Pokud sledujete britskou politiku, tak vám neušel její dvojí metr, který výrazně zesílil za Starmera: zatímco původní obyvatelstvo se může dostat před soud či do vězení za pouhý příspěvek na sociálních sítích, po ulicích běhá bezpočet netrestaných muslimských zločinců.
Z toho důvodu se také Keiru Starmerovi přezdívá „dvoustupňový Keir.“ Pokud se však podíváte na pozadí Starmera, pak zjistíte, že se velmi podobá pozadí dalších bezvýznamných jedinců, kteří se dostali do vysoké politiky, včetně Macrona, o jehož pozadí jste si zde mohli přečíst poměrně nedávno.
Tito politici z velkých evropských zemí jsou sice – podobně jako naši politici – pouhými loutkami, za kterými stojí mocné organizace, nicméně přece jen jde o loutky „vyššího stupně,“ které mají na evropskou politiku mnohem větší vliv než politici malých zemí, tedy loutky 3. kategorie.
Mnoho Britů, kteří se zajímají o politiku, nemůže pochopit, jak je možné, že vůbec někdo Starmera – s ohledem na jeho propojení na globalistické kruhy – volil.
Jenže drtivou většinu lidí tato propojení, která politiky zavazují k loajalitě vůči loutkovodičům, nezajímají. A pak se nestačí divit. Vidíme to jak po celé Evropě, tak u nás, kde jsou v oblibě například exponenti nechvalně známého Aspenu.
Také Starmerovi loutkovodiči nám ukazují, jak je důležité mít za sebou tyto vlivné kruhy, které vám pomohou se dostat do nejvyšších politických sfér.
Soukromý život Keira Starmera v poslední době přitáhl nežádoucí pozornost – tři mladí Ukrajinci byli obviněni ze žhářských útoků na nemovitosti s ním spojené. Skutečným skandálem je však to, jak se tak bezvýznamný člověk dostal k moci a kdo ho tam dosadil.
Jak se muž tak šíleně průměrný, zkompromitovaný a bez inspirace dostal do nejmocnějšího úřadu v Británii? Stručná odpověď je, že na to byl připraven. Sir Keir Rodney Starmer, donekonečna předvádějící svou bajku o „nástrojařově synovi,“ se k moci nedostal díky talentu nebo přesvědčení.
Byl veden – chráněn a podporován – establishmentem, který v něm viděl dokonalý nástroj: dost nevýrazný na to, aby se na něj zapomnělo, dost poddajný, aby byl užitečný, dostatečně nemilosrdný, aby sloužil jejich cílům.
Jeho záznam jako šéfa Královského státního zastupitelství (CPS) vypráví skutečný příběh. Pedofil Jimmy Savile – přítel královské rodiny – pod jeho dohledem unikl spravedlnosti: spisy byly zničeny, obvinění nebyla nikdy vznesena.
Oběti byly ignorovány, zatímco Starmer málem schválil rozhodnutí ho nestíhat. Mezitím byl Julian Assange pronásledován s obsedantním zápalem, přičemž jeden právník CPS dokonce varoval prokurátory, aby na něj nebyli příliš měkcí.
Spravedlnost pro predátory spojené s mocí byla opuštěna, ale trest pro disidentského vydavatele byl neúprosně uplatňován. Stejně tak sériový násilník John Worboys byl ušetřen dalších obvinění, vrah Iana Tomlinsona zůstal zpočátku nestíhán a agenti MI5 zapletení do mučení byli chráněni.
Starmer změnil pokyny CPS tak, že i ty nejdrobnější případy mohou znamenat deset let ve vězení, zatímco těžcí zločinci mohou být osvobozeni. To není nestranná spravedlnost. Je to třídní spravedlnost. Spravedlnost hlubokého státu. Starmerova spravedlnost.
Jeho „obyčejný“ příběh je stejně vykonstruovaný. Jeho otec nebyl žádný tovární dělník, ale majitel malého podniku. Jeho dědeček byl toryovský hajný s hradní adresou.
Starmer sám byl členem Fabiánské společnosti ještě předtím, než vůbec vstoupil do parlamentu. Byl také přivítán do Trilaterální komise – exkluzivního globalistického mozkového trustu – velmi brzy poté, co započal ve své politické kariéře.
V Davosu přiznal, že dává přednost společnosti miliardářů před „kmenovým křičením“ v parlamentu. Jeho kariérní dráha byla poté jasná: pasován na rytíře, v roce 2015 se dostal do parlamentu, povýšen na stínového ministra pro brexit (on sám byl proti brexitu), kde hrál loajálního vojáka, dokud nenadešel okamžik, kdy pomohl svrhnout Jeremyho Corbyna.
Když se prach usadil, prázdná nádoba establishmentu se stala vůdcem Labour Party.
Zakrývání zmírnilo jeho vzestup. Jak tvrdil bývalý diplomat Craig Murray, dokumentace, která ho spojovala s pedofilem Savilem, vězněním Assange a dalšími skandály, byla záhadně zničena. Jeho neúspěchy byly omluveny.
Jeho zrady byly odměněny. Deep State ho chránil, protože ho připravoval – a on na oplátku splatil investici. Jako vůdce labouristů prosazoval i z opozice více lockdownů, více nařízení a více kontrol během Covidu – včetně schválení nouzové legislativy pro „vypořádání“ se s takzvanými „antivaxxery“.
Jakmile se dostal do úřadu, zavedl přísnější omezení svobody projevu, vedl investiční rozhovory s BlackRockem a Billem Gatesem, prosadil změny dědické daně, které hrozí vyhnáním rodinných farem z jejich půdy – a to vše při posilování agendy čisté nuly masivní expanzí větrných a solárních elektráren na pevnině.
Pro dárce a muže z Davosu byl snem. Pro Británii je to noční můra ve zpomaleném filmu.
Starmerova úplatnost nezná mezí. Je ztělesněním chamtivosti samotné: desítky tisíc liber v luxusním oblečení, hotelových pobytech, vstupenkách na fotbal, výhodách pro koňské dostihy. Žádný labouristický vůdce si nikdy nepřivlastnil více darů.
Pro muže, který předstírá, že mluví za „pracující lidi“, je jeho život katalogem elitní shovívavosti. Co to dělá ještě děsivějším, je načasování. Extravagance se hromadí, zatímco Británie jde ke dnu, násilná kriminalita stoupá, znásilňovací gangy operují beztrestně a města jsou zaplavena cizími státními příslušníky.
Starmer sedí ve své slonovinové věži financované daňovými poplatníky a hoduje na privilegiích, zatímco země, o které tvrdí, že ji zastupuje, shoří do základů.
Otázkou tedy není, jak se dostal na vrchol, ale co jeho vzestup vypovídá o Británii. Říká se, že demokracie je pantomima, strany jsou hračkami mocných a vůle voličů je podřízena vůli dárců, špiónů, mediálních magnátů a davoských technokratů.
Starmer není vůdce, ale projekt. Člověk, který se nevyvíjel navzdory své bezcharakternosti, nýbrž díky ní. Morálně zkrachovalý kariérista, do kterého si establishment může nalít, co chce. Hlásná trouba, figurína, vyrobený premiér.
V čele Británie nyní stojí muž, jehož CPS nedokázala zastavit Savilea – pravděpodobně nejodpornějšího pedofila, jakého kdy země poznala – ale pronásledovala Assange. Starmer kryl mučitele, ale trestal chudé.
Muž, který svrhl svého vlastního vůdce, aby se zavděčil systému, který přijímá luxusní dárky od bohatých dárců, zatímco blábolí nesmysly o „obyčejných lidech.“ Keir Starmer není v politice náhodou. On je jejím příznakem.
On je tím, co dostanete, když se opustí principy, když kontinuita kontroly je důležitější než demokracie. Muž bez vize, bez přesvědčení, bez kompasu. Muž, který existuje, aby zneužíval úřad. A to je ta nejtrpčí ironie ze všech.
Čím prázdnější je člověk, tím snazší je vzestup. Čím slabší je vůdce, tím bezpečnější je establishment. Starmerův vzestup není jeho triumfem; je to britská tragédie.
Už chápete, proč se nedávno v Londýně dokázaly na demonstraci sejít asi 2 miliony jeho odpůrců??
Ohodnoťte tento příspěvek!
[Celkem: 5 Průměrně: 4.2 ]
