Jedním z témat, kterých se předvolební diskuse dotýkají jen opatrně, zlehka a povrchně, je školství a stav českého vzdělávacího systému. Ale buďme rádi i za to málo! Vždyť dostává-li se konečně na přetřes problematická inkluze se svými neblahými důsledky a slibují-li některé strany její zrušení, jsou to sliby nadějné a jdoucí správným směrem.
Peníze - nebo život?
Nicméně říznout do samotné podstaty problémů našeho vzdělávání (jehož je inkluze důsledkem, ne příčinou) se neodvažuje prakticky nikdo. Nikdo se neodváží říci, že vzdělávání bez řádu, utříděnosti a systému nemůže dopadnout jinak než postupným a trvalým poklesem své úrovně. Že dnešní bezbřehá liberálnost ovládající atmosféru našich škol (neplést se svobodou přístupu ke znalostem!) se musí v důsledku přetavit v erozi disciplíny a sebekázně, které ke vzdělávání patří.
Aby nebyli politikové obviňováni z „levicových“ tužeb po silném státu (a o roli státu ve vzdělávání by měla debata být vedena už konečně velmi vážně), připustili v prospěch neziskových a nevládních organizací stav, ve kterém stát sice do systému vzdělávání „nalévá“ ohromné finanční prostředky, ale pravomoci kontrolovat, jak s nimi bude nakládáno, se postupně vzdává.
Předvolební debaty tak ukazují, že politické strany nemají v tomto směru silné osobnosti s jasným názorem a nemají zřejmě připravené ani týmy, se kterými by byly odhodlány zkusit (pokud to ovšem vůbec ještě jde) něco s českým vzděláváním udělat.
A tak se předmětem debaty o budoucnosti českého školství stala debata o finančním odměňování učitelů (svým způsobem pochopitelná, protože i učitelé jsou voliči). Expert hnutí ANO, bývalý ministr školství Plaga, se slovy „potřebujeme nové učitele“ slibuje absolventům pedagogických fakult nástupní plat ve výši 50 000 korun. Koalice Spolu se drží svých 130 % průměrné hrubé mzdy učitelům (ač tento slib za čtyři roky nesplnila), podobně o odměňování mluví i další.
sssp.getAds([{"zoneId":386089,"id":"ssp-zone-386089","width":500,"height":300}]);
Příčiny nespokojenosti učitelů
Jsou však „peníze“ to jediné, co dnes z učitelského povolání činí nezajímavou práci? A není dokonce ministerstvem školství deklarovaný nedostatek učitelů důsledkem celkové kondice našeho vzdělávacího systému spíše než nízkých mezd?
Rozpočet ministerstva školství pro rok 2025 činí 291 miliard korun, což je o 22 miliard více než v roce 2024. Ono navýšení rozpočtových prostředků bylo zdůvodněno splněním slibu vládní koalice daného učitelům, že jejich plat dosáhne úrovně 130 % průměrné mzdy v naší zemi.
Dopadlo to tak (jako ve většině ostatních oblastí), že ministr školství Bek sám přiznal, že „tento slib byl nereálný“. Že z toho je řada učitelů rozladěných, to pravda být může, ale pokud můžeme věřit ministerským zdrojům, sami učitelé považují za příčiny své nespokojenosti, snad více než odměnu za práci, následující problémy (v tomto pořadí):
Zhoršení atmosféry ve třídách;
Zvýšení agresivity a násilí ve školách;
Nedostatek podpory učitelů od rodičů žáků a studentů (často hraničící s agresivitou rodičů vůči učitelům);
Nedostatek průběžného vzdělávání učitelů (zejména v předmětech jako je matematika, fyzika, chemie a přírodopis);
Nedostatek veřejného uznání a tomu odpovídající nedostatečné mzdové ohodnocení.
NENECHTE SI UJÍT! JIŽ DNES VEČER!
Rozhovor Petra Hájka s leteckým inženýrem a předsedou České strany národně sociální Michalem Klusáčkem, nejen o blížích se volbách, kde tento letecký odborník, který studoval v Rusku i v Německu, kandiduje za STAČILO! jako lídr v Královéhradeckém kraji, ale rovněž o úrovni západní letecké techniky a všech dalších souvislostech při našem případném vystoupení z NATO a EU.
Sledujte již dnes, v pátek 12. září od 18:00 hodin - či kdykoli poté!
Sledujte zde
Rozpad řádu a disciplíny
Pokud skutečně platí tyto výsledky, které ministerstvo školství v rámci rozsáhlého šetření mezi pedagogy získalo, pak mé tvrzení z úvodních odstavců o rozpadu řádu, přirozené hierarchie a disciplíny jsou hlavními příčinami nespokojenosti učitelů při jejich práci.
Protože vzdělávání není žádná dobrovolná či zájmová činnost, výuka není alternativou nezávaznému pobytu ve facebookové skupině. Učení je (a má i být) náročnou prací s měřitelnými výsledky.
Pokud jsme dopustili, aby byly tyto základní vzdělávací principy oslabeny až na samotnou mez únosnosti, pokud jsme lehkomyslně přistoupili na vágní ale líbivé teze o bezpracnosti, o nestresování, o nebiflování, pak jsme sami připustili ono zhoršení atmosféry ve třídách, a ano, i zvýšení agresivity a násilí jako důsledku nevynucování disciplíny.
Vztah rodičů a školy, to je mimořádně vážné téma. Jestliže škola a rodiče přestanou táhnout za jeden provaz, výsledek nemůže být dobrý. Kde ale problém začít rozmotávat, když debata by měla začít zejména debatou o rodině, o tom, jakou roli dnes rodině přisuzuje společnost, jak lehkovážně společnost skrze progresivistické útoky na institut rodiny dopustila její postupné rozpadání.
(adsbygoogle=window.adsbygoogle||[]).push({});
Klient, nebo žák?
Tam, kde v rodině nepanuje vyvážený a dlouhodobě rozumný vztah mezi mužským a ženským elementem, tam jen obtížně může být vychováváno dítě v přirozeném a harmonickém vztahu. Lze se pak divit, že taková rodina mylně viní pouze školu za případné neúspěchy svých dětí?
Vztah rodiny a školy také významně poškodila idea tvrdící, že žák je „klientem“ a škola je povinna jeho klientské zájmy „obsluhovat“. To považuji za chybný výklad, který napáchal hodně škod. Vzdělání není zboží, které si z regálu zákazník vybírá podle své vůle. Škola se nikdy neměla stát obětí této ideologické a zjevně škodlivé předpojatosti.
Právě onen výklad „žák = klient“ je zdrojem mnohého nezdravého, s čím se dnes lze v českém (ale i západním) vzdělávacím systému setkat: neznámkování, nicneříkající slovní hodnocení, vzdělávání bez povinnosti domácích úkolů a přípravy, princip „well-beingu“ (hlavně ať se dětem ve škole líbí) atd., atd.
Lze se pak divit, že učitelé ze škol odcházejí? Že je snadno zláká jiné živobytí? Je řešením stále vyšší a vyšší finanční hodnocení učitelů (samozřejmě učitelům vyšší platy přeji a finanční odměnu za dobrou práci považuji za správnou)?
Předvolební týdny jsou obdobím, ve kterém mají politické strany a jejich reprezentanti předkládat občanům návrhy, jakou budoucnost chtějí ve své zemi lidem připravit. Debata, vážná debata o českém školství a co s ním, je jedním z témat nejvážnějších.
Nic skutečně podstatného však neslyšíme. Ke škodě našich dětí i této země.
Zdroj
