ŠTĚPÁN CHÁB
Nevýrazný zástupce boha Lev XIV. o sobě dává bez zájmu veřejnosti vědět. P řed pár dny požehnal kusu ledu. A vyzval věřící, aby šířili evangelia při misiích a přijímali migranty jako své bratry a sestry. Kuriózní papež. Ale ne vlastně zase tolik, ona je u této funkce jistá odtrženost od reality žádaná.
Konference Raising Hope , spojení klerikálů a vědecké obce, kteří každoročně obcují do mikrofonů o záchraně planety před klimatem. Spojení víry v církevní moc a víry v moc lidskou se spojuje rok co rok do jednoho chumlu tmářství. Letos ho poprvé okrášlil svou přítomností i papež Lev XIV., nástupce po marketingově viditelnějším Františkovi.
A začal grandiózně. Na konferenci mu konceptuální umělec Olafur Eliasson dovezl kus ledovce z Grónska. Sám Eliasson patří do té sorty umělců strany a vlády, kteří tvoří takové umění, u kterého se náhodný kolemjdoucí udiveně ptá, kdy přijedou technické služby města a té „krásy“ člověka zbaví.
Kus ledovce, jistě skrápěného slzami nevinných nemluvňátek, které změna klimatu už brzy určitě zabije, se stal hvězdou konceptuálního úvodu konference, kdy k němu papež Lev XIV. přistoupil a s vážnou tváří mu požehnal. Po skončení ho jistě hodili do Tibery. A to bychom mohli brát hezky symbolicky, vždyť v antickém Římě byla Tibera místem, kam se odhazovala těla zavražděných či sesazených vládců, aby byli zbaveni důstojnosti. Do Tibery se házela i těla zločinců, otroků, povstalců, později pak kacířů, kdy jejich těly zúrodňovala břehy Tibery církev svatá.
Báječná akce.
Včera se osobnost papeže Lva XIV. opět zaskvěla v biblické, tedy trochu lumíkovské logice – on do mě kamenem, já do něj chlebem – kterou už tu deset let žijeme a ne a ne z toho vzejít nějaká evoluční výhoda.
Kázal o migraci . Migranty nazval jako „naše bratry a sestry“, kteří byli donuceni opustit svou vlast. V jeho očích máme otevřít náruč a s láskou se postarat o jejich potřeby. O sakuprásk všechny migranty a sakumprásk všechny jejich potřeby. Obracel se tím více na USA, kde prezident Donald Trump, jak slíbil, uzavřel hranice neřízené nelegální migraci, protože si vypočítal, že pokud to neudělá, USA začnou upadat. K nám se obracet příliš nemusí. My jsme si funkci kojné pro migranty usadili přímo do legislativy .
„Lodě, které doufají spatřit bezpečný přístav, a oči plné úzkosti a naděje nesmějí narazit na chladnou lhostejnost ani na odmítnutí,“ řekl papež ve své papežské neomylnosti a naivního romantika tím v sobě skutečně nezapřel. „Vám, migrantům, říkám: vězte, že jste vždy vítáni! Moře a pouště, které jste překročili, Písmo nazývá ,místy spásy’, kde Bůh přichází, aby zachránil svůj lid. Ať vás Maria provází, abychom každý z nás byli účastni na budování Kristova království – království lásky, spravedlnosti a pokoje,“ zakončil své kázání papež Lev XIV. Zremixovat to a pouštět na Libavé k převýchově v lepšího člověka, takový to má hodnotový rytmus.
Zároveň papež Lev XIV. s důrazem připomněl misijního povolání, které vyrůstá z touhy „přinášet radost a útěchu evangelia všem“. Každý věřící má „hlásat evangelium všem – na všech místech, při všech příležitostech, bez váhání, bez strachu“, pravil papež a ať jsem koukal, jak jsem koukal, zástupci božímu jsem tu šaškovskou čepici na hlavě nezahlédl.
Zapnul jsem si webkamery v Bruselu. Záplavu nadšených misijních kazatelů jsem ve čtvrtích Molenbeek a Schaerbeek , označovaných za no-go zóny, nezahlédl. Koukl jsem, přes web, samozřejmě, nejsem sebevrah, i na několik no-go zón ve Švédsku, kde jich tamní policie k novému roku napočítala 61 . Ani tam se Kristovo slovo nešířilo jako stepní požár. Jen ta představa, že do těchto migrantskými gangy ovládaných čtvrtí vstoupí někdo s brožurkou o spasení ve jménu Krista, ve mně vyvolává chuť nominovat papeže Lva XIV. na ocenění ig Nobelovy ceny, tedy ocenění za obzvláště pitomý nápad. A na Darwinovu cenu pak navrhnout pro misijního kazatele, který by vyrazil do oných míst „beze strachu“ šířit slovo Kristovo. Darwinova cena se udílí zase těm, kteří svým činem posunuli lidstvo v poznání, že tudy cesta skutečně nevede. Cena se většinou uděluje post mortem.
Má snad papež v popisu práce být dokonale mimo realitu? I ten dalajláma, papežova neagresivní a nemisijní konkurence v rámci pojídání Šalamounovy stolice, na počátku evropského otevírání náruče řekl, že je to cesta zmaru , že Evropa patří Evropanům a mělo by to tak zůstat, protože právě tím vzniká a udržuje se bohatství světa, lidstva. Že tvoříme a žijeme svými jedinečnými a tolik odlišnými kulturami a tím se vzájemně obohacujeme, ne, že se snažíme znormalizovat všechno do jednolité šedi jakési marketingově korporátní multikultury. I dalajláma káže lásku a odpuštění, ale očividně u toho neztratil ze zřetele příčetnost.
Štěpán Cháb, Krajské listy
The post Tajtrdlík z Vatikánu first appeared on Pravý prostor .
