JAN BARTOŇ
Přečetl jsem si víceméně konsternovaně názory našeho „experta“ na válku s Ruskem a také jsem „zabloudil“ do názorů čtenářů. Žijeme de facto v době válečných příprav s tím, že jaderné zbraně „neexistují“.
Česko musí stavět nové základny . Až začne válka, půjdou přes nás spojenci na Rusy.
Pod tímto bombastickým titulkem tvrdí „bezpečnostní analytik“ Jan Jireš například toto:
Pro Česko z nových plánů vyplývá několik hlavních bodů. Zaprvé: musí vybudovat dvě pozemní brigády odpovídající aliančním standardům, přičemž předchozí alianční závazky mluvily jen o jedné. Zadruhé: musí modernizovat nadzvukové letectvo a pořídit letouny F-35. Zatřetí: musí výrazně posílit svoji protivzdušnou obranu. A čtvrtým klíčovým bodem je zajištění logistiky pro případ, že se rozhoří přímý konflikt mezi Západem a Ruskem.
Začnu vzpomínkou na události staré více než šedesát let. Tehdy jsem žil v „táboře míru a socialismu“ , jak tomu soudruzi říkávali, a probíhala tak zvaná „studená válka“ mezi tímto táborem a „kapitalistickým Západem“. Otec jednou přišel domů a říkal, že přišlo nařízení, že se všechny nákladní vozidla musí přebarvit na „khaki“. Bylo to někdy v době rozdělení Berlína zdí , kterou postavila vláda NDR (Německé demokratické republiky – pro nepamětníky) v roce 1961. Pak byla další „krize“, tak zvaná „Karibská“. Bylo to o rok později v roce 1962. V takové době jsem vyrůstal a „bral“ rozum.
Po pádu SSSR a onoho „tábora“ jsem se domníval, jak je vidět zcela naivně, že se snad nic takového už nebude opakovat. A jak pozoruji, historie se opakuje vlastně do puntíku stejně. Jen jsme změnili úhlavního nepřítele z USA na Rusko. Ano, zase stavíme zdi či ploty, opět se vede válka (tentokrát na území bývalého SSSR poté, so Rusko přepadlo Ukrajinu). V šedesátých letech se rozhořívala válka ve Vietnamu .
Když jsem v roce 1975/76 absolvoval jako „absík“ (po vysoké škole) základní vojenskou službu u protichemického vojska, soudruzi velitelé nás učili, jak se chránit nejen proti chemickým otravným látkám, ale i proti radiaci. Měli jsme celé „linky“ na odmořování vojenské techniky a cvičili jsme „o sto šest“. I tehdy se o jaderných zbraní mluvilo s „respektem“ a po roce 1968 byly tyto zbraně rozmístěny i u nás. Faktem je, že se nikdo z našich velících soudruhů kapitánů až plukovníků tímto nijak zvlášť nezabýval. Nicméně, bylo to takové „tabu“, že jsme všichni věděli, že by to byl konec světa, jaký známe.
Dnes naše děti, v mém případě vnučky, opět vyrůstají v atmosféře strachu z války podobné jako v té na počátku šedesátých let minulého století. Objevují se u nich údajně různé syndromy agrese a depresí. Tehdy, v éře „reálného socialismu“ to zřejmě probíhalo v naší populaci úplně stejně, pouze se o tom nepsalo a nerozebíralo se to. Oficiálně jsme byli pionýři, malované děti.
A je tu stejné téma války, které se v denním tisku více méně pravidelně objevuje. Vzato do důsledků – musíme postavit dálnice ne proto, abychom si je užívali v době míru, ale aby mohli naši spojenci „jít na Rusy“! A jako tehdy, ani dnes se naši „analytici“ neobtěžují úvahami o pravděpodobném použití jaderných zbraní, kdyby jedna z válčících stran neodvratně prohrávala. Evropa od Uralu po Gibraltar by se proměnila v jaderné ruiny – viz následky jaderných výbuchů v Hirošimě a Nagasaki .
Toto je dnešní svět, opět ve víru ještě „studenější války“ a vyhrožování vzájemným zničením jak z ruské, tak z naší strany. Rusko ústy svých propagandistů ostatně s kartou jaderných zbraní hraje téměř „dokonale“. Prosím, řekněte mi někdo, jak se mají naše děti cítit v bezpečí a věřit v budoucnost za této situace?
Jan Bartoň
The post Spojenci půjdou přes nás na Rusy first appeared on .
