Nelze si nevzpomenout na mnoho podobně smýšlejících vítačů, kterým dnes jejich příbuzní chodí pokládat kytky hrob, v lepším případě jim zůstaly šrámy na těle i duši.
Ani bezpočet tragických případů těchto dobroserů však mnohé sluníčkáře od jejich nadšení neodradí.
Ve Francii lze ze stovek příkladů připomenout několik případů pracovníků migračních center zavražděných africkými obohacovači ( zde , zde či zde ), či vítačku zavražděnou jejím africkým partnerem, s nímž se seznámila v migračním centru.
Nechci předjímat jaké jsou asi motivy této zřejmě velmi fanatické vítačky, nicméně lze předpokládat, že se za pár měsíců (a možná i dřív) opět objeví ve zprávách, ale již spíše v rubrice „krimi.“
Claire Lelièvre, nová Matka Tereza z Nantes, otevírá svůj domov mladým migrantům, protože nesnese pohled na to, jak tito chudáčci spí před nádražím, zatímco ona má svůj byt.
Claire, která pracuje pro Agence française de développement, financující ekologické projekty v jižních zemích, se rozhodla hrát si na Samaritánku a přeměnila svůj dům na ubytovnu pro africké obohacovače.
Žádný dohled, žádná profesionální struktura, jen obrovská dávka naivity. Sbírá cizí černochy na ulici a bere si je pod svoji střechu. Tvrdí, že v tom nevidí žádné riziko, žádnou šanci, že by se mezi těmito „anděly“ mohl najít někdo s méně poetickými úmysly.
Toto laciné dobroserství není solidarita; je to rozmar, který ohrožuje bezpečnost všech: její, její rodiny i jejích sousedů. A zatímco se ona prochází kolem nádraží a sbírá další africké bezdomovce, skutečná společnost se musí potýkat s důsledky těchto idealistických pošetilostí.
Jak dlouho potrvá, než se její sen stane noční můrou?
Ohodnoťte tento příspěvek!
[Celkem: 3 Průměrně: 5 ]
