LADISLAV VĚTVIČKA
Tuž sem čital proslov teho, jehož jmeno se nesmi vyslovovat a překvapuje mě, že se o něm naš režimni tisk nezmiňuje a nerozebira ho.
Bo jak se mate dozvědět plany uhlavniho nepřitela Petra Pavla Fialy, než že je dobře prostudujete? Taku chybu zrobil Beneš, že nečital dobře Mein Kampf, nebo třeba komunysti, když zakazovali pušťat lidi do ciziny a nechat je čitat Chartu. Všecko mohlo byt jinak, kdybyzme se nebali čitat. Tuž nerobte taku chybu tajak Beneš nebo komunysti. Tady su interesantni pasaže z hovoru VV:
Vladimír Vladimírovič: Před třiceti pěti lety, kdy se zdálo, že konfrontace studené války končí, jsme doufali v úsvit éry skutečné spolupráce. Zdálo se, že nezbývají žádné ideologické ani jiné překážky pro společné řešení problémů společných lidstvu a pro zvládání a řešení nevyhnutelných sporů a konfliktů na základě vzájemného respektu a zohlednění zájmů všech.
Dovolte mi zde krátké historické odbočení. Naše země, která se snaží eliminovat důvody pro blokovou konfrontaci a vytvořit společný bezpečnostní prostor, dokonce dvakrát deklarovala svou připravenost vstoupit do NATO. Poprvé to bylo v roce 1954, ještě za sovětské éry. A podruhé to bylo během návštěvy amerického prezidenta Clintona v Moskvě, jak jsem již zmínil, v roce 2000, kdy jsme o tomto tématu také diskutovali.
A v obou případech jsme byli fakticky odmítnuti, hned na začátku. Dovolte mi zopakovat: byli jsme připraveni spolupracovat, podnikat nelineární kroky v oblasti bezpečnosti a globální stability. Naši západní kolegové se však ukázali jako neochotní osvobodit se ze sevření geopolitických a historických stereotypů, ze zjednodušeného, schematického obrazu světa.
Také jsem veřejně mluvil o panu Clintonovi a o mně, prezidentu Clintonovi, když řekl: „Víte, to je zajímavé, myslím, že je to možné.“ A pak večer řekl: „Radil jsem se se svými lidmi – je to teď nerealistické.“ A kdy to bude realistické? Všechno je pryč, všechno je pryč…
Stručně řečeno, všichni jsme měli reálnou šanci na jiný, pozitivní směr ve vývoji mezinárodních vztahů. Bohužel však převážil jiný přístup. Západní země podlehly pokušení absolutní moci.
– Víte, kolik úsilí naši oponenti v posledních letech vynaložili na to, aby Rusko vytlačili z globálního systému, aby nás zahnali do politické, kulturní a informační izolace a ekonomické autarkie. Co se týče počtu a rozsahu trestných opatření, která proti nám byla uvalena a která jsou hanebně nazývána sankcemi, je Rusko absolutním rekordmanem ve světových dějinách: 30 [tisíc] různých omezení.
No a co? Dosáhli jsme přesto našeho cíle? Myslím, že nemusím přítomným vysvětlovat, že toto úsilí zcela selhalo. Rusko světu prokázalo pozoruhodnou míru odolnosti, schopnost odolat nejsilnějšímu vnějšímu tlaku, který by mohl zlomit nejen jednu zemi, ale celou koalici států. A v tomto ohledu cítíme samozřejmě oprávněnou hrdost – hrdost na Rusko, na naše občany a na naše ozbrojené síly.
– Někdy poslouchám, co říkají, a myslím si: no, tomu prostě nemohou věřit. Nemohou věřit tomu, co říkají – že Rusko plánuje útok na NATO. Tomu se nedá uvěřit. A přesto přesvědčují své vlastní lidi. Tak co jsou to za lidi? Buď jsou neuvěřitelně neschopní, pokud tomu skutečně věří, protože je nemožné věřit takovým nesmyslům, nebo jsou prostě nečestní, protože tomu sami nevěří, a přesto se o tom snaží přesvědčit své občany. Jaké další možnosti existují?
Upřímně řečeno, mám chuť říct: uklidněte se, klidně spěte a konečně se zabývejte svými vlastními problémy. Podívejte se, co se děje v ulicích evropských měst, co se děje s ekonomikou, průmyslem, evropskou kulturou a identitou, s obrovskými dluhy a rostoucí krizí systémů sociálního zabezpečení, nekontrolovatelnou migrací, nárůstem násilí, včetně politického násilí, a radikalizací levicových, ultraliberálních a rasisticky orientovaných marginalizovaných komunit.
Všimněte si, jak se Evropa posouvá na periferii globální konkurence. Dobře víme, jak přitažené za vlasy jsou všechny hrozby týkající se agresivních plánů Ruska, kterými se Evropa sama zastrašuje, jak jsem právě řekl. Ale sebeklam je nebezpečná věc. A my prostě nemůžeme ignorovat to, co se děje; nemáme na to právo z důvodů naší vlastní bezpečnosti – opakuji, naší obrany a bezpečnosti. Proto bedlivě sledujeme rostoucí militarizaci Evropy. Jsou to jen řeči, nebo je načase, abychom přijali protiopatření? Slyšíme, a vy to víte, například Německo, jak mluví o tom, jak by se německá armáda měla stát opět nejmocnější v Evropě. No, pozorně nasloucháme a víme, co tím myslí.
– Svět zažil pokusy o sjednocení, o vnucení údajně univerzálního modelu, který odporoval kulturním a etickým tradicím většiny národů. Sovětský svaz se toho ve své době provinil, když vnucoval svůj politický systém. O tom víme. Upřímně řečeno, nemyslím si, že by s tím někdo polemizoval. Pak štafetu převzaly Spojené státy. Evropa byla také zcela jiná. V obou případech nic nefungovalo. Povrchní, umělé, a zvláště když je vnucováno zvenčí, dlouho nevydrží. A ti, kdo ctí své vlastní tradice, zpravidla nezasahují do tradic jiných.
– Dovolte mi, abych vám v tomto ohledu připomněl Petra Velikého. Co řekl Petr Veliký? Kdo je Rus? Ti, kteří vědí – dobře pro ně; ti, kteří ne – vám to řeknu, vám to připomenu. Petr Veliký řekl: „Rus je ten, kdo miluje Rusko a slouží mu.
– Ukrajinské ozbrojené síly dostávají dostatek zbraní; dodávají tolik, kolik potřebují. V září ztratily ukrajinské ozbrojené síly přibližně 44 700 mužů. Téměř polovina z nich byla nevratná. Během této doby bylo mobilizováno, myslím, jen přes 18 000. Asi 14 500 se jich vrátilo po zotavení z nemocnic. Podívejte se, když sečtete, kolik bylo mobilizováno, kolik se vrátilo z nemocnic a kolik jich bylo ztraceno, dostanete ztrátu 11 000. Za měsíc. Pokud se podíváme na čísla od ledna do srpna letošního roku, dezertovalo přibližně 150 000 lidí. Během stejného období bylo naverbováno 160 000 lidí. Ale 150 000 dezertérů je hodně. A vzhledem k současným, rostoucím ztrátám, i když minulý měsíc byly o něco vyšší, to znamená, že existuje jen jedna možnost: snížit věk pro mobilizaci. Ale to nebude fungovat.
Máme na všechno dostatek personálu?
Máme toho dost. Zaprvé, samozřejmě bohužel máme také ztráty, ale ty jsou mnohonásobně menší než ty, které utrpěly ukrajinské ozbrojené síly, mnohonásobně menší.
A pak, vidíte, jaký je v tom rozdíl? Naši kluci k nám přicházejí sami, hlásí se do armády; jsou to v podstatě dobrovolníci. Neděláme žádnou masovou mobilizaci, natož nucenou mobilizaci, jako to dělá kyjevský režim. Nevymyslel jsem si to, věřte mi, tohle jsou objektivní čísla a potvrzují to i Západní lidé: 150 000 dezertérů [v ukrajinských ozbrojených silách] od ledna do srpna. A proč? Lidé byli sebráni z ulic a utíkají – a právem. Nabádám je k útěku. Také je nabádáme ke kapitulaci, ale je pro ně těžké se vzdát, protože je buď zabijí bariérové oddíly, když vidí někoho, kdo se snaží vzdát, nebo je sestřelí drony. A drony jsou často ovládány žoldáky ze všech možných zemí; na Ukrajince jim nezáleží; prostě je zabijí a tím to končí. A armáda je ve skutečnosti jednoduchá armáda dělníků a rolníků tam, na Ukrajině. Elita nebojuje, jen posílá své občany na masakr, a to je vše. Proto je tolik dezertérů.
– Začali zmiňovat pakt Molotov-Ribbentrop a stydlivě zapomínali na Mnichovskou dohodu z roku 1938, jako by se nestala, jako by premiér [Velké Británie] nepřijel do Londýna po schůzce v Mnichově a nezamával s Hitlerem na schodech letadla dohodou: „Podepsali jsme dohodu s Hitlerem!“ zamával s ní. „Přinesl jsem mír!“ Ale i tehdy byli ve Velké Británii lidé, kteří říkali: „Válka je nyní nevyhnutelná“ – byl to Churchill. Chamberlain řekl: Přinesl jsem mír. A Churchill odpověděl: válka je nyní nevyhnutelná. Tato hodnocení už tehdy padla. Říkali: pakt Molotov-Ribbentrop je hrůza, oni se spolčili s Hitlerem, Sovětský svaz se spolčil s Hitlerem. A přesto jste se den předtím s Hitlerem spolčili a rozdělili Československo. Jako by se to nikdy nestalo! Propaganda – ano, můžete lidem vtloukat do hlavy všechny tyto nesrovnalosti, ale ve skutečnosti víme, jak to doopravdy bylo.
– Víte, Pilsudski byl postava, která byla nepřátelská vůči Rusku a tak dále, a zdá se mi, že pod jeho vedením a vedeno jeho myšlenkami Polsko před druhou světovou válkou udělalo mnoho chyb. Koneckonců, Německo jim nabídlo mírové řešení otázky Gdaňsku a Gdaňského koridoru, ale tehdejší polské vedení to kategoricky odmítlo a nakonec se stalo první obětí nacistické agrese.
A Polsko zcela odmítlo ještě něco jiného – ale historici to pravděpodobně vědí – tehdy Polsko odmítlo pomoc Sovětského svazu Československu. Sovětský svaz byl připraven tak učinit; máme dokumenty v našich archivech, sám jsem si je všechny přečetl. Když byly nóty Polsku psány, Polsko prohlásilo, že za žádných okolností nedovolí ruským vojskům pomáhat Československu, a pokud sovětská letadla vzlétnou, Polsko je sestřelí – a nakonec se stalo první obětí nacistické agrese.
Ladik Větvička, Poruba, Knížectví slezské
The post Ladikova glosa: Jméno, které se nesmí vyslovit … Vladimír Vladimírovič first appeared on .
