MISCHEL JULIET
Sledovat pořad Otázky Václava Moravce připomíná starověký rituál obětního beránka. Moderátor a jeho hosté (Jurečka a Richterová) nevedou dialog – vedou štvanici. Není to konfrontace názorů, ale inscenace ideologické čistky, kde ten, kdo vybočuje z konsensu, musí být veřejně převychován nebo zostuzen. Filip Turek se tak stal symbolem nové fáze informační války – fází, kdy média zcela přebírají roli politické opozice a současně i soudce.
Zajímavé je, že útok přichází z úst zástupců stran, které ve volbách jednoznačně prohrály. Místo reflexe hledají zástupného viníka, na kterém mohou demonstrovat svou stále platnou moc nad rámec volební vůle lidu. Vystoupení Mariana Jurečky a Olgy Richterové působilo spíš jako hysterický apel elit, které ztratily přístup k mocenskému pultu a nyní se snaží přepsat scénář pomocí morální paniky.
Když se politický diskurz stane hysterickým, přestává být demokratickým. Hysterie je náhradní energie, která maskuje ztrátu skutečné síly. Místo argumentů se volá po „hodnotách“, místo faktů po „vhodnosti kandidátů“.
Výsledkem je paradox – ti, kdo byli občany odmítnuti, nadále určují, kdo smí vládnout – s pomocí mediálních tribunálů, symbolických útoků a pečlivě pěstovaných emocí.
Zvláštní ticho ovšem panuje kolem minulých excesů těchto „mravokárců“. Když se Ivan Bartoš halil do vlajky Antify – hnutí, které je v některých zemích považováno za teroristické, nešlo o téma pro veřejné pohoršení. Tehdy to bylo prezentováno jako „projev občanského postoje“. Proč? Protože Bartoš, stejně jako celá z vlády odstupující vládní garnitura, zcela konvenuje s prosystémovou ideologickou linkou, jejíž hesla se opakují napříč evropským mediálním prostorem: „správné myšlení“, „správná loajalita“, „správný postoj“.
Tady se ukazuje jádro problému, neexistuje objektivní měřítko dobra a zla v mediálně-politické sféře, existuje jen účelová loajalita k prosystémovým agendám. Stejný čin je buď „projevem odvahy“, nebo „nepřijatelným extremistickým gestem“, podle toho, komu slouží.
To není jen český fenomén, ale symptom západní „liberální inkvizice“! Pokus o monopol na definici legitimního názoru. Když média a poražené politické strany začnou společně určovat, kdo smí zastávat mocenskou pozici, není to obrana demokracie – je to její simulakrum.
Skutečné nebezpečí nespočívá v osobě Filipa Turka (Filip Turek), ale v normalizaci mediálního lynče jako nástroje řízení veřejnosti. V okamžiku, kdy se „vhodnost“ měří ideologickou poslušností místo kompetencí, už nejde o volby, ale o rituál potvrzování systému.
FB
The post Liberální inkvizice aneb když prohrávající určují vítěze first appeared on Pravý prostor .
