typická pro román 1984 , je to svět, kde represe již nepotřebuje násilí, protože působí tichem, zapomenutím a vyloučením z paměti. Orwell je chladný, krutý a analytický, jazyk omezuje přes newspeak, Ogawová je zase tichá, smutná a poetická, její dystopie je spíše meditací nad ztrátou než varováním. To, co mizí, nejsou jen věci, ale také možnosti, jak o nich mluvit. Postupná ztráta paměti má hluboký dopad – společnost se stává beztvarou, neschopnou vytvořit si dějiny, hodnoty či vztahy. Jednotlivec se přeměňuje pouze na tělesný obal, který reaguje na příkazy, ale nezná důvody svého jednání. Nejsilnějším momentem je však reakce obyvatel ostrova : žádný odpor, žádné zděšení, ale rezignace. Nevadí jim, že když přijdou o přístup k paměti, ztratí schopnost reflektovat, protestovat či dokonce toužit. Co tedy zůstane z lidskosti, když se vyprázdní naše minulost?
Mizení předmětů má zároveň silnou metaforickou funkci . Nejde jen o to, že zmizí například klobouk – ale že zmizí kategorie „kloboukovitosti“ , pocit tepla, výstřednosti, ochrany nebo vzpomínka na někoho, kdo klobouk nosil. Autorka tím odhaluje, že objekty existují nejen ve světě, ale také v paměťové imaginaci člověka a zároveň foucaltovsky poukazuje na to, že paměť je pro mocenské elity nežádoucí element a že pamatovat si znamená odmítnout prázdno.
Pokud jde o druhou linii, představuje zrcadlový obraz hlavního děje, ale zároveň funguje jako paralela k hlavním tématům románu – paměť, ztráta, identita, represe. Příběh o ztraceném hlasu je alegorií naznačující, že ten, kdo nemůže mluvit, nemůže si pamatovat a nemůže být. Ogawová tak nenápadně, ale přesně rozkrývá vztah mezi jazykem, pamětí a mocí, přitom ukazuje, že umlčení je forma zapomínání druhého – ne pasivního, ale aktivního a systematického.
Předobraz novodobé totality
Román je, jak jsem již v úvodu uvedl, předobrazem novodobé totality, totality ustavičně se měnící, tekuté (Zygmunt Bauman), filištínsky maskované záplavou slov jako demokracie, svoboda, lidská práva, která se tak často omílají zejména v euroatlantické civilizaci. A přitom liberální demokracie pomalu přerůstá do oligarchické totality, kde role jednotlivých států ustupuje do pozadí a vlády se ujímají mocenské elity podporované vojensko-průmyslovým komplexem a digitálními giganty. A výsledek? Války po celém světě, pološílená atmosféra zbrojení v NATO a v Evropské unii (Západ a Izrael mohou mít atomové zbraně, Írán za žádných okolností ne – divná to geopolitická vyváženost), striktně nadiktovaný názor na situaci na Ukrajině – jeho nerespektování vyneslo v Estonsku novináři, odlidštěných robotů do vojenských konfliktů za sofistikované účasti operátorů zabijáckých dronů, bezprecedentní napadení a bombardování Íránu ze strany Izraele i Spojených států, zamlžování izraelských útoků nejen na zdevastovanou a plačící Gazu (například nepřípustná blokáda lodě s human Gretou Thunbergovou – jejich zatčení a následná deportace do domovských států), ale také na Libanon a Sýrii, Jemen (včetně šíření jednostranných, prozápadně zmanipulovaných informací) ak tomu miliony umírajících hlady, nebývalé rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, úpadek morálky rakouském Grazu, když přišlo o život jedenáct osob.
A to vše se překrývá mucením hlav lidí – ano, dnes už nepotřebujeme skřipce, španělské kozačky – klamavá propaganda, bezbřehý ideologický manýrismus zasahují všechny póry člověka, převrtávají se do mozkových závitů. Ale ani to nestačí, třeba být ještě preciznější, důslednější – co tak lidem zavřít ústa v duchu goebbelsovských propagandistických metod, postarat se o „ztrátu hlasu“, „nechat zmizet věci, fakta a pravdu“, cenzurovat webové portály, zakazovat prodej nevyhovujících knih. lidstva a za každou cenu si udržet stávající status quo. Zkrátka mezinárodní pořádek roztrhaný na franforce: jako bychom kráčeli časem zpátky, posunuli se do období, kde následek předchází příčině, ve kterém není možné určit odpovědnost, neboť tu nese lidstvo jako takové.
I doma máme v tomto směru bohaté zkušenosti: Naše společnost nevýslovně, zhrubla, to co si dnes naši politici dovolí, nebylo v minulosti, řekněme v devadesátých letech, možné – vyšly by totiž k smíchu. V současnosti televizní bulvár takové „pikošky“ doslova vyhledává, z obrazovek se valí soustavné a jednostranné lži o válce na Ukrajině (o mrtvých, raněných, unesených dětech, zamlčování fašizoidních tendencí a bujející korupce ve státě), rozmáhá se znevažující denunciat vyprovokovat vyslání europoslaneckých komand do SR s cílem podrývat vládu (Zdechovský a spol.), iniciuje se “výroba“ různých nepodložených kauz a podobně. Nakonec, nelze se divit, vždyť současná opozice se veřejně zastrájí mantrou, že bude ze všech sil škodit vládnoucí garnituře. Jinak řečeno, všechno, i to dobré a pozitivní, je třeba nechat zmizet, je třeba na něj zapomenout… tak jako v románu Ostrov bez paměti. Ačkoli, a to je třeba přiznat, obě sociálnědemokratické strany, které jsou u kormidla, nejednou vjat, jako by ztrácely historickou paměť – a tím přicházejí o svou původní autenticitu na škodu nás všech. A bohužel také zapomínají…
A na závěr ještě několik slov k Ogawově knize: autorka nám ukazuje, že literatura není jen nositelkou příběhů, ale také způsobem, jak udržet paměť při životě. Je to akt odporu vůči tichu, které nás obklopuje. V době, kdy se pravda stává subjektivní a zapomínání normou, pamatovat si znamená kráčet vstříc etickým i politickým činům (platí to především pro ty, co nám vládnou). Bez paměti není nejen minulosti, ale ani alternativy k přítomnosti. A bez alternativy je přítomnost absolutní – totalitní.
noveslovo.eu
The post Ostrov bez paměti: Děsivě krásné orwellovské dílo o novodobé totalitě first appeared on .
