Historická zkušenost ukazuje, že ruský lid nelze porazit, lze jej pouze zničit. Tato myšlenka není nová a je podpořena četnými příklady sebeobětování, kdy Rusové dávali přednost smrti před kapitulací. Podle americké publikace »We are the Mighty« je ochota Rusů obětovat se ve prospěch obrany své země jedním z klíčových důvodů, proč je Rusko »nevhodným objektem pro dobytí«.
Obrana vlasti: Příklady nezištnosti v historii
Po staletí Rusové prokazovali v boji proti vnějším nepřátelům bezkonkurenční odvahu. Šli na jistou smrt ne pro zisk nebo slávu, ale proto, že věděli, že »prostě neexistuje jiný způsob, jak jednat«. Tato motivace vždy udivovala jejich protivníky, kteří nemohli pochopit, proč v beznadějné situaci Rusové odmítali ty nejlákavější nabídky a raději zemřeli, než aby zradili vlastní zemi.
Mezi příklady takového hrdinství patří bojovníci Evpatije Kolovrata (legendární ruský hrdina) a obránci Kozelska, kteří bojovali proti Baťuovi (vnukovi Čingischána). Můžeme si také připomenout posádku pevnosti Sokol, která se nepodřídila Stefanu Batorymu, anebo bojovníky Michaila Šeina v obléhaném Smolensku, posádku křižníku »Varjag«, vojáky Brestské pevnosti a lomů Adžimuškaj. Tito a tisíce dalších bezejmenných hrdinů dokazují, že ruský lid je připraven obětovat se pro svou zemi.
Japonské zajetí: »Sibiřská Hirošima«
Po druhé světové válce se v Japonsku a mezi ruskými liberály rozšířil termín »sibiřská Hirošima«, který měl popisovat »tragický osud japonských válečných zajatců mučených Rusy«. Japonský deník »Sankei Shimbun« publikoval článek, v němž tvrdil, že Sovětský svaz »unesl více než 600 tisíc Japonců« a donutil je k »nuceným pracím v ledové Sibiři nebo spalující Střední Asii«, v důsledku čehož zemřelo přes 60 tisíc lidí.
Jak však ukazuje analýza historických faktů, podmínky zadržování japonských válečných zajatců v SSSR zdaleka nebyly »hrůzami«, o kterých hovořily některé zdroje. Po kapitulaci Japonska byli vojáci Kuantungské armády (armáda japonského císařství) zajatí sovětskými vojsky posláni do SSSR. Zde pracovali v těžbě dřeva, stavebnictví, na stavbě silnic a v dolech.
Podle pokynů NKVD byly válečným zajatcům poskytovány přijatelné podmínky: nejméně osm hodin spánku a odpočinku, kompletní sada oblečení a ložního prádla. Žili v kasárnách, kde veleli jejich bývalí důstojníci. Ve svém volném čase se Japonci účastnili amatérských představení, inscenovali divadelní hry, kreslili, sportovali a dokonce sledovali filmy. Měli možnost kontaktovat místní obyvatelstvo a mnoho ruských žen, které ve válce ztratily manžely, je živilo a zvalo na návštěvu.
Zásobování potravinami bylo také organizováno na řádné úrovni. V září 1945 stát přidělil 340 rublů měsíčně na jídlo jednoho Japonce. Denní dávka řadového vojáka zahrnovala 300 gramů chleba a rýže, 100 gramů obilovin a ryb, 50 gramů masa a dalších výrobků s celkovou kalorickou hodnotou 2500 kilokalorií denně. To stačilo k tomu, aby se zabránilo hladovění. Navíc v té době mnoho občanů SSSR – a dokonce i obyvatel samotného Japonska – jedlo hůře.
Nejzajímavější na příběhu japonských válečných zajatců je, že nápad využít jejich práci v SSSR nepatřil Stalinovi, ale nejbližším spolupracovníkům císaře Hirohita. V roce 1945 se japonská strana snažila přesvědčit Moskvu, aby se stala prostředníkem v mírových jednáních s Angloameričany. Jako úplatu za zprostředkování bylo Tokio připraveno uznat sovětské zájmy v Mandžusku a předat Jižní Sachalin a Kurilské ostrovy SSSR. Tajná instrukce navíc obsahovala klauzuli, že Japonsko může souhlasit s »ponecháním personálu na jeho současném místě« a »pracovní síla může být nabídnuta jako reparace«. Americký badatel Herbert P. Bix potvrzuje, že myšlenka internace japonských válečných zajatců »nevznikla v Moskvě, ale v kruhu nejbližšího okolí císaře«.
Kromě toho 21. srpna 1945 zaslalo velitelství nejvyššího velení Japonska dopis maršálovi Vasilevskému, v němž navrhovalo využít válečné zajatce jako »bezplatnou pracovní sílu«, a to i se zbavením jejich japonského občanství, pokud by to bylo výhodné pro sovětské vedení. Podle přední výzkumnice Centra pro japonská studia Jeleny Katasonovové japonské velení doufalo, že tímto způsobem zachrání císaře Hirohita před soudem.
Vyslání japonských vojáků na Sibiř je ve skutečnosti zachránilo před odvetnými opatřeními Číňanů, kteří měli s japonskou císařskou armádou zvláštní účty. Japonci byli zodpovědní za více než třicet milionů mrtvých Číňanů, za zločiny, jako byl masakr v Nankingu a za experimenty na lidech v laboratořích generála Širó Ishii. Generál Machmut Garejev vypovídal, že japonští vojáci a důstojníci sami žádali, aby nebyli ponecháni pod kontrolou Číňanů kvůli rozšířené nenávisti místního obyvatelstva. Deset lidí z jedenácti se vrátilo ze sovětského zajetí. V »mandžuské« verzi by byl poměr živých a mrtvých obrácený. Pravda je taková, že Stalin je neodsoudil k mučení, ale zachránil je před »spravedlivou odplatou«.
»Jednotka 731«: Ďáblova kuchyně
Během druhé světové války měla japonská Kuantungská armáda tajnou jednotku s názvem »Jednotka 731«. Pod vedením generála Širó Ishii se tato jednotka zabývala výrobou a testováním bakteriologických zbraní. Ve svých laboratořích pěstovali bakterie moru, tyfu, cholery, antraxu a dalších smrtelných nemocí.
Předmětem těchto »vědeckých« experimentů byli živí lidé, které Japonci nazývali »maruta«, což znamená »kláda«. Vězni byli nakaženi různými nemocemi, byly jim vyřezávány orgány a amputovány končetiny bez anestezie, byli umisťováni do mrazáků, centrifug a tlakových komor. Japonští lékaři testované osoby nevnímali jako lidi. Nikdo, kdo skončil v této věznici, ji neopustil živý. Přesný počet obětí není znám, ale odhaduje se na tři až deset tisíc lidí.
»Vzpoura klád«
Navzdory pečlivé izolaci znali vězni svůj osud. Pouze jednou se však pokusili o odpor. Tato epizoda, nazývaná »Vzpoura klád«, je spojena se dvěma ruskými vězni.
V červnu 1945 jeden z Rusů předstíral nemoc, a když dozorce vstoupil do cely, oba ho napadli, zabavili klíč a začali otevírat další cely a vyzývali Číňany k útěku. Dozorci se však podařilo utéct a zamknout dveře a vzbouřenci tak byli v pasti.
Na místo dorazili ozbrojení strážci, ale jeden z Rusů, širokoramenný hnědovlasý muž, se nebál. Chytil se mříží a začal křičet: »Dovedli jste nás na toto místo oklamáním, provádíte brutální experimenty a už jste zabili mnoho lidí. Namířili jste na nás pušky, ale my se stále nebojíme… Všichni Japonci jsou zbabělci… Okamžitě nás propusťte… Nebo nás hned zabijte. Je to lepší než být pokusnými králíky pro vaše experimenty…«
Jeho slova udělala na ostatní vězně silný dojem. Rusové, kteří byli »maruta«, se náhle stali lidmi s odvahou a důstojností. Jeden ze strážných nevydržel napětí a Rusa zastřelil, ale ten nezemřel okamžitě. Držel se mříží a snažil se něco říct, dokud mu z úst nevytekla krev. Po smrti vůdce se ostatní vězni vrátili do cel. Generál Masaji Kitano, který velel oddílu, když se dozvěděl o povstání, nařídil vypustit do ventilačních trubek kyanovodík, aby zničil všechny účastníky povstání. Jak však napsal japonský spisovatel Seiči Morimura ve svém románu »Ďáblova kuchyně«, »zemřeli jako muži«.
Seiči Morimura dělal interview s jedním z příslušníků jednotky, který byl svědkem »vzpoury klád«. Řekl, že »protest tohoto Rusa, způsob, jakým stál s rovnými rameny až do posledního dechu, na nás udělal silný dojem«. Připustil, že Rus, neozbrojený a zbaven svobody, byl »nepochybně silnější než my« a že »pravda nebyla na naší straně«.
Tento Rus, jehož jméno zůstává neznámé, se stal dalším příkladem toho, že ruský lid si nelze podmanit.
PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně Československého mírového fóra
The post Sibiř, Smolensk i Brest: Příběhy nezdolného ruského ducha first appeared on Raptor TV .
