MILENA DOUŠKOVÁ
Praha volí SPOLU, protože věří, že všechno funguje. Zbytek republiky volí ANO, protože ví, že nefunguje vůbec nic. A tahle nerovnováha už dávno není jen politická — je civilizační.
Praha – ostrov pohody uprostřed drahoty
Zatímco zbytek národa počítá, jestli mu po složenkách zbyde aspoň na chleba a máslo, v Praze se řeší, zda má latté ovesné nebo mandlové mléko a kolik stromů musí vyrůst na Letné, aby planeta přežila další rok. Pražský volič má často práci, kterou nevysvětlíš ani babičce, ani úřednici na sociálce. A i když vláda zvyšuje daně, v Praze se to řeší jinak — zvedne se jen cena brunche.
Venku za cedulí „Praha – konec“ začíná úplně jiný svět. Tam, kde lidé ještě pamatují, že „dělat rukama“ není ostuda, a kde stát už roky spíš bere, než dává. Když tam slyší: „Musíme chránit evropské hodnoty,“ většina lidí jen pokrčí rameny: „Jo, ale mohl by mi někdo opravit tu silnici?“ Proto tam vyhrává ANO. Ne proto, že by Babiš byl spasitel — ale protože ostatní strany na tyhle lidi úplně zapomněly.
V Praze se žije ve světě slov. V regionech ve světě činů — nebo spíš jejich absence. A mezi tím vede informační hranice, přes kterou nepronikne ani Wi-Fi z ČT24. Takže když premiér prohlásí, že „Česko se má nejlépe v historii“, Pražák přikývne. A venku zní jen: „Jo, ty se máš.“
Praha volí SPOLU, protože věří, že všechno funguje. Zbytek republiky volí ANO, protože ví, že nefunguje vůbec nic. A tahle nerovnováha už dávno není jen politická — je civilizační. Kdyby se někdy Praha od zbytku republiky opravdu odtrhla, jak občas hrozí na sociálních sítích, tak zbytek země by si možná konečně oddechl. A Praha? Ta by zjistila, že bez těch „venkovanů“ jí nikdo neupeče rohlíky, nepostaví tramvaj ani neodveze odpad. Takže ano, Praha může dál volit své „stabilní hodnoty“. Ale zbytek republiky má plné právo volit realitu.
Jak to vidí obyčejní lidé
V hospodě U Kapličky to hučelo jak ve včelíně. Za stolem u okna seděl Venca, Pepa a Maruška, co sem chodí jen na malinovku, ale stejně ví všechno. V televizi zrovna běžely výsledky voleb a u baru se na obrazovce rozzářila mapa republiky – celá modrá od ANO, jen Praha svítila žlutě jak kuře ve výloze.
„No jo, hele,“ říká Pepa, „zase si tam v tý Praze dělaj, co chtěj. My jsme všichni volili jedno, a oni zas druhý.“
„Pražáci,“ dodal Venca s takovou jistotou, jako by mluvil o počasí. „Těm je dobře, tak co by měnili.“ Maruška se uchechtla.
„Jo, a nám je taky dobře, že jo? Voda za pětikilo, chleba jak zlatý cihly a elektřina, že už si ani nevařím kafe.“
Chvilku bylo ticho. Jen televize dál házela čísla a procenta, a jak to blikalo, připomínalo to vánoční stromeček po epileptickým záchvatu.
„Víš, Venco,“ říká nakonec Maruška, „já si myslím, že oni tam nahoře už nežijou v Česku. Tam je jiná země. Tam si daj kafe za stovku a ještě se tvářej, že šetřej planetu.“
Venca si povzdechl: „Jo, šetřej, ale jen tu svoji kapsu.“
Za pět minut dorazil Karel, přinesl noviny a hodil je na stůl. „Tady to máš černý na bílým,“ ukázal. „Praha – SPOLU. Zbytek republiky – ANO. Jediný, co nás spojuje, je, že nám to stejně nepomůže.“
„To je jak když se hádáš s manželkou,“ přidal se Pepa. „Ty chceš klid, ona chce změnu. Nakonec vyhraje, ale stejně seš to ty, kdo myje nádobí.“
Smích. Hořkej, ale upřímnej. Venku pršelo, a jak kapky bubnovaly do okna, někdo si tiše brumlal:
„Celý Česko maká a Praha filozofuje.“
Maruška si zapálila cigaretu a vyfoukla kouř k obrazovce. „Víš, co by mě zajímalo?“ povídá. „Kdyby se ta Praha odpojila, jak se o tom občas píše… kdo by jim dělal ty jejich latté? Kdo by jim tam tahal kabely, pek rohlíky a čistil ulice?“
„Nikdo,“ odpověděl Venca. „Oni by si na to udělali komisi.“
A bylo po debatě. V televizi začali zpívat volební hymnu a barman přidal hlasitost. Pepa zvedl půllitr a s vážností pronesl: „Na zdraví, lidi. Na tu naši republiku. Na obě dvě.“
Praha a zbytek země. Dva světy, co si sice volají z jednoho mobilu, ale mluví jiným jazykem. Jeden svět má víc peněz, druhý víc rozumu. A mezi nimi běží hranice – ne na mapě, ale v hlavách.
A možná, že kdyby se jednou Pražák zastavil v zaplivané hospodě a poslechl si Vencu s Maruškou, pochopil by, že to, čemu říká populismus, je jen obyčejný život. A možná by i ten venkov pochopil, že ne každý Pražák má grant a ego.
Ale to se nestane. Protože než by se domluvili, přijde další volby. A mapa zase zasvítí – modře, žlutě, a mezi tím ta naše česká marnost.
POLITIKARINA.CZ
The post Uprostřed České republiky ostrov Praha first appeared on Pravý prostor .
