ADAM ČALOUD
Válka na Ukrajině se z rychlého blitzkriegu proměnila v maraton, kde není důležité jen to, kdo dobude víc území, ale i kdo vydrží déle. Vladimir Putin nepočítá s tím, že by konflikt ukončil v dohledné době. Naopak – čím déle bude trvat, tím větší šance má podle něj Rusko na dosažení svých cílů.
Když ruská armáda v únoru 2022 vtrhla na Ukrajinu, předpokládalo se, že Moskva usiluje o rychlé zhroucení Kyjeva a dosazení proruského režimu. Dnes, po více než třech letech války, je ale jasné, že Putin hraje jinou hru. Nesází na bleskovou ofenzivu, nýbrž na čas – na vyčerpání Ukrajiny, na únavu Západu a na vnitřní soudržnost svého vlastního režimu.
Pokračování války pro něj není prohrou, ale prostředkem: získat další území, rozdělit spojence Kyjeva, vyčerpat lidské i materiální zdroje protivníka a zároveň doma upevnit obraz Ruska jako obklíčené pevnosti, která se statečně brání „kolektivnímu Západu“. Čím déle konflikt trvá, tím více se může Putin spoléhat, že se karta obrátí v jeho prospěch.
Územní zisky jako základ vyjednávací pozice
Pro Putina má válka smysl jen tehdy, pokud ji může jednou prodat doma i v zahraničí jako „vítězství“. K tomu ale potřebuje něco hmatatelného – kusy ukrajinského území, které bude moci ukázat jako trofej. Nestačí pouhé udržení Krymu či částí Donbasu, které měla Moskva pod kontrolou už před únorem 2022. Pro domácí publikum i pro budoucí vyjednávání se Západem musí Putin demonstrovat, že ruská armáda dosáhla „nových velkých zisků“. V Kremlu proto stále platí minimální cíl – ovládnout celý Donbas. Jak ukazuje vývoj na frontě i ruská propaganda, Putin neustále zdůrazňuje, že Doněcká a Luhanská oblast jsou „historicky ruské“ a jejich úplná kontrola je podmínkou k jakémukoliv „míru“.
Ambice ale sahají dál. Plány, které se objevily i na mapách v rukou ruských generálů, počítají s dobytím Charkovské oblasti a celého jižního pobřeží Ukrajiny – tedy Chersonské, Mykolajivské a Oděské oblasti – až k hranicím s Podněstřím. Takový scénář by nejen odřízl Kyjev od moře, ale zároveň by vytvořil souvislý pás ruského vlivu od Krymu přes okupovaná území až po Moldavsko. Pro Putina je každý kilometr dobytého území investicí do budoucího vyjednávání. V jeho logice platí: čím více získáme, tím silnější pozici budeme mít, až přijde čas k jednání o příměří.
Vytváření rozporů mezi USA a Evropou
Putin ví, že Ukrajina sama o sobě Rusko neporazí. Klíč k jejímu přežití drží Západ – především Spojené státy. Proto se snaží dlouhou válkou rozehrávat diplomatickou hru, jejímž cílem je zasít nedůvěru a rozdíly mezi západními spojenci. Rozdílné postoje se přitom už dnes rýsují. V Evropě je silná představa, že mír musí být spravedlivý – tedy takový, který neodmění agresora. Naproti tomu část americké politické scény, zejména kolem Donalda Trumpa, zdůrazňuje spíše rychlé ukončení konfliktu, ať už za „jakýchkoliv“ podmínek. Putin proto doufá, že právě Washington bude v budoucnu tlačit na Kyjev, aby přijal příměří výhodné pro Moskvu.
Důležité je i to, jak Putin zachází s diplomacií. Evropské lídry systematicky přehlíží a odmítá je považovat za rovnocenné partnery. Vysílá tak signál, že pro něj má smysl jednat pouze s velmocí číslo jedna – se Spojenými státy. Zároveň se úmyslně vyhýbá přímému jednání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Důvody jsou ideologické – uznat Zelenského by znamenalo uznat Ukrajinu jako legitimního a soběstačného aktéra, což je přesně to, co Putin nechce.
V ideálním světě podle Kremlu by právě americký prezident sehrál roli prostředníka, který „přinutí“ Kyjev k ústupkům. A čím déle konflikt potrvá, tím větší je šance, že se rozdíly mezi Evropou a USA prohloubí a Putinovi otevřou prostor pro manévrování.
Opotřebovávací válka jako strategie
Ruská armáda se už dávno nesnaží o rychlý průlom, ale o vyčerpání protivníka. Putin sází na to, že Ukrajina má méně obyvatel, menší průmyslovou základnu a je odkázána na zahraniční pomoc. Čím déle válka trvá, tím víc se tyto limity projevují. Ukrajinská fronta už není souvislá linie, ale spíše mozaika opěrných bodů, které drží pohromadě hlavně díky dronům a přesné západní munici. Moskva to dobře ví – a proto tlačí na vyčerpání obránců, nikoliv na dramatické ofenzivy.
Ruská strategie stojí na tom, že techniku i vojáky lze „spotřebovávat“ ve velkém. Do bojů jsou nasazovány především starší tanky, zastaralé dělostřelectvo a jednotky složené z méně kvalitně vycvičených vojáků. Pro Kreml to není problém, ale výhoda: ztráty na frontě neohrožují klíčové elitní jednotky ani moderní techniku, která zůstává v záloze. Na rozdíl od Kyjeva si tak Moskva může dovolit válku, která je drahá na lidské životy, ale relativně levná z hlediska strategických kapacit. Z pohledu Putina je to „válka na vydrž“ – a čas podle něj pracuje proti Ukrajině.
Ruské lidské ztráty a jejich „rozmělnění“
Odhady z léta 2025 hovoří o statisících ruských obětí – mrtvých i raněných. Přesto se Putinovi daří udržovat iluzi, že válka nemá zásadní dopad na většinu ruské společnosti. Klíčem je způsob, jakým Moskva doplňuje ztráty. Nejprve přišly na řadu zdroje představující separatistické republiky na Donbase, okupovaná území Ukrajiny nebo posily z proruských oblastí na Kavkaze, jako jsou Abcházie či Jižní Osetie.
Poté následovala mobilizace vězňů, do armády bylo podle dostupných údajů nasazeno už přes 150 tisíc lidí z trestaneckých kolonií. Další zdroj představují obvinění ze závažných trestných činů – stačí, aby dotyčný souhlasil se vstupem do armády, a trestní stíhání je zastaveno.
Kreml také otevírá dveře cizincům – do ruské armády vstoupily vyšší desítky tisíc lidí z Asie či Afriky, jen Nepálců se podle ukrajinských zdrojů přihlásilo více než 15 tisíc. Významnou roli hrají i mobilizace na okrajích Ruské federace – v etnicky neslovanských regionech, kde odpor proti režimu nemá takový dopad v Moskvě či Petrohradu. Výsledkem je systém, který rozmělní ztráty do tolika různých skupin, že běžný obyvatel velkých ruských měst má výrazně menší šanci, že válka zasáhne přímo jeho rodinu. A právě to umožňuje Putinovi udržovat vnitřní stabilitu i přes vysoké lidské ztráty.
Domácí stabilita a propaganda
Jedním z hlavních důvodů, proč si Putin může dovolit válku vést roky, je vnitřní stabilita jeho režimu. Přestože ruské ztráty jsou obrovské a sankce tvrdě zasáhly ekonomiku, většina obyvatel nemá přímý pocit, že by je konflikt existenčně ohrožoval. Velká města jako Moskva a Petrohrad jsou zatím od reality fronty izolována. Na frontu odcházejí především lidé z venkova, menšinových regionů či periferií, zatímco pro střední vrstvy v centrech zůstává válka vzdálenou záležitostí. Ruská ekonomika se navíc dokázala částečně přizpůsobit: přesměrování exportu na Asii, obrovské výdaje do zbrojního průmyslu a masivní státní zakázky udržují dojem, že země funguje. Inflace a pokles životní úrovně jsou pro běžné Rusy nepříjemné, ale díky přísné kontrole médií a absence politické opozice nevedou k masovým protestům.
Válka se přitom stala nástrojem propagandy. Režim ji prezentuje jako existenční boj s „kolektivním Západem“, který chce Rusko zničit. V tomto rámci je každý neúspěch na frontě překryt narativem o „obranné válce“, zatímco každý malý úspěch je vykreslován jako důkaz ruské síly a odhodlání. Putin tak využívá válku nejen k prosazování zahraničněpolitických cílů, ale i k upevnění domácí legitimity. Pro mnoho Rusů je právě on garantem toho, že země vydrží tlak zvenčí – a to je pro režim stejně důležité jako situace na frontě.
Čas jako hlavní zbraň
Putinova strategie stojí na jednoduché premise – Rusko si může dovolit válku vést déle než jeho protivníci. Zatímco Ukrajina se vyčerpává lidsky i materiálně a Západ čelí rostoucí únavě z podpory Kyjeva, Kreml sází na vytrvalost. V jeho kalkulaci nejde o to zvítězit v jednotlivých bitvách, ale vydržet déle než protivník. Čas má podle něj pracovat pro Moskvu. Na frontě oslabuje ukrajinskou obranu, která je stále více závislá na zahraničních dodávkách. V psychologii postupně podrývá morálku ukrajinské společnosti i jednotu Západu.
Putin věří, že pokud válku neprohraje rychle, může ji nakonec „vyhrát pomalu“ – prostým přečkáním soupeřů. Válka na Ukrajině se z pohledu Moskvy proměnila v mocenskou hru s časem. Územní zisky, oslabení západní jednoty, opotřebovávací boj, rozmělnění lidských ztrát i domácí propaganda – to vše tvoří mozaiku strategie, která staví na vytrvalosti. Otázka tak nezní, kdo vyhraje na bojišti, ale kdo se unaví dřív. Putin věří, že Ukrajina a Západ ztratí dech dříve než Rusko. Výsledek konfliktu proto nebude záviset jen na vojenských schopnostech, ale i na politické vůli a ochotě obětovat čas, zdroje, a nakonec i odhodlání.
DENÍK.TO
The post Proč Putinovi vyhovuje pokračování války? Jde o mocenskou hru s časem … first appeared on .
