SLOVANKA
Nedávno jste si zde mohli přečíst o novém počinu Vatikánu, který umožnil muslimům zřídit si modlitebnu v prostorách světoznámé vatikánské knihovny.
To byl ovšem pouze poslední z bezpočtu kroků, kterými dlouhodobě katolická církev podlézá islámu. Velmi výrazně to bylo znát již za předchozího papeže Františka, který dokonce velmi aktivně započal takzvaný „mezináboženský dialog.“
Nebyl však rozhodně prvním, kdo v rámci katolické církve začal podlézat islámu a pomáhat islamizaci Evropy. Současně s tím, jak jeden papež za druhým podporuje islám, můžeme vidět, jak své vlastní ovečky nechává katolická církev na pospas džihádu.
Například v posledních letech jsou Africe masově vražděni křesťané, jsou vyháněni ze svých domovů a další jsou násilně konvertováni k islámu.
Tyto hrůzy, o kterých se záměrně mlčí i v médiích, ignorovali všichni tři poslední papeži – od Jana Pavla II., přes Františka až po Lva XIV.
Je patrné, že církev je již dlouhodobě instruována k tomu, aby Evropu předala islámu.
Kde však můžeme najít onen počátek podpory islamizace Evropy ze strany Vatikánu? Zde je třeba se vrátit až do 60. let…
Vatikán podlézá islámu údajně proto, aby podpořil mezináboženský dialog v zájmu mezinárodního míru, spravedlnosti a tolerance vůči křesťanům v muslimských zemích.
Tento přístup však nesmírně selhal. Vatikán je dlouhodobě zcela zaslepen vůči násilné a totalitní povaze islámu, a tím tlumí morální hlas katolické církve.
Vatikánský přístup odráží vliv Louise Massignona, katolického kazatele z 20. století. Massignon popsal islám jako „víru Abrahama oživenou s Mohamedem“ a tvrdil, že muslimové „mají právo na rovnost mezi monoteisty pocházejícími z Abrahama.“
„V Evropě vznikla celá literatura příznivě nakloněná islámu, z velké části je dílem katolických kněží pod vlivem Massignonových myšlenek,“ napsal katolický učenec Alain Besançon.
Ten tuto podporu připisoval základní nespokojenosti s modernitou a s naším liberálním, kapitalistickým a individualistickým uspořádáním. Nespokojenosti, kterou ztělesňuje Vatikán.
Jak křesťanství v Evropě upadalo, Massignonovi akolyté pohlíželi na islám s nadějí.
„Jistě je lepší věřit v něco, než nevěřit v nic,“ napsal Besançon, „a protože tito muslimové v něco věří, musí věřit ve stejnou věc, jako my.“
Katolická církev zopakovala Massignonovy myšlenky na Druhém vatikánském koncilu v 60. letech 20. století.
Jeden dokument, Nostra Aetate , se k islámu stavěl takto:
„Církev s úctou pohlíží i na muslimy. Uctívají jediného Boha, snaží se celým srdcem podřídit i Jeho nevyzpytatelným nařízením, stejně jako se Bohu podřídil Abraham, s nímž se islámská víra s potěšením spojuje. Ačkoli Ježíše neuznávají jako Boha, ctí ho jako proroka.“
Další dokument koncilu, Lumen Gentium , prohlásil, že „plán spásy zahrnuje i ty, kdo uznávají Stvořitele. Na prvním místě mezi nimi jsou muslimové, kteří se hlásí k Abrahamově víře a spolu s námi uctívají jediného a milosrdného Alláha.“
Tato pasáž byla zopakována v Katechismu katolické církve vydaném na začátku 90. let.
Papež Jan Pavel II. urychlil to, co Besançon nazval „shovívavým ekumenismem“ vůči islámu, tím, že za každou cenu přijal dialog.
„Pro Karola Wojtylu (občanské jméno Jana Pavla II.) je náboženský dialog nezbytný k podpoře společného dobra lidstva,“ napsal v roce 2003 profesor Renzo Guolo, expert na islámský fundamentalismus.
„Tento dialog je udržován vědomím společných hodnot napříč kulturami, protože tyto hodnoty jsou zakořeněny v lidské přirozenosti. Patří mezi ně obrana rodiny, odpor k potratům a mír.“
Jan Pavel II. věřil, že spojenectví s islámem poskytne ideologickou alternativu po pádu evropského komunismu.
„Církev si je vědoma toho, že může Spojeným státům evropským nabídnout jakési nové občanské náboženství,“ napsal Enzo Pace , profesor sociologie na univerzitě v Padově.
Islám se tak stal nejdůležitějším morálním partnerem Vatikánu, protože ho církev vnímala jako dobře strukturované náboženství, které v současné Evropě zažívá vzestup.
„Aby byla tato integrace zajištěna, katolická církev považuje za nezbytné přijmout myšlenku uznání islámu jako univerzálního náboženství a zároveň islám vyzvat k přijetí alespoň základních morálních a právních principů evropské křesťanské kultury.“
Biskupové toto nařízení provedli prodejem nevyužívaných kostelů a škol muslimským skupinám, přičemž kostely se staly mešitami.
V roce 2006 se kapucínští františkánští mniši dohodli na pomoci Svazu islámských komunit a organizací v Itálii s výstavbou mešity v Janově.
„Přesto unie, napojená na Muslimské bratrstvo , nadále prosazuje extrémistickou verzi Koránu, kde jsou křesťané, Židé a obyvatelé Západu kriminalizováni a jsou považováni za podřadné, stejně jako ženy a další muslimové, kteří se nepodřizují jejich vládě,“ uvedly italské noviny Corriere della Sera .
Předseda islámské skupiny Mohamed Nour Dachan odmítl podepsat dokument, který by muslimy zavázal k přijetí italské ústavy a odsouzení terorismu.
Vatikánský kardinál nicméně navrhl, aby muslimští studenti dostávali islámskou náboženskou výuku v italských školách během hodiny vyhrazené pro katolickou výuku.
„Pokud je ve škole 100 muslimských dětí, nevidím důvod, proč by se neměly učit svému náboženství,“ řekl v roce 2006 kardinál Renato Martino, předseda Papežské rady pro spravedlnost a mír.
„Pokud bychom řekli ‚ne‘, dokud neuvidíme rovnocenné zacházení s křesťanskými menšinami v muslimských zemích, řekl bych, že se stavíme na jejich úroveň.“
V roce 2008 požádali biskupové Anglie a Walesu katolické školy, aby rezervovaly modlitebny pro muslimské studenty a upravily toalety pro rituální mytí před modlitbou.
„Požadavky jdou daleko za rámec zákonných požadavků na péči o náboženské menšiny,“ uvedl Daily Mail .
Nejhorší příklad appeasementu se odehrál v Belgii. Biskupové proměnili své kostely v domovy pro muslimské migranty, aby donutili vládu udělit amnestii.
V roce 2006 sloužilo tomuto účelu více než 30 belgických kostelů. Antverpskou kapli Magdalena obsadilo asi 300 migrantů. V dalších kostelech jich bylo až 700.
V kostele Panny Marie Pomocné v Bruselu žili migranti v malých stanech darovaných katolickými humanitárními organizacemi, konali muslimské bohoslužby, stavěli počítačové stoly poblíž kazatelny a dokonce rozdělávali oheň na podlaze.
P. Herwig Arts popsal scénu v antverpské jezuitské kapli pro Gazet van Antwerpen v roce 1998.
„Migranti odstranili oltář a nainstalovali tam televizi a rádia, čímž nás připravili o možnost modlit se ve vlastní kapli a sloužit mši,“ řekl otec Arts.
„Velmi mě to rozrušilo. Pro mě je to místo znesvěcené. Mám pocit, že tam už nemůžu vstoupit.“
Biskupové pokárali otce Artse a umlčeli kněze, kteří zastávali podobné názory.
Vatikán je mezitím dlouhodobě – zcela právem – obviňován z ignorování těžké situace křesťanů v muslimském světě.
Za vlády Jana Pavla II. biskupové vzpomínali, jak papež, který obvykle mluvil o všech tématech, rozšířil závoj mlčení nad pronásledováním křesťanů v muslimských zemích.
„Cítíme se opuštěni,“ řekla v roce 2002 arabská konvertitka ke křesťanství jménem Nura listu Corriere della Sera. „Po našem obrácení nemáme nikoho, kdo by nás podpořil. Prosíme církev a Itálii: ochraňujte nás, braňte nás.“
Tento trend pokračoval i za papeže Františka. V roce 2017 obdržel dopis podepsaný více než 5 800 katolickými konvertity z islámu.
„Jestliže je islám sám o sobě dobré náboženství, jak se zdá, že učíte, proč jsme se stali katolíky?“ ptali se.
„Nezpochybňují tvá slova správnost volby, kterou jsme učinili s nasazením vlastních životů? Islám předepisuje smrt pro odpadlíky (Korán 4,89, 8,7-11), víš?
V souladu s Ježíšovým učením (Lk 14,26) jsme dali přednost Jemu, Kristu, před vlastním životem. Nejsme snad v dobré pozici, abychom s tebou mluvili o islámu?“
Jejich dopis obsahoval ostrou obžalobu.
„Mnozí z nás se vás pokoušeli kontaktovat při mnoha příležitostech a po několik let a nikdy jsme neobdrželi sebemenší potvrzení našich dopisů ani žádostí o schůzky.“
Takové obavy ukazují, jak se vztah Říma k Mekce podobá vztahu Vichy k Berlínu před 85 lety.
A především je to důkaz, že už desítky let je Vatikán hybnou silou islamizace Evropy…
The post Vatikán je prokazatelně spoluviníkem islamizace Evropy first appeared on Pravý prostor .
